Faces of War

Už je to o chlup víc jak rok, co se mohla na plotny našich (sprostými filmečky notně napěchovaných) harddisků dostat demoverze hry Soldiers: Heroes of WW2 (SHoWW2). Nevím jak u ostatních, ale mě osobně dokázalo demo vzpružit ještě více než ony zmíněné filmečky, a tak není divu, že jsem se těšil na plnou verzi jak nadržený mládežník na sobotní noční program na Nově. Toporné přebrání zásilky s originální hrou z rukou pošťákových jakoby dávalo tušit, že už zanedlouho poté napětí povolí a dostaví se orgastické uvolnění v podobě strategických orgií trvajících mnoho dlouhých hodin. Zkráceně a bez necudných narážek řečeno, tato hra mě zcela chytla na místě, kde prý má většina lidí srdce, a stala se tak mou… srdeční záležitostí. Volné pokračování s názvem Faces of War (dále jen FoW) vyhlížím už hodně dlouho, a tak jsem s radostí kvitoval možnost napsat si první dojmy z nedávno vydané demoverze. Jste-li psychicky připraveni na následující řádky, můžeme pomalinku začít.

A pak že historie se neopakuje…
To vám takhle byl jednou jeden cholerický malý pán s tuze legračním knírkem, který zrovna neměl nic lepšího na práci než ventilovat frustraci „svého“ národa směrem ven. Ten pán byl navíc i velký šprýmař, a tak ze srandy zabral půlku Ojropy. Tím si ale pohněval proti sobě tlustého pána s kloboukem a doutníkem, který přestal číst noviny. Aby toho nebylo málo, snažil se ukořistit titul největšího tyrana na kontinentě, a tak napadl svého brunátného kolegu odněkud z oblasti, kde včera znamená dnes a dneska bylo zítra. Jako třešničku na dortu si pak nechal vyhlášení války jistému vozíčkáři, který mocně vládnul za velikou louží… No co vám budu povídat, psina to byla veliká, střílely se rachejtle, zapalovaly prskavky a jak to všechno nakonec dopadlo, to dnes vypráví zasloužilé pančelky dětem v každé mateřské školce.

Opakující se historii lze doložit třeba i v krátkém horizontu několika posledních let – s WW2 strategiemi se doslova roztrhl pytel, což žánr celkem logicky degradovalo. Tím spíš mohly vyniknout jen opravdu dobré hry nebo hry netradiční. SHoWW2 právě takovou hrou byli – i když si brali na mušku leckdy provařené historické reálie, zhostili se úkolu s grácií sobě vlastní. Místo lehce anonymního prostředí velkých armád jste dostali do pařátek malou skupinku pobíječů, s nimiž jste si mohli projít mnohem detailněji prokreslené mise. Škoda jen, že u hráčů tato poměrně pomalá a na kapku přemýšlení náročná hra moc nezabodovala. To má za následek fakt, že se druhý díl logicky snaží více zaujmout masy…

Stejný, ale přece tak jiný!
Demoverze obsahuje celkem dvě mise s názvy Radar a Falaise, které vás jako hráče mají přesvědčit ke koupi. Ne každý hrál SHoWW2, a tak se pokusím stručně nastínit premisy předchozího dílu a následně srovnat změny.
SHoWW2 byla realtimová strategie kombinující akční a stealth prvky, s nadsázkou by se dalo mluvit o akčních Commandos. Každý z vojáků měl vlastní inventář, jehož složení se dalo v průběhu mise pochopitelně doplňovat a měnit, což umožnilo v průběhu mise zcela změnit taktiku boje. Kromě toho jste mohli obsazovat a ovládat jak lafetované zbraně, tak i pojízdnou techniku – všeho bylo relativně velké množství, od zbraní po vozidla, a bylo jen na vás, zda to zúročíte a pokusíte se nepřátelské vybavení chytře obsadit a použít pro vlastní záměry, nebo budete postupovat metodou seek&destroy a spoléhat se pouze na vlastní vybavení. Největší devizou hry byl ale fakt, že jste mohli jednotlivá vozidla nebo vojáky ovládat sami téměř jako v jakékoliv FPS hře. Všechna tato fakta vytvořila hutnou směsku, hru, kde se tempo i způsob provedení řídil jen a pouze vašimi nápady.

