Call of Duty: World at War

Minulý týden se konečně dočkali i PC hráči. Po již dříve vypuštěné multiplayerové betě pro herní konzoli Xbox360, si tedy mohli vlastnosti nového dílu CoD vyzkoušet i ti, kteří konzoli Xbox360 nevlastní. Tyto rozdílné doby vypuštění nesli mnozí PC hráči velmi těžce. Ovšem nedivme se. Multiplayer Call of Duty 4 byl na Xboxu nesmírně populární a dlouhou dobu byl i její nejhranější MP hrou, na kterou se denně připojoval víc než milion hráčů. Nyní tedy můžeme vývojářům ze studia Treyarch vše odpustit a podívat se, co nám to vlastně naservírovali za hostinu. Bude to stát i tentokrát za to? Nezlomí se tímto dílem nad Call of Duty pomyslná hůl? Důvody k obavám máme značné, zvláště když tento díl netvoří jeho dvorní vývojáři z Infinity Ward. Jaké tedy jsou naše první multiplayerové dojmy?

 

 

Zopakujme si, co každý fanoušek CoD zná již téměř nazpaměť. Call of Duty: World at War je jen jakýmsi mezi bodem před dalším plnohodnotným pokračováním. Vývoj jednotlivých dílů totiž zabral Infinity Ward vždy dva roky a mezeru mezi tím je potřeba nějak zaplnit. I u her prodává ve velké míře značka a distributor by roční pauzou přišel o tučné zisky a její manažeři by si nemohli dovolit koupit každý rok nový model jachty. Vývojáři z Treyarchu tak dostali jednoduché zadání. Tady máte engine chlapci, práskněte to tentokrát znova do druhé světové, to se méně pozná, jak moc je to stejné, přidejte tam Japonce a ty jejich sexy katany, no to by v tom byl čert, aby nám to ti hráči nesežrali. Ne stop, to jsem jen uklouzl na vlnách fantazie, nic z toho o nenažranosti manažerů samozřejmě není, ale vůbec není pravda, mrk.

 

 

Takže teď už ale opravdu vážně. Call of Duty: World at War (pro zjednodušení budu používat označení CoD5) běží na úplně stejném enginu jako CoD4. Vývojáři tedy opravdu jen vytvářeli nový obsah, který se tentokráte znovu vrací do období druhého válečného konfliktu. To jistě mnoho hráčů uvítá, protože WW2 prostě ke Call of Duty patří jako flaška k alkoholikovi. Na vyzkoušení jsme dostali tři mapy. Castle, Makin a Roundhouse. Pojďme si je představit podrobněji.

Castle je menší mapka z japonského hradu či spíše hrádku. Je to nejbarevnější mapa z nabídky a převládá spíše teplá paleta barev. Nesmí chybět ani stromy kvetoucích třešní, které jsou pro Japonsko velmi charakteristické. Uprostřed mapy je stoupající nádvoří, lemované několika menšími prostranstvími a shluky budov. Celkově je to velmi rychlá mapa, kde jde především o moment překvapení, na soupeře často narazíte takzvaně “za rohem”. Další mapou je Makin. Jsme opět v Japonsku. Tentokrát je to ovšem jakási rybářská osada u pobřeží, kde se nachází několik chatrných chatek. Vše doplňuje průchod v džungli, který samostatně spojuje dvě části vesničky. Barevné pojetí je tentokrát úplně jiné, mapka je zasazena do noci. Vše je tedy velmi tmavé, ale i tak, nepřátelé jsou dobře vidět i na velkou vzdálenost. A do třetice všeho dobrého – Roundhouse. Zřejmě největší mapa, kde se dá konečně pořádně střílet i na větší vzdálenosti. Díky její velikosti je první, na které jsou umístěné tanky, které může hráč i ovládat a ostatním zatopit pěkně těžkotonážně. Ano, hráči CoD: United Offensive, kteří tuto hru milují pro možnost ovládat techniku se po mnoha letech konečně dočkají (jistě, technika byla i v konzolovém CoD3, to ovšem jako PC hráči nebudeme počítat). I přes její velikost je mapa značně členitá a skýtá mnohá zákoutí pro intimnější střelbu ve dvou lidech.

 

 

A jaký je náš dojem z nabídnutých map? Veskrze pozitivní. Mapy jsou dobře hratelné, každý si na nich může najít to svoje. I když puškaři a snipeři zatím spíše trpí, doufejme že v další várce map se dosyta dostane i na ně. Tanky v Roundhouse jsou ovšem spíš do počtu, aby se neřeklo a moc se do tohoto prostředí nehodí. Tanky mají zatraceně málo prostoru a v podstatě jsou tady jen jako trochu ostřejší prostředek proti dotěrným pěšákům. Na nějaké tankové bitvy, tak oblíbené z UO tady můžete rovnou zapomenout. Snad se v plné verzi dočkáme i větších map. Rozhodně vás občas rozhodí, že se po smrti objevíte s nepřítelem ve stejný čas kousek od sebe. To samozřejmě potěší, cvičný a snadný cíl se vždycky hodí, méně zábavné vám to přijde ve chvíli, kdy se vteřinu po vašem znovu zrození někdo objeví za vašimi zády. Nejmarkantnější jsou tyto situace pochopitelně v módu Free-for-All. Těžko říct, zda je to zatím jen opravitelná chyba ve hře nebo je zkrátka respawnů tak málo, že se tomu nevyhneme ani v plné verzi. Toto je první vlastnost hry, u které volám po jejím doladění.

 

 

Hra používá herní systém naprosto a do puntíku shodný s CoD4. Máme tu tedy systém levelování nebo chcete-li povyšování. Začínáte jako pouhý vojín, který má k dispozici jen pár základních zbraní, za každé zabití či speciální akci, kterou ve hře provedete, pak dostáváte body. Dosažení jejich určitého počtu vám odemyká nové možnosti, další zbraně a jejich vylepšení, speciální schopnosti a vybavení (tzv. perky). Pokud jste tedy někdy multiplayer CoD4 hráli, budete se i tady hned cítit jako ryba ve vodě a vše vám bude zcela jasné. Má to ovšem i jednu nevýhodu, či možná jde jen o můj dojem. Aby vás autoři mohli i ve vysokých levelech odměňovat, dostanou všichni do základu jen základní americké zbraně. I když tedy hrajete třeba za wermacht, nemáte v prvních hrách jinou možnost, než po sobě všichni střílet stejnými zbraněmi. To zamrzí a dost mi to vadilo. K čemu vám je, když se vám až někdy v desátém levelu dostane do spárů třeba MP40, jenž zase tolik výhod oproti Thomsonu, kterého máte od prvopočátku, nenaskýtá. Zbraně jdou stejně jako ve čtyřce upgradovat. Teď se možná zasmějete, že to je v druhé světové pěkný nesmysl. Ale kdepak přátelé. Ono se to obecně moc neví, ale vojáci si často zbraně upravovali k obrazu svému a prováděli na nich často velmi exotické úpravy. Tuto možnost tedy musím jednoznačně pochválit.

Na levelování jsem pěl ódy již v recenzi CoD4 a nejinak tomu bude i tady. Je to opravdu výborný nástroj, jak hráče udržet a hru mu i velmi pozvolně měnit. Samozřejmě to přináší i jistá negativa a to pro začínající hráče. Když začínáte se základním balíkem zbraní proti někomu, kdo již má vyladěnou svou oblíbenou artilerii a k tomu balík speciálních vlastností, moc do zpěvu vám jistě nebude. Stejně jako ve čtyřce, ani tady nechybí možnost přivolat si pomoc ze záhrobí. Ale jistě že ne, jaképak záhrobí, jen zkouším, jestli ještě dáváte pozor :o). Takže, pokud se vám podaří dostat několik nepřátel po sobě, aniž byste byli sami zabiti, máte možnost přivolat si dělostřeleckou podporu, která vámi zvolené místo téměř srovná se zemí. Téměř, protože prostředí, i takové rybářské chajdy, jsou proti výbuchům zcela odolné. Protože přivolání vrtulníků pro tentokrát vypadlo, museli vývojáři sáhnout po jiné účinné zbrani. Volba padla na nejlepšího přítele člověka, tedy psa. Chlupáčů se po vašem přivolání na bojiště přihrne hned několik a protože je nikdo už tak 14 dní nenakrmil, jsou náležitě nasraní a dávají to taky pořádně najevo. Vlčáci jsou velmi zákeřná zbraň a pokud vás překvapí odjinud, než z pohledu kam se právě díváte, je dozajista po vás.

 

 

Graficky na tom bylo Call of Duty vždycky velmi dobře. V CoD5 dostáváme naservírovány ty stejné grafické hody, jako v případě čtyřky. Ovšem, jestliže nemáte opravdu nabušenou mašinu, zapomeňte raději hned na to nejlepší nastavení. Níže napsané řádky platí pro sestavu s Intel Quad 6600 a GeForce 8800GTX-786. Při nastavení textur na extra jsem dosahoval kolem 40-50 snímků za vteřinu. To je na singleplayerovou hru dostatečný počet, ale multiplayer je o něčem jiném. Při takovém počtu snímků se hra v podstatě ani nedá hrát. Navíc, mapy Roudhouse a Makin jsou na výkon daleko náročnější než Castle, který se dal na extra textury ještě uhrát. Následovalo tedy nastavení na high, počet snímků vzrostl na 80-100 za vteřinu, což už je dostatečné pro kvalitní hraní.

 

 

Dnešní článek byl pouhým nástřelem toho, co nás bude čekat v plné verzi. Jistě jste zaznamenali, že slovní spojení “jako v CoD4”, se dnes objevovalo často. Ačkoli je MP beta CoD5 velmi zábavná, je taky pořád velmi, velmi stejná jako v CoD4. Kdybychom chtěli být hodně zlí, mohli bychom hru nazvat jen pouhým modem s kabátkem druhé světové, ale to si zatím odpustíme. Přidání techniky v podobě tanků je zatím nepřesvědčivé a působí až nepatřičně. Přes to všechno, stále se to zatraceně dobře hraje, je to zábavné a hra vám tím pádem často nedovolí ji vypnout, i když už vás bolí prsty a klíží se vám víčka. První dojem je ale spíše rozpačitý a dá se říct i rozmrzelý. Jestli takový zůstane i nadále a jaké hře nakonec udělíme hodnocení, se dozvíte až po dohrání plné verze, která u nás vychází 17. listopadu.