Venetica

Na konceptu adventurních her se od jejich počátků změnilo jen velmi málo. Možná přibyl jen interaktivní kurzor, ale jinak je tento žánr snad nejméně inovativním ze všech. Jak je ale možné, že Jack Keane přesto vyčnívá z tohoto davu a má vztyčenou hlavu. Jde totiž o jednu z nejlepších adventur posledních let. Důvodem úspěchu ale není skvělá hratelnost, oslňující grafické zpracování nebo geniální puzzly. Ne, vývojářům z německého týmu Deck 13 se mnohem více podařilo vyprávět výborný příběh s lidským rozměrem. Třeba takovému Oblivionu se to nepodařilo – charaktery sice vypadaly na svou dobu úchvatně, ale nepůsobily lidsky. Dobře známý herní princip a kvalitně odvyprávěný příběh, to je kombinace, kterou ve Frankfurtu umí. A po čtyřech povedených adventurách (kromě Jacka Keana také Ankh) se pustili do moderního RPG, které slyší na jméno Venetica.

 

 

O Smrti existuje celá řada mýtů. Třeba ten, že je oblečena do černého roucha a tahá s sebou kosu. To je to poslední, co nebožák vidí, poté, co si v několika sekundách přehraje celý svůj život. Od toho je však Venetica vzdálená zrovna tak jako od klasického fantasy settingu s příběhem ve stylu „cosi zlého ohrožuje svět draků, gnomů a trpaslíků“. Venetica je vůbec netradičním titulem. V ústřední roli vystupuje dívenka Scarlett, která je právě dcerou Smrti, respektive Smrťáka. Ten si vybírá své podřízené, kteří pak odvádí lidi na onen svět. Jenže celý tento řád je narušen tehdy, když si Smrťák vybere špatného podřízeného, který se věnuje okultní magii. Jmenuje se Victor a usmyslel si, že Smrt zničí. A je to právě na Scarlett, aby vše uvedla zase do pořádku.

 

 

Ve hře si užijete velice ojedinělou kombinaci černého, obskurního humoru, který byl vlastní například Planescape Torment, ovšem říznete si to pořádně dramatickými událostmi a zážitky, z nichž ten první v roli Scarlett zažijete na samotném počátku. To by vás mělo nakopnout a motivovat k odhalování zajímavého příběhu a posouvání se směrem ke kýženému cíli. Nenechte se zmást zvláštním komiksovým vzezřením hry – jde jen o fasádu, která má na hráče zvláštně zapůsobit, aby výše zmíněné okamžiky a humor vyzněly ještě silněji. Autoři se prohrabali obrazovými archivy a pokusili se o atmosférickou kopii italských Benátek zhruba v patnáctém století. Samozřejmě ne přesnou kopii, ale takovou, která by udržela ducha tohoto zvláštního města. Benátky budou rozděleny do několika čtvrtí, k nimž si budete postupně otevírat přístup. Měly by disponovat také četnými kanály a katakombami, jež bude jistě radost prozkoumávat.

 

 

Jakožto dcera Smrťáka disponuje Scarlett celou řadou zvláštních schopností, které bude v průběhu času postupně objevovat. A také kombinovat s jedním ze čtyř bojových stylů. Ty se dále pojí s typickými zbraněmi, a tak vzniká poměrně zajímavá variabilita akce. Na každého z nepřátel bude platit něco jiného, a pokud do někoho budete bušit zbraní či stylem, který mu neodpovídá, máte zaděláno na problém, protože nejspíše dostanete na budku. Již příběhem dávají autoři jasně najevo, že by rádi vybočili ze zajetých kolejí. A v žánru RPG to hodlají udělat ještě jiným způsobem. Chystají se totiž vytvořit opravdu „cinematickou“ hru. To slyšíme v každé druhé tiskové zprávě, ovšem podle prezentací se tomuto popisu Venetica velmi blíží. Hloubka a dynamika neherních sekvencí, autentická gestikulace a mimika – to je prostě parádní. Například oči, které se natáčejí směrem k diskutujícím, jen tak k viděním nejsou. Například Zaklínač je obsáhnul až v Rozšířené edici.

 

 

Namísto puzzlů budete ve Venetice plnit rozličné questy a zabíjet nejrůznější zlořády a monstra. Herním stylem vězí Venetica někde mezi moderními RPG typu Oblivion a akčními klikačkami typu Diabla. Boje probíhají velmi jednoduše. Pokud máte již rozhodnuto, jakým stylem a zbraní půjdete na věc, stačí vám klikat levým myšítkem v určitých intervalech (ano, podobnost se Zaklínačem) a doufat, že budete silnější a výdržnější než oponent. Odměnou vám budou mimo jiné skvěle vypadající finišující údery.

 

 

Samozřejmě nejde jen o tupé klikání. Bude zpestřeno speciálními schopnostmi, které bude možné nasadit v příhodných chvílích a leckdy je spojovat také do bojových komb. Nepřátelé jsou potom velmi specifičtí. Jsou rozličně zranitelné – například krabové jsou mnohem tužší, když do nich bušíte zepředu, než když je napadnete ze strany. Pak se hodí kotoul do vybraného směru, čímž se dostanete nepřátelům na kobylku. Ale i tak má pravdu ten, komu přijde bojový systém trochu jednodušší. Je to dáno tím, že Venetica míří na mainstreamové publikum a případné náročnější hráče chce uspokojit možností zvolit vyšší obtížnost a samozřejmě i příběhem.

 

 

S tím souvisí i systém smrti, který se ve hrách poslední dobou hodně inovuje. Například v Prince of Persia jste měli písky času. Venetica má podobnou a snad ještě lepší vychytávku. Jakmile Scarlett „skoná“, vlastně se nic neděje. Její duše vypluje z těla a vy jí stále ovládáte. Tehdy máte šanci ji umístit na takticky výhodnější místo, kde se později opět zhmotní. Ano, máte pravdu – je to docela dost blbuvzdorné.

 

 

Abyste si představili hratelnost Veneticy, nemusíte mít žádnou extra vyspělou fantazii. Základem bude solidní, byť docela zjednodušený RPG systém, kde nepůjde ani tak o vylepšování vlastností, ale zejména otevírání nových schopností a vylepšování těch starých. Ty potom využijete ve velice akčních soubojích, které připomínají až akce z pohledu třetí osoby, jen s tím dodatkem, že tentokrát si budete muset vystačit s myší. Ovšem vizuálně nezůstane Venetica zcela určitě nic dlužna. Na boje se bude dívat moc pěkně. Zásadním motorem pak má být příběh. Pánové z týmu Deck 13 již několikrát dokázali, že přesně tohle je jejich parketa, tak není důvod nevěřit, že se jim to podaří i tentokrát. Obzvlášť když přišli se svou dosud nejoriginálnější premisou.

 

 

Na Veneticu se docela dost těšíme. Hra sice není propagována žádným velkým vydavatelským domem, ale pomalu si tak jako tak nachází cestičku do celosvětových médií. A to už je jasný důkaz, že se tady kutí něco zajímavého. Jistě, pro hardcore hráče to asi nebude, ale běžný člověk, který si zahraje třeba jen jednu dvě hry za měsíc, by měl být navýsost spokojen. Tedy pokud se vše povede tak, jak autoři slibují.