Co na to mladší kousek? Jak jsem již nastínil, vývojáři se spíše snažili přiblížit mainstreamu, což vyústilo v řadu nových vlastností. Předně přichází na scénu nové pojetí bojové skupiny – k dispozici (alespoň v demu) máte šest vojáků, což není velký rozdíl oproti originálu. Tentokrát je však skupina kompaktnější a má svého velitele, kterého můžete kdykoliv změnit. Toto uspořádání má výhodu, pokud hrajete stylem, kde se všichni vojáci drží pohromadě. V tom případě můžete prostřednictvím velitele zadávat různé příkazy k palbě na odlišné cíle (např. toho si vezme na mušku sniper, tam udeři bazuka a ostatní pokryjte palbou tento sektor). Nastavení chování pro velitele je pak vlastní všem vojákům, což věci často usnadní. Mnohdy je ale těžké zajistit, aby se tým ze svých pozic nehnul – jakmile rozmístíte všechny vojáky a pak zjistíte, že byste s velitelem potřebovali ještě hnout, máte průser. Ostatní se totiž vrátí do vzorného dvojstupu a celé martýrium s rozmísťováním začíná znova…

Hra obsahuje další minoritní změny, tentokrát jednoznačně k lepšímu, jako je třeba lépe zpracovaný inventář, ovšem alespoň co se dema týče, i jednu opravdu velkou nevýhodu. Obě mise totiž připomínaly americký film. Proč film a proč zrovna americký? Film proto, protože v obou misích operují kromě vámi ovládaných taky spřátelené AI jednotky, které postupují po zadaných checkpointech. Jakmile splníte první úkol, tak se tyto jednotky okamžitě hrnou do dalších bojů a vy už nemusíte prakticky nic řešit, jen se díváte na jednu velkou bitvu. A americký proto, že už tohle citelné zjednodušení je navíc umocněno obrovskou odolností vašich svěřenců, hraničící téměř až s nesmrtelnosti. A to je, vážení přátelé, skutečně tristní…

Čím dál lepší podívaná
Vizuální stránka hry je vynikající. Nějakou dobu může trvat, než si uvědomíte, že za celkový dojem nemohou jen spektakulární výbuchy. Grafika je opravdu vynikající, modely i prostředí celkově charakterizuje velká spousta detailů a nadto je vše oživeno bitevní vřavou – vidíte stopovky střel, které se odrážejí od překážek a mizí kdesi v dáli, zvířený prach v místě dopadu, výbuchy granátů a samozřejmě různě bortící se budovy, protože zde jde zničit opravdu všechno. Ale esence, která tomu dodá punc „reality“, je umělá inteligence. Vývojáři nekecali, všichni vojáci mají silný pud sebezáchovy, a tak se snaží využívat veškerého krytí při plnění úkolů. Člověka to opravdu vtáhne do děje…
Nad čím ale jásat nemohu, je HW náročnost. Už minulý díl byl docela záhul na železo, tentokrát je to však horší – zejména když do bitvy zasáhlo zpřátelené AI naráz se tak začalo rubat několik desítek vojáků a tanků, přiblížil se můj framerate až nechutně blízko nule. Athlon 2600+, 1GB RAM a GF 6600GT určitě není tou nejlepší sestavou pro tuto hru…

Co ty na to, zeke, jako svazák?
V tomto případě jsem si položil docela těžkou otázku. Ještě před měsícem jsem byl rozhodnut si hru objednat. Poté však přišlo stěhování a než jsem překonal svou lenost, je tady demo. Pro mě osobně se jedná o zklamání – ne velké, ale přesto. Ta hardcore atmosféra pomalého postupu s pár maníky, kdy každé poškození a ztráta znamená velké nebezpečí, je vystřídána dosti rychlou akcí s jen minimálním strachem o své svěřence. Pro hráčské masy se asi určitě jedná o dobrou zprávu, já osobně zapřemýšlím, zda si hru i přes její výbornou cenu koupím.