The Saboteur

Tahle hra může na první pohled vypadat jako další zcela klasický pokus o střílečku z druhé světové války. Kolik jsme už takových jen zažili? Mnozí hráči od podobných titulů pro jistotu odvrací zrak, jelikož už jim toto téma zkrátka leze krkem. To je ale do značné míry dáno tím, že jsou tyto střílečky stále na jedno brdo. Ač je Saboteur právě z tohoto konfliktu, rozhodně budí zájem už po přečtení prvních informací. Nejde totiž o nějakou pustou akci, ale pečlivě promyšlený projekt s obrovským potenciálem.

 

 

Hra, respektive její hlavní hrdina je inspirován skutečnými událostmi. Událostmi, které za druhé světové války postihly anglického závodníka a speciálního agenta Williama Grovera-Williamse, jenž pomáhal francouzskému odboji. Herní hrdina se jmenuje jinak – Sean Devlin. Jeho osud je ale velmi podobný. Je velmi úspěšným závodníkem, který jezdí v barvách francouzského týmu Mourini. Ovšem na vrcholu jeho kariéry vpadnou do Francie nacisté a začnou ji okupovat. Vzhledem k Seanovým úzkým vazbám na tým i na Francii se dostane hluboko do koles druhé světové války.

 

 

Na Sabouterovi už několik let pracují Pandemic Studios, kteří v poslední době neměli úplně nejšťastnější ruku při vývoji her, na druhou stranu nikdo nepochybuje o tom, že jde o velmi talentovanou firmu. A na Saboteura bude talent rozhodně potřebovat. Poměrně nečekaně se totiž jedná o „open-world“ hru. Budete se v ní tedy moci pohybovat do značné míry svobodně. Rozhodně ale nečekejte nějaký další klon Grand Theft Auta. Hra je umístěna z větší části do Paříže, kde je nálada během okupace velmi zakaboněná až hrozivá. Právě tuto atmosféru chtějí tvůrci na hráče plnou měrou převést. Tohle zkrátka není ona uvolněnost, kterou je možné vidět v GTA 4 nebo Mafii. Tady se věci berou opravdu vážně, a je k tomu důvod.

 

 

 Nejsou výjimečné situace, kdy si budete vykračovat po pařížských bulvárech s cigaretou v ústech, když tu uslyšíte křik civilistů, kteří jsou tlačeni nacisty na kolena a zcela nekompromisně popravováni s nálepkou odpůrců režimu. Jistě, do podobných každodenních situací můžete zasáhnout. Autoři je ale pro potřeby prezentace nechaly proběhnout – o to byly sugestivnější. Nemyslete si, že je Sabouteur herním zpracováním Schindlerova seznamu. Nepůjde tu ani tolik o záchranu civilistů, ani o moralizování. Nicméně atmosféra bude zkrátka velmi tísnivá a tíživá. A jak známo, atmosféra je jednou z nejcennějších komodit, jakou každá hra (ne)disponuje. Pokud by se tvůrcům skutečně povedlo navodit druhoválečné hrůzy, jak je lidé prožívali v beznadějně obsazených městech, byl by to hodně silný pilíř.

 

 

Pandemic Studios se právě kvůli atmosféře rozhodli velmi netradičně pracovat s barevnou paletou. Aby byla celá věc umocněna, počátek hry prožijete ještě před okupací. Tehdy je vše krásně vybarvené a normální. Ovšem když se přiženou německé tanky a vojáci, změní se hra do černobílých barev. Ty mají symbolizovat jakousi beznaděj, ztrátu morálky utlačovaných lidí a bezvýchodnost situace. Právě to bude vaším největším nepřítelem. Jak se vám bude postupně dařit potlačovat okupační elementy, bude se černobílá opět naplňovat sytějšími barvami. Ale i v těch nejtvrději okupovaných částech Paříže je vždy nějaká barva. Červenou autoři použijí pro krev, žlutou zase pro výbuchy granátů. Také interaktivní předměty mají být barevně vyznačeny. To vše dodá hře místy až surrealistický nádech.

 

 

Hratelnost by se ze všeho nejlépe dala připodobnit k dnes velmi oblíbeným third-person akcím s propracovaným krycím systémem. Saboteur ale přidá také řadu krycích a stealth prvků. Co to znamená v praxi? Zejména to, že prakticky každá mise se dá zahrát přinejmenším dvěma způsoby. Buď pevně uchopíte kvér a necháte hovořit olovo, nebo se zachoulíte do černého pláště a pokusíte se k cíli proklouznout potichu. Jistě netřeba dodávat, že větší pocit satisfakce by vám měl dát plíživý způsob hry, ale proti gustu žádný dišputát. Každopádně se v tomto směru nemusíte bát neblaze proslulého neduhu stealth her, tedy metody pokus/omyl. Jakmile vás nějaký nepřítel spatří, neznamená to hned neúspěšný konec mise. Ne, nepřátelé budou zalarmovaní, a tak je třeba akorát pozměnit strategii.

 

 

Pandemic prezentoval několik misí. Například tu, která se nachází téměř na začátku hry, respektive na konci prvního – do hry uvozujícího – aktu. V té době se Sean Devlin do bojů ještě nijak více nezapojil, ale v příběhové linii se stane něco, co ho přiměje k myšlenkám na odplatu, kterou se také rozhodne vykonat. Nejprve ale musí uniknout z továrny konkurenčního závodního týmu, kde ho nacisté drží. V této misi si užijete nějakých těch bitek na blízko, které jsou podle všeho provedeny velice sympaticky a záživně. Dají se navíc jednoduše kombinovat se stealth prvky a údery ze zálohy. Celé to působí dosti pospolitě, plynule a elegantně.

 

 

Sean se ale brzy dostane k prvním zbraním a vydá se do pařížských ulic kosit nepřátele. Ačkoliv se jeho zdraví automaticky regeneruje, neznamená to, že může běžet zběsilým rambo stylem a pálit všude kolem sebe. Autoři nedělali dynamický krycí systém jen tak pro nic zanic. Ten funguje podle dojmů zahraničních novinářů překvapivě dobře a z větší části automaticky. Stačí se přitisknout ke zdi pomocí směrových tlačítek a už jste jakoby krytí. Pokud toho máte dost, jednoduše se zase odlepíte. Nemělo by se stávat, že přiběhnete k nějakému objektu, který vypadá jako kryt, ale který autoři zapomněli opatřit interaktivitou, což vyústí v situaci, že vás každý může vesele ostřelovat.

 

 

Pandemic Studios jsou firmou, která stojí také za sérií Mercenaries. Porovnání s ní ale Saboteur nesnese. Není tak frenetický a o něco více se blíží realismu. Je také o něco pomalejší a působí uvěřitelněji. Autoři tvrdí, že je to něco jako film, který se před vámi odvíjí. Stále máte sice svobodu pohybu, ale hra i tak dokáže vyprávět působivý příběh, a to třeba ne ten hlavní, ale příběh okupované Francie jako celku. Ostatně, také vedlejších misí a tím i vedlejších příběhů je tu rozhodně dostatek. Dodejme, že Saboteur se v něčem podobá Assasins Creed. Tušíte správně, je to možnost lézt a běhat po budovách. To je opravdu velký příslib a doufejme, že tak velké sousto autoři zvládnou.

 

 

O Sabouteurovi se příliš nemluví. Autoři jakoby propásli ten správný moment vydání – hra byla už totiž několikrát výrazněji přepracována. Teď se ale zdá, že konečně našli tu správnou cestu a plnou parou se po ní vydali. A výsledek se jeví více než slibně. Silný příběh, otevřený svět, parádní atmosféra, bytelná akce, plíživé prvky i lezení po budovách. Je toho opravdu hodně a díky tomu všemu by Sabouteur neměl upadnout do stereotypu. Přesvědčíme se o tom nejspíše už na podzim tohoto roku.