Undergroundové hry přehlížené všemi okolo

 

Je téměř nemožné, abyste si už někdy v životě nezahráli casual, nebo indie hru. Dobře, nějaká ta šance tam je, ale v poslední době, kdy právě tyto dva žánry začínají ve velkém zvyšovat svoji populaci, bychom na to asi nesázeli. Na stůl se nám tím pádem dostane spousta smetí, ale zároveň v něm lze najít třpytivý diamant. Nejednou má odstín Popcapu, nebo jiného zářivého studia, které kutí samé perfektní hry, ale někdy je to prostě jenom hra, co pobrala kilogramy originálnosti se špetkou klasických principů navrch. Spolu s jednoduchostí, kterou hry z undergroundové sféry výrobků většinou mají, pak dostáváme vysloveně třpytící se poklad, jehož mincí v truhlici není pomálu. Drak nastřádal klenoty jako Machinarium, Braid, Plants vs. Zombies, nebo třeba World of Goo, ale jsou i klenoty lidmi většinou neznalé a zcela opomíjené. Takže právě na ně se zaměří tento článek.

 

Možná vás to překvapí, ale očekáváme, že se mezi nimi najde pár her, které znáte, možná jste je dokonce hráli, ale když tak z fleku řekneme Greed Corp, vzpomene si na něj někdo z vás? Pevně věříme, že se tak nestalo, což ale ani náhodou není špatně. Ještě naposledy, než se zaboříme do vod undergroundových her, vám řekneme, že jestli nechcete, aby vám podobné kousky unikaly prsty, jako písek otevřenými dlaněmi, podívejte se občas do nových her na Steamu a zkoukněte hodnocení různě po webech, právě tady se totiž hry nalézají a za malý peníz nejednou přinesou gramofonové desky muziky. My vám vybrali osmičku velmi zajímavých titulů, které byste neměli minout a měli byste jim dát alespoň šanci. Vždyť za celou tu bandu nezaplatíte ani 1500 Kč! No, teď už nebudeme dále mourovat a jdeme na první…

 

 

Jestli nějakou z her, které se zde objeví, budete znát, pravděpodobně to bude právě Super Meat Boy, který vyběhl do obrovského světa tam, za pláty steaků a krve s opravdu velkým popraskem. Praskala za ním devítková hodnocení a nikdo se před ním neuchránil. Většinou však lidé došli velkému zklamání, když si ze vzteku zničili své monitory a ani rozmáčklá myš nešla dost dobře použít. Takhle drsně to vypadalo v každé domácnosti, kde si hru za pár korun pořídili. U nás to nebylo jiné a když jsme vzteky vyprskli poslední ledvinu, vzpomněli jsme si, že jsme v retro současnosti. V tu chvíli se z nás staly malé děti, které každou druhou minutu vhazovaly pětikorunu do automatu a říkaly si: “Ještě jeden level, nebo jedna mince a pustíme k tomu kamaráda.”

 

 

To už je doba. A spolu se Super Meat Boyem se ve vás probudí city a z vašeho oka na zem skápne nostalgická slza. Super Meat Boy však není jen pro statné (a staré) hřebce, ale zavděčí se i mladým kachňátkům. Jeho hratelnost sedne přesně na míru každému. Ve výsledku se bude vztekat každý a nebude to jeden level, ale jeden život, co si budete říkat před odchodem od počítače. Příběh není složitý, máte steak a zachraňuje šunku. Mezitím v niveč padnou hektolitry krve a šunka bude stokrát unesena zlým profesorem, který nezná lásku a kamarádství. Aby se to nějak nepopletlo, vy, Meat Boy, jste Mario a zachraňujete princeznu. Máte však na cestě spoustu překážek, ostatně jako náš instalatér mívá vždy, a ty musíte překonat, aby vaše nohy spočinuly na plošince vedle princezny. Jen co se to povede, už je princezna tatam opět se zmíněným profesorem.

 

A takhle se to opakuje do zblbnutí. Nic není tak snadné, jak se zdá. Vždy máte jediný život a smrt znamená okamžitý respawn na začátek a další pokus. Máte neomezený počet životů, ale stačí chybička a úmorná několikavteřinová dřina je v odpadkovém koši. Žádný level se netváří, jako by měl za úkol zabavit na stovky hodin, právě proto samotných levelů jsou stovky. Máme několik kapitol odehrávajících se v různých prostředích, většinou s různou obtížností a nepřekonatelným bossem. Každá kapitola má zhruba třicítku úrovní, ale každá z úrovní vystačí na desítky minut. Ve výsledku máme hodiny zábavy a především chvíle o jakých jste od mala snili. Vše je tak nějak hardcore a velmi často nad levelem budete stát jak myš s okem o průměru 50cm. Bohužel je to také neskutečně chytlavé a i vy u hry nakonec skončíte.

 

 

Pak, když hru budete s nadšením a se skřípáním zubů hrát, objeví se “černá díra”, která vás vtáhne do dvojrozměrného světa. Nebudu tu mlžit, že hra není dvojrozměrná, ale dostanete se do retro části, kde máte v podstatě 8-bitovou verzi hry. Ještě k tomu to kolem vypadá, jako byste hráli na automatu a přesně o to autorům šlo a perfektně to zpracovali. Některé z chvil budete nadávat na ovládání, další budete nadávat na obtížnost a nakonec to všechno svedete na autory, ve skutečnosti se ale od hry neodlepíte, ani kdyby vedle vás postavili stojan s řadou komerčních a perfektních titulů, vy se na ně ani nepodíváte, protože Super Meat Boy je to pravé ořechové pro každého.

 

Skoro bych odhadoval, že o Angry Birds jste slyšeli. A pravděpodobně to bylo ve spojitosti s platformou android. Do rukou a do mobilů se nám tak dostala určitá pocta ptáčkům všech vylepšení. Hra si nehraje na složitou a naše (tentokrát již) počítače může zaútočit bez větších obav z propadu. Na chytrém telefonu se z toho stal hit, ale na PC to bohužel tak úplně nedostačuje. Pořád bych opakoval, že je ovládání myší takové otravné, takhle kdybychom mohli šmatlat po monitoru a tím vystřelovat zmíněné ptáčky, bylo by to o moc lepší. Tím však ani náhodou nechci říct, že se jedná o špatnou hru.

 

 

Jakmile se dostanete do úvodní obrazovky a spustíte svůj první level, zjistíte, že je to úplně stejné jako ve verzi pro androidy. Stačí ale pár chvil a do malíku se vám dostane něco mnohem většího. V základní sestavě je opět několik kapitol. Tentokrát jsou čtyři, každá má tři animace, což je dohromady 12 cut-scén. ty jsou ale vůbec nejméně důležité, ale i tak se dostaneme k dalším, když nám do počítačové verze autoři dali speciální levely. Je to taková kompilace mnoha levelů z androidu a představuje se v celku hezkém grafickém provedení.

 

Když jste se poprvé vydali do světa, ať už v Seasons, nebo Rio, nebo třeba té úplně první verzi, museli jste si všimnout hezké grafiky. Ta zůstala! A dokonce není kostičkovaná, nýbrž pořádně vyhlazená, že byste nad tím na menším monitoru mohli provádět různé prapodivně se tvářící obličeje. Jen v dobrém slova smyslu. Pak spustíte repráky a do uší vám začnou skákat tak příšerné zvuky, že by z toho chudák Mozart padl a musel na JIPku. Opravdu příšerný zvuk však nahrazuje zmíněná skvělá grafika jednoduchá hratelnost, ve které vás pohání zabití prasátek, které ukradly vajíčka z hnízda. Ti však nejsou naostro a před sebou mají zdi a trámy všeho druhu. Pak nastupují kuřátka a jde se na věc.

 

 

Chvílemi si budete připadat jako v testu IQ pro dvouleté děti, o sekundy později však může nastoupit velmi obtížný level, kde se zamyslí i Einstein. A to je co říct! Žádná reálná fyzika tu na nikoho nečeká, jen perfektní a zábavná hratelnost, která však na mobilech mnohem více zaujme a zabaví. Takhle v tramvaji vytáhnout toho ptáka a střelit s ním do nejbližší stěny (bez dvojsmyslů) je zábavnější, než doma u počítače, sám, bez kamarádů náhodně máchat myší, která ani není dost živá na to, aby vás kousla. Pokud však těch pár korun vyhodíte, budete se chvilku bavit a zapomenete i na okolí. Možná se probudíte až druhý den ráno, kdy dávno máte být ve škole, nebo v práci, ale o pár dnů později, až vše vystřílíte na tři hvězdičky, hru necháte ve složce na ploše a odejdete k dalšímu titulu.

 

Ani bych se nedivil, kdyby tím dalším titulem měl být právě Shank, který určitě bude nejednomu z vás povědomý. S trochou štěstí dokonce známý, protože nepatří mezi ty nejmenší, nebo snad nejotravnější z menších her. Je to (skoro) obyčejná hra za laciný peníz, bez kterého se obejde pravděpodobně každý. V nitru mu navíc pobývá velmi silně pulzující krev a nejen to. V jeho nepřátelích také. A bude jich mnoho. Ve své podstatě se jedná o velmi, opravdu velmi akční plošinovku, kde pro ránu nejdete daleko, ale nepřátelé pro useknutou hlavu také ne. Nikdo si tu nehraje na růžového jednorožce, jedině že by ten jednorožec nepřátele napichoval pěkně zpříma.

 

 

Hra je brutální a v tomto směru si nebere servítky. Tu vezme krev, támhle hlavu z chlápka o rozměrech 2×5 metrů. Jakmile zjistíte, že to není ten, koho jste měli v úmyslu zabít, jdete dále. Ano, cesta pomsty je poslední dobou oblíbená ve všech hrách a Shank není výjimka. Tak trochu je ale výjimka v hratelnosti. Ta je doslova perfektní, jen ji ubíjí ovládání na klávesnici. Je totiž přesně stavěná na konzole, ale to nám nevadí. Prostě jsme zapojili gamepad a už nebylo o čem diskutovat. Možná tak o tom, proč je tam tak málo checkpointů a nemůže být za každým zabitým nepřítelem. Hra totiž servíruje desítky, nebo dokonce stovky průměrných psů, agentů FBI, vojáčků, japončíků, ale pak přijde namakanější a silnější stroj na zabíjení a kus života je ta tam. Žádné lektvary, které byste do sebe ládovali jako při Diablu II, máte život a když je po něm, žádný další andělíček do vás nevstoupí.

 

To hru dělá zajímavou. Jak asi víte, na gamepadu máme čtyři tlačítka, v našem případě očíslované od 1. – 4., a každé má svoji funkci. V začátcích máme na jednom skok, druhém ostré dýky, třetím zbraň na dálku a čtvrtém motorovku. Postupem se ale každá o něco pozmění a tak se vyrovnáte i namakanějším bossům a silnějším pejskům. To jsou už ale sprosté detaily, stejně jako že nějaký granát máte na dalším tlačítku a komba jdou jedna radost. Možná nejhezčí je samotná grafická stránka hry. Někdo se asi přemohl a ta kreslená a přenádherná pozadí spojená s hezky 2D namalovanými postavičkami vysloveně lahodí oku. To ani nemluvím a pozadí ve směru hudby, nebo o tom, jak ostatním podobná pozadí nakopáváte. Vše je vyladěné a dabing na tom není jinak.

 

 

Toho sice mnoho nepobereme, ale cut-scény se s ním změní v naprosto nevídanou záležitost. Tato stránka hry má více než jen kop s otočkou a se dvěma střelami do všech světových stran, jakmile se totiž zorientujete, můžete si nabít svoji brokovnici a vyrazit do kooperativního multiplayeru, nebo řekněme pouze multiplayeru. Ten vše dovrší, ale bohužel zde nehraje prim. Nebo snad bohudík? Autoři tím pádem měli možnost se déle věnovat singleplayeru, který má kvality o jakých se vám nesnilo a až dáte Steamu kartu, bude na vás čekat i hrouda achievementů, které snