Darkest of Days – první dojmy

Impulzívní generál George Armstrong Custer měl ten den prostě pech. V čele 7. kavalerie si to hnal k Little Bighornu, kde hodlal partičce neposlušných Indiánů, kteří svévolně opustili vyhrazenou rezervaci, důrazně doporučit, ať táhnou, kam podle vlády USA patří. Vojenští zvědové, kteří mimochodem byli indiánského původu, Custera informovali, že na něj čeká kolem osmi set nepřátel. Tedy nic, s čím by si cvičení kavaleristé neporadili. Titíž zvědové už ovšem jaksi “opomněli” dodat, že do oblasti se postupně stahují stovky a stovky dalších Indiánů, chtějících podpořit rudé bratry z rezervace v jejich spravedlivém boji. A tak nedočkavý Custer slepě napochodoval vstříc dvoutisícovému davu nakrknutých obyvatel prérie, za což si vysloužil smrt, krvavý zápis do dějin a útrpné úšklebky historiků.

Jistě chápete, že malý exkurs do amerických dějin jsme si tu neudělali jen tak pro srandu králíkům. Jak jsme vás již informovali, studio 8monkey před několika dny vypustilo ochutnávku ambiciózní FPS Darkest of Days, která začíná v závěrečné fázi bitvy u Little Bighornu. Poslední kavaleristé, semknutí v chumlu kolem prokletého generála, čekají na smrt. Čekají na smrt, kterou se – paradoxně – snaží oddálit zuřivou palbou do neřídnoucích řad Siouxů. Mezi vojáky je i muž jménem Alex Morris, jenž na poslední chvíli unikne neblahému osudu v podivné kouli, zhmotnivší se náhle ze vzduchu. Morrise čeká dlouhý výlet napříč časem – a my se samozřejmě svezeme s ním. (Více v preview.) Jak vám to zní? Lákavě? Zajímavě? Nadějně? Skutečnost, jak jsme ji spatřili v demu, však úplně neodpovídá očekáváním. DoD je sice lákavá, zajímavá a snad i nadějná FPS, ale působí trochu nedotaženě, jako by ambiciózní designéry zastavil v rozletu nedostatek financí. Navíc spatříte i několik do očí bijících nelogičností, což na dojmu rozhodně nepřidá.

Když mluvíme o nedotaženosti, vezměte si třeba úvodní scénu. Mohlo se jednat o monumentální, atmosférický prolog nabitý emocemi, mohlo jít o epickou a působivou tečku za Custerovou nešťastnou kariérou. Realita je bohužel o dost… střídmější. Po stylovém, nicméně zbytečně krátkém a násilně ukončeném intru jen doklopýtáte na nízký pahorek, kde chvíli pálíte po generických Indiánech, načež vás pohltí zmiňovaná koule. Prostě jen tak. Když uvážíme, že DoD se netají ambicemi vytřít konkurenčním střílečkám zrak, nečekaně chabý úvod vzbuzuje obavy. Je sice pěkné, že 8monkey se snaží bojovat proti nešvarům dnešních stříleček – tedy přílišné repetitivnosti a dělání toho samého pořád dokola – originálním způsobem. Chce nabídnout nevídaný rozsah, a to v každém ohledu. Diametrálně odlišná prostředí, oddělená časovou propastí, spousta dobových zbraní a předmětů plus nutnost adaptovat se při každém časovém skoku novým podmínkám – to by mělo z konkurenčních FPS udělat oproti DoD ubohé utřinosy. Jak říkáme, v teorii je to sice pěkné, ale co z toho, když se v praxi ukazuje, že celku hned od počátku chybí šťáva…

Ani následující (hratelná) sekvence v jakémsi futuristickém komplexu nevzbuzuje ve skepticky naladěném autorovi článku příliš velké nadšení. Působí totiž absurdně. Fakt, že se zjeví kdesi “v budoucnosti”, přijme Morris bez mrknutí oka. Voják s mentalitou 19. století v krvi, kterého právě vytrhli z smrti z náručí, bere cestování časem jako běžnou věc, jako by skákal z minulosti do budoucnosti každý den místo odpolední siesty. A aniž by Alex jen cekl, zhostí se role spasitele časoprostoru. Půjde při tom o krk, ale to našeho hrdinu vůůůůbec netrápí, ani jej nezajímá, proč zrovna jemu svěřili vědátoři zachraňování světa… Alex je flegmatik na druhou, zřejmě proto, že jej studio 8monkey “obdařilo” němotou, což je vlastnost, která sedí jen a pouze Gordonu Freemanovi. Jestli scénáristé hodlají takovým způsobem (“ber, co dáváme, a nepřemýšlej”) prezentovat celý příběh, tak potěš pámbu. Vydavatel udělal chybu, když vypustil demo, v němž hráče nevrhne rovnou do pořádné bitvy, bez oběžujícího příběhového břemena. Začátek totiž představuje jednoznačně nejslabší pasáž z jinak docela zábavného dema.

Protože když zavítáte do Antietamu, dějiště první a zároveň nejkrvavější bitvy občanské války, DoD konečně ukazuje, že má alespoň nějaký potenciál. Bojiště uprostřed nekonečných lánů kukuřice nevzbuzuje dojem stokrát viděného, a ačkoli většina Neameričanů o Antietamu v životě neslyšela, každý správný hráč – bez ohledu na národnost – jistě ocení, že tvůrci odhodlaně vstoupili na pole dosud nikdy neorané (alespoň pokud víme). Interně vyvíjený engine Marmoset zvládá vykreslit opravdu velký počet postav, na obrazovce se to jen hemží unionistickými a konfederačními vojáky, což přispívá k dobrému dojmu z antietamské řeže. Škoda jen, že umělá inteligence trochu (vlastně docela dost) hapruje. Stanete se například svědky situací, kdy válčící skupinky po sobě divoce pálí ze dvou metrů a pak ztrácí čas přebíjením, místo aby šli do boje na bajonety, jak by se slušelo a patřilo.

Ještě poznámka ke grafice: i když se Marmoset snaží, seč může, pouze při hře na nejvyšší detaily lze konstatovat, že grafika se alespoň blíží dnešním standardům. Nu, co se dá dělat… Od kolegů, kteří mají na svědomí Gears of War, si tvůrci “vypůjčili” systém přebíjení. Kdo chce, může přebíjet automaticky, ale to trvá dlouho (v případě muškety extrémně dlouho). Proto stisknete-li příslušné tlačítko ve správném okamžiku, což chce trochu cviku, odměnou vám bude instantní přebití, ovšem nestrefíte-li se, zbraň se zasekne, což, jak jistě chápete, může mít při souboji tváří v tvář fatální následky.

Za zmínku určitě stojí, že hordám nepřátel se postavíte i s moderní zbraní v ruce. V opuštěné stodole totiž dostanete od vašeho nového parťáka z budoucnosti, agenta Dextera, útočnou pušku. Možná to vyzní divně, ale likvidace vojclů s naprosto neadekvátním vybavením přináší jakési zvrácené potěšení. Radost z destrukce trvá ale jen do chvíle, než si uvědomíte, že super-mega-hyper-moderní zbraň ve vašich rukou nepřijde nikomu z NPC ani trošičku zvláštní. Každý úplně ignoruje fakt, že pobíháte po bitevním poli s rychlopalnou puškou a kosíte všechny jako suchou trávu. Ehm.

Jelikož cestujete po různých časových rovinách, musíte se vyvarovat vzniku časových paradoxů. Nechtěli byste přece odprásknout svého dědečka, že ne? Tvůrci se s tímto problémem vypořádali docela slušně. Občas uvidíte, jak po bojišti pobíhá postava zahalená modrou aurou. Vždy jde o důležitého člověka – i když ten si přirozeně svou důležitost neuvědomuje –, kterého v rámci zachování časové linie nemíte zabít. Jde-li o vojáka protistrany, můžete jej maximálně střelit do nohy (nikdy nevykrvácí). Nicméně šetrnější – a elegantnější – způsob eliminace představují tzv. Chasers, což jsou jakési kuličky, jež automaticky vyhledávají lidi s modrou aurou, nalepí se na ně a omráčí je.

Nejtemnější dny, nebo přesněji Nejtemnější z dní přijdou na pulty obchodů v polovině září. Z toho, co jsme měli možnost vidět, usuzujeme, že půjde o zajímavou střílečku, která však díky stupidnímu úvodu, ne-zrovna-třeskutě-geniální AI a slabší vizuální prezentaci promarní šanci stát se hitem. Na papíře vypadá vše skvěle, ve skutečnosti už tolik ne.