Codename Panzers: Cold War

Některé hry to mají těžší než jiné. Samozřejmě myslíme v otázce porodních bolestí. Obvykle platí, že se obtížněji rodí ty, které za sebou nemají žádnou značku ani silného partnera v podobě vydavatelského domu. To však neměl být případ již třetí štace oblíbené strategie Codename Panzers, jejíchž prvních dvou dílů se každého prodalo kolem milionu kusů. To je na strategii velmi slušné číslo a Codename Panzers se tak stalo symbolem modernizace žánru. Autoři z maďarského studia Stormregion se zcela vykašlali na stavbu základny a orientovali se výhradně na akční, ale i dostatečně taktické potyčky v poli. Oba dva díly čerpaly z druhé světové války. Ta už se však přece jen ohrála, a tak ten třetí měl nést podtitul Cold War, čímž je řečeno vše. Ohlášen byl už před několika lety a nic nenapovídalo tomu, že by neměl brzy vyjít. Jenže se to celé zamotalo a hry jsme se málem nedočkali. Nejprve zkrachoval německý vydavatel 10Tacle. Stormregionu se nepodařilo najít jiného partnera, a tak padnul rovněž. Ovšem vývojáři to nehodlali jen tak zabalit, a tak vytvořili nové studio InnoGlow a nakonec sehnali společnost, která by byla ochotna hru převzít a dofinancovat. Stalo se jí poslední dobou velmi se rozvíjející Atari. Nyní už chybí jen krůček k dokončení, čehož průvodním jevem je vydané demo, které leccos ukazuje.

Jak už bylo řečeno, Codename Panzers Cold War se neodehrává za druhé světové a je tomu tak dobře. Už ve druhém dílu bylo lehce patrné, že autorům docházejí nápady, které jsou v případě takto koncipované (rozuměj na zajímavé cíle misí) strategie životně důležité. Jenže jaký jiný konflikt může být tak zajímavý. Autoři uvažovali o první světové válce, která dnes už ale působí přece jen až příliš archaicky. Rovněž Vietnam byl ve hře, ale ten je zase příliš ožehavý a navíc už byl také párkrát zpracován. Na co se však většina her dosud nezaměřila, to je takzvaná Studená válka. Ovšem v případě tohoto titulu nepůjde jen o na sebe namířené atomové hlavice. V Cold War se studená válka na několika místech rozhoří ve válku žhavou. Autoři se tak pustili zase jednou do alternativní historie. V tomto případě ale nemuseli příliš fantazírovat, protože i ve skutečnosti byla opravdová válka na spadnutí.

Hra začíná 8. dubna 1949, kdy se srazí americký bombardér se sovětským bojovým letadlem. Rudá Armáda to vezme jako záminku pro útok na Západní Berlín a válka může začít. Zavede vás přitom na řadu míst po celém světě. Příběh je vyprávěn pomocí renderovaných sekvencí, z nichž jsme v demu viděli pouze jednu kratší. Popravdě, nejde o žádný zázrak a už jsme zhlédli mnohem lepší kousky. Na druhou stranu je to i tak příjemné osvěžení, povzbuzující atmosféru. Celkem na vás čeká zhruba půlhodina takového videa mezi misemi. Ovšem nejde jen o tuto výplň. Určitá dokreslující videa budete sledovat i přímo v misích. Tehdy se vám zobrazí v pravém horním rohu obrazovky malý rámeček, ve kterém se promítá nějaká událost, která se odehrává jinde na mapě. To považujeme za hodně povedené, protože takový způsob hráče s děním mnohem více spojuje a zvyšuje naléhavost situace.

Jakýmsi trademarkem Codename Panzers jsou svižné a velmi dynamické mise, které vás nenechají ani chvíli vydechnout. Ačkoliv jsme v demu viděli jen kousek hry, vypadá to, že tento trademark zůstane zachován a že mu autoři vše do značné míry podřizují. Dokonce ani svým vojákům už nemůžete zadat, aby si klekli nebo si lehli. Tentokrát jich totiž ovládáte o poznání větší množství. Dá se říct, že pěchota získává na váze na úkor těžké techniky, které se ale rovněž dočkáte, ale už nebude tak mocná jako dříve a také jí bude o něco méně. V misích se ale dá najít dostatek míst, za kterými se vojáci mohou skrýt, aby neinkasovali všechno to olovo vystřelené jejich směrem. Pozitivní je, že na toto krytí nemusíte ani kdovíjak dohlížet. Jistě, můžete ho ovlivnit, ovšem vojáci ho vyhledávají automaticky, a když jsou někde pohozené klády či sudy, jdou si za ně automaticky dřepnout.

Jak už jsme řekli, pěchota získává na váze. A to i díky tomu, že dokáže nově zřizovat nejrůznější stanoviště, jako jsou například střílny, opravárny, léčebny apod. Dá se proto říct, že se Cold War hraje lehce tradičněji než jeho předchůdci. Jistě, tyto záležitosti nenahradí výstavbu základny, ale překvapivě efektivně ji suplují a berou z ní to nejlepší. Jednotky pochopitelně opět nemůžete vyrábět, ale musíte se spolehnout na externí podporu. Občas se vám po laně spustí pěchotní posily nebo tanky. Pěchota ale umí ještě více než zřizovat stanoviště. Například takzvané zelené barety dokáží podkopat tunel a vpadnout tak nepříteli přímo do zad. Pokud ten ale tuto taktiku prokoukne a zničí vchod do tunelu, jsou všichni vojáci pohřbeni. Riskantní, ale když to vyjde, tak nebývale uspokojující. Kvůli všem těmto schopnostem je dobré před misí dobře uvažovat, které z jednotek s sebou vezmete. Nemáte totiž jen finanční limit, ale i množstevní.

V této sérii je dobrým zvykem, že jednotky získávají zkušenosti. A nejinak je tomu také v Cold War. Dokonce můžeme prohlásit, že zkušení vojáci jsou ještě cennější než v minulých dílech. Nejenže více vydrží, ale chovají se inteligentněji, což je opravdu dobré promítnutí získaných zkušeností do hry. Ne, že by začátečníci byla nějaká nemehla, ale nereagují třeba tak rychle, nebo nemají takové vůdcovské schopnosti (to platí zejména pro hrdiny, kteří zároveň nesmí zemřít). Také těžká technika získává zkušenosti, u ní je ale snad ještě důležitější, že je možné ji vylepšovat novými komponentami. Vězte, že rozdíl mezi novou a ostřílenou armádou dobře poznáte. Nejen kvůli získávání zkušeností se vyplatí plnit nepovinné úkoly. Jednak je to zábava, která významně prodlužuje herní dobu, protože v každé misi je vedlejších úkolů několik, jednak za úspěšné splnění dostanete nášup jednotek. Na místech, jako je letiště, helipad, přístav či nádraží, se dají objednávat nové jednotky.

Grafika hry nás opravdu příjemně překvapila. Ne že by to byla nějaká technická špička – v podstatě se jedná o stejný engine jako v minulých dílech, byť velmi vylepšený. Ovšem kontury a styl hry odpovídají atmosféře Studené války, a to je nejdůležitější. Jen ta hardwarová náročnost mohla být o fous nižší, protože když se na obrazovce objeví více jednotek, začne nepříjemné cukání, tedy pokud nemáte zrovna nejnovější dělo. Přesto jsme ale s demoverzí spokojeni. Po problémech hry jsme se docela báli, aby nebyla došita horkou jehlou. Vypadá to však na důstojného pokračovatele kvalitní série. Sice do konceptu přináší spíše drobnější změny, ale velmi zajímavé a podle prvního osahání rozhodně pozitivní. Na plnou verzi se tak těšíme.