The Last Guardian

Snad každé malé dítě si přeje mít domácího mazlíčka, se kterým by si hrálo a chodilo ven. Někteří se upínají ke klasičtějším typům, jakými jsou pes či kočka, jiní zase své tužby směřují k exotičtějším kouskům, z nichž by se rodiče obvykle pozastavili nad přáním mít malého pavoučka či obrovského tygra, jenž by žral učitele jejich milovaného synáčka. V mnoha případech se bohužel neuchytí ani jedna z možností a dětem pod stromečkem přistane tak maximálně tamagotchi. S tím si následně děti chvíli hrají, což ale neznamená, že by po měsíci jejich mazlíček neskončil v koutě a během další, nepříliš dlouhé chvíle nezemřel. Jak by se však dítě zachovalo, když by mu Ježíšek na Vánoce do bytu skutečně umístil obrovskou pandu či slona? Skončil by i tento dárek také během chvilky v kontejneru před barákem? To by mohlo v lepším případě vyústit pouze v příjezd ochránců zvířat, kteří by se o zvířátko následně postarali. V The Last Guardian se nicméně svého velkého domácího mazlíčka jen tak snadno nezbavíte, protože ten by se nevešel ani na skladiště zrezivělých aut kus za městem

 

 

Za hrou stojí vcelku malé japonské vývojářské studio Team Ico, které se proslavilo přesně dvěma hrami. Vlastně, přesně dvě hry i vytvořilo. Obě však byly význačné a dozajista si je pamatuje každý vlastník konzole PlayStation 2. Prvním z nich je titul Ico z roku 2001, který se stal jakousi legendou. Úžasné prostředí lemovaly fantastické postavy a prosťoučký příběh založený na klasickém konceptu „chlapec potkal dívku.“ Největším plusem však byli epičtí protivníci, úžasná výprava a monumentální výtvory. Tyto aspekty koneckonců potkaly o čtyři roky později i Shadow of the Colossus, v němž bylo vaším cílem pouze zachránit dívku, a to zabitím série kolosálních bossů. Ti nabírali celé stonásobky velikosti hrdiny a kvůli každému byla třeba vymyslet jiná strategie. Následně se oba tituly dočkaly svého přepracování na PlayStation 3, čímž však celá tvorba studia končí. Tedy, nekončí. Ještě je tu onen jeden titul, který si taktéž zahraje na epickou notu. Je jím The Last Guardian a právě o něm si v dnešním preview povíme.

 

 

Celou hru lze v tomto případě pojmout jako užívání si života v těle malého chlapce, k němuž se připojil vskutku velice neobvyklý domácí mazlíček. Skutečně nejde o nic příliš složitého, a i když si vzpomenete na ony legendární výpravy v Ico a později v Shadow of the Colossus, jednalo se sice o neskutečně rozsáhlé kousky, ale, stejně jako zde, stál na jejich pozadí prosťoučký příběh, který by se dal shrnout pouhými pár slovy. Ve hře vás dokonce ani nečeká žádná rozsáhlá výprava za čímkoli. V příjemném podtextu se každopádně vydáváte za dobrodružstvím, ačkoli neexistuje žádný bod A ani B, existujete jenom vy, váš nejistý příběh a cesta přímo před vámi. Může to znít poněkud bláhově, ačkoli je pravdou, že tvůrci měli a stále mají v plánu stvořit něco, co naprosto podmaní vaše prožitky a nabídne emocionální dokonalost. Nechtějí být pouze „dalšími z mnoha,“ chtějí něco nevšedního a přesto skvělého.

 

 

Ze všeho nejdůležitější se tak v momentech, jak budete postupně procházet hrou, stane vývoj vztahu malého chlapce a onoho tvora, který se jmenuje Trico. Velká část vývoje byla samozřejmě směřována na to, jak bude tvor vypadat. Ačkoli to může znít poměrně divně, vyrostla z něj opeřená žirafa. Ve skutečnosti se však jedná o pozoruhodného tvora, s nímž si rozhodně své pěkné chvilky zažijete. Trico je oproti chlapci skutečně gigantický, což je koneckonců jeden z velmi podstatných bodů hry. Nejenže se o něj musíte starat, ale postupně z něj je nutné dělat i ušlechtilého přítele, kterého znáte lépe než vlastního bratra. O podobných tvorech pravděpodobně obyčejné děti nesní a pod stromečkem by je vidět nechtěly ani náhodou, nicméně, a to musíte uznat, se jedná o překvapivě reálnou postavu, která má něco, co naprosté většině podobných charakterů, jež byly v průběhu let v herním průmyslu stvořeny, chybí. A tou speciální ingrediencí je jiskra v očích.

 

 

Přestože hra nabývá podobných principů jako zbylé dva tituly studia Team Ico, rozhodně se nebojte, že byste skončili u krmení vašeho gigantického mazlíčka, protože se tvůrci rozhodli vydat na o něco logičtější notu vašich mozkových závitů. Velkým otazníkem se v The Last Guardian díky tomu stane řešení všemožných puzzle, jimiž bude hra prolezlá kompletně od podlahy. Ať už budete v obyčejné místnosti nebo obrovském chrámu, vždy bude třeba vybádat způsob, jak postoupit směrem dále, a to nejen v příběhu, ale i v mnohem menších úkolech, jakým je kupříkladu probuzení Trica z hlubokého spánku. Postupně zjistíte, že k řešení těchto hádanek musíte využívat právě vašeho zvířecího přítele, s nímž se však zpočátku téměř neznáte a prakticky celé vaše snažení závisí na tom, zda vás bude ignorovat hodně nebo zcela. Jimž jsme si zmínili jeden příklad, tak si ho nyní rozvedeme. Vzbuzení zde totiž vykazuje větší problémy, než byste čekali. Je třeba tvora buď na něco nalákat nebo jej začít hladit nebo využít jinou z mnoha možností, což se ale následně odrazí ve výsledku tvořícím se tím, zda si vás tvor oblíbí díky tomu, že ho uhodíte a on se při vstávání ještě k tomu praští do hlavy, nebo se přizpůsobíte a probudíte ho jako maminka hezky s kakaem v rukou.

 

 

Spolu s vývojem složitého vztahu mezi chlapcem a jeho zvířecím přítelem se rozšiřuje i interakce, k níž mezi nimi bude moci dojít. Zpočátku se budete spíše obracet k sobě samému a teprve později se Trico začne jevit jako zajímavá možnost vyřádění se, takže se kupříkladu začnete sklouzávat po jeho dlouhém krku. Můžete jej taktéž pohladit, obejmout či si s ním prostě jenom hrát. The Last Guardian nenabízí příliš prostor k urychlenému postupu až na konec, nabízí naopak možnost užívat si perfekcionismu. Je třeba brát to tak, že máte vedle sebe velkého přítele, tvora, který není ani trochu odlišný od vás samého. Musíte mu pohlédnout do jeho obrovských černých očí a zamyslet se nad tím, co se vám hra snaží říct. A co se vám i Trico snaží říct. Zde se nehraje na postup, skutečnou výhrou je již zmíněný prožitek, bez něhož by The Last Guardian být nemohl.

 

 

S čím však nic neuděláte a co se ve hře objeví, ať chcete nebo ne, je atmosféra. Neobvyklá atmosféra o hustotě houskového knedlíku stráveného dva měsíce v lednici. Hry Ico i Shadow of the Colossus se díky ní zaznačily do historie herního světa a The Last Guardian na tom chce být nejinak. Velký prostor dává atmosféře právě možnost vyvíjení vztahu mezi hochem a jeho mazlíčkem, který, jak se postupně poznáváte a stárnete, nakonec nabídne hromadu možností, kdy se vám Trico přestane stavět do cesty a naopak se z něj stane věrný pomocník, bez kterého byste se hned tak neobešli ani v reálném životě. Stejně tak hra nabídne úchvatná kolosální prostředí, jež evokují monumentálnost tvora, jenž v nich bude vyčnívat, a přesto výtečně zapadne. Autoři se nebojí vložit do svých děl pořádnou dávku epiky, vypustit jejich vnitřní draky a nechat váš mozek a myšlen sežehnout na uhel, protože něco takového se jinde neobjeví a něco takového je pro jejich hry ideální.

 

 

Každý váš krok se odrazí v něčem jiném. Veškerá vzájemná pomoc mezi vámi a zvláštním tvorem bude stavět výslednou story, která však stále nebude natolik promyšlená, abyste o ní sami přemýšleli. Zde žijete okamžikem a užíváte si emocionálních výlevů, jichž se vám ze strany tvůrců bude pravidelně dostávat. Hra vypadá skutečně dobře díky propracovanému enginu, což ale nijak nezastíní skvělý soundtrack, jenž ještě více podnítí vaše smysly k prožitku ze hry. The Last Guardian je skutečně neobvyklá hra a říct, že je takovou podobnou možné nalézt na každém kroku by byl nesmysl. Jen málokdo je ochoten zaměřit se na city a originalitu, což se každopádně studiu Team Ico vede naprosto dokonale. Vše se stále může pokazit a nemusíme se dočkat příliš zdárného konce, ačkoli v tento moment něco takového říci by bylo holé šílenství. Hra totiž vypadá fantasticky a my se těšíme, až se nám usídlí v mechanice našeho PlayStationu.