Darkspore – první dojmy

Spore bylo doopravdy fajn. S odstupem času bych své hodnocení sice revidoval směrem dolů, ale přesto šlo o zajímavou, netradiční a nápaditou hru, která vystřelila prvohorní bytosti do vesmíru. Od prokaryot ke hvězdám, chtělo by se říct, per aspera ad astra. Bohužel, komerční úspěch Spore nebyl hvězdný, hra se neprodávala tak dobře, jak se prodávat měla: vyhlídky na přímé pokračování jsou tudíž mizerné. Maxis se nicméně rozhodl dát šanci alespoň tomu, čím Spore zaujalo nejvíce: editoru. Ano, vymakanému editoru, jenž umožňoval vytvářet kreatury podle libosti a fantazie, přesně jak lidé z PR slibovali. Byla to záležitost, u níž se daly promarnit dlouhé hodiny. Nevím, jak vy, ale já je s radostí marnil.

 

Darkspore pojí se svým starším protějškem jen zmiňovaný editor (resp. kreatury z něj vzešlé) a příběhové univerzum. Jinak se ale jedná o akční RPG kladoucí důraz na kooperaci. Je to hack’n’slash řežba nikoli nepodobná Diablu, která nás zavede do vzdálené galaxie, kde se všichni vzájemně kydlí. Situace je asi taková: Crogenitoři, vědci a vládci mocného impéria, rádi experimentovali s DNA. Jednoho krásného dne, prozářeného paprsky několika sluncí, kdosi syntetizoval zvláštní mutagenní látku – “exponenciální DNA”. E-DNA se váže na klasickou DNA a dělá s ní takové věci, že by se J. G. Mendel v hrobě obracel. Představte si revolučně zrychlenou evoluci. A teď si představte, že tahle E-DNA uteče do světa. Organismy začnou mutovat a vypukne genová válka, jež smete Crogenitory z povrchu galaktického. Přežije pouze několik šťastlivců. Ti se po letech strávených v hibernaci stávají jádrem nového odboje. A protože se počítačům v mezidobí podařilo stabilizovat E-DNA, nastává čas bojovat s mutanty jejich vlastními zbraněmi.

Tolik asi k příběhu. A teď se pojďme věnovat tomu, co vás zajímá nejvíce: jak se nejnovější počin Maxisu vlastně hraje. Jak bylo řečeno, Darkspore je izometrická řežba. Vše se odehrává v atraktivně vyhlížejícím sci-fi prostředí, kde za vydatné pomoci spoluhráčů masíte hordy zmutovaných nepřátel – “darksporáků”. Při ovládání si vystačíte s pravým a levým myšítkem a několika klávesami určenými k používání zvláštních schopností. Hra nabízí stručný tutoriál, ale klidně by se dalo obejít i bez něj, vše je příjemně intuitivní a pohodlné. Inu, Maxis.

 

 

Válčit s mutanty nechodíte osobně, necháváte bojovat své vlastní kreatury. Těch je k dispozici rovnou sto a podle typu genomu se dělí se do 5 tříd (nekro, bio, kyber, kvantum, plasma). Každé třídě přísluší vlastní sada genetických vylepšení, které padají z darksporáků a s nimiž si posléze hrajete v přívětivém editoru. Co je nejdůležitější, třída ovlivňuje, proti komu můžete stát. V zásadě platí, že nechcete čelit nepřátelům stejného typu (bio vs. bio), protože ti vám udělují dvojnásobné poškození – ale vy jim ne. Před startem jednotlivých levelů hra informuje, kdo proti vám pomašíruje, a tak můžete výběr svých postav uzpůsobit okolnostem.

 

Kreatury disponují unikátními schopnostmi a statistikami. Každou lze zařadit do některého z typických roleplay archetypů: najdete zde tanky, buffery, bojovníky, technomágy. Týpek jménem Zrin snese neskutečné množství ran, Vex vládne uměním teleportace a ostrými čepelemi, stromovec Sage umí skvěle léčit spolubojovníky. A tak podobně. Škoda jen, že tvůrci se občas nechají strhnout zjednodušovací mánií a nahradí nějakou opravdu zajímavou schopnost schopností nudnou a generickou. Sage kupříkladu uměl vyvolat léčivý strom, rostoucí podle výše poškození, které bylo v jeho okolí uděleno. Když jste chtěli plný léčivý efekt, museli jste strom “zasadit” doprostřed hloučku nepřátel a rozdávat rány, co jen to šlo. Tuhle kouzelnou vlastnost tvůrci zrušili, a strom nyní léčí, aniž byste pro to museli něco dělat. Což je sice pěkné, jenže k uzoufání nudné.

 

Centrálou, z níž podnikáte výpady do mutanty ovládaných území, je kosmický koráb. Zde vylepšujete genom svých potvor, zde dokupujete upgrady, usnadňující postup hrou. A právě zde tvoříte komanda. Abyste rozuměli, do planetárních potyček si s sebou berete hned tři hrdiny. Hrajete vždy sice za jediného člena, mezi členy se nicméně můžete přepínat, jak situace vyžaduje. Hra končí teprve tehdy, přijdete-li o všechny své postavy. Což se mi za celou dobu stalo jen jednou. Upřímně řečeno, obtížnost hry (soudě podle zatím dostupných levelů) mi nepřipadala bůhvíjak vysoká. Vlastně bych uvítal, kdyby Darkspore představovalo větší výzvu.

 

 

Úrovně jsou lineární (nic proti) a, upřímně řečeno, právě kvůli obtížnosti se mi nezdály nijak zvlášť zábavné. Prostě stačilo jít a likvidovat všechno v dosahu, aniž by člověk musel přemýšlet. Opravdu by to chtělo pořešit obtížnost, protože rutinní mačkání tlačítek pro použití příslušné schopnosti se docela rychle omrzí. Pokud jsem správně pochopil promo materiály, finální verze má obsahovat hned tři obtížnostní stupně, snad  tedy předešlé řádky pozbydou hned smysl hned po vydání.

 

Mírné zklamání přináší samotný editor. Ten tvůrci využívají k tomu, aby mohli levely zaneřádit roztodivnými nepřáteli, ale vaše možnosti nejsou ani zdaleka tak rozmanité. Kdo by čekal, že vzhled svých hrdinů bude moci drasticky ovlivňovat, bude zklamán. Jistě, na své postavy můžete nalepit spoustu genetických vylepšováků – jenže ve fundamentálních směrech (např. ovlivnění počtu končetin) nezmůžete zhola nic. Abych pravdu řekl, nepovažuji to za nějak zásadní vadu, zmiňuji se o tom, protože je dobré vědět, co od Darkspore čekat.

 

 

Každý level můžete projít ve společnosti přátel. Buď se domluvíte a založíte partu, nebo necháte hru, ať sama najde vhodné spoluhráče. Maxis počítá s tím, že se budou sdružovat hráči různých úrovní, hra proto přizpůsobuje skladbu a sílu monster úrovni vašich jednotek, jež se odvíjí od kvality genetické výbavy. Protože nejen kooperací živ je člověk, Darkspore rovněž nabízí PVP. Betatesterům se zatím naskytla možnost hrát 1v1 a 2v2. Zatímco hra jednoho proti jednomu je poněkud rozpačitá, deathmatch dvojic poskytuje opravdu zajímavý zážitek. Střídání postav v průběhu boje, hledání synergie… to má něco do sebe. V této oblasti by Darkspore mohlo příjemně překvapit, ovšem vyhlídky, že se Maxisu podaří vybalancovat všech sto postav (a případné trojkombinace), nevypadají příliš optimisticky. Nechci ale zbytečně předjímat.

 

Hra vyžaduje neustálé připojení k internetu, což mnozí zřejmě nebudou kvitovat s povděkem. Jenže ruku na srdce, zážitek z Darkspore je při sólovém offline hraní sotva poloviční. Darkspore stojí a padá s kooperací. Ostrá verze přikvačí na pulty obchodů už 1. dubna, tedy už za pár dní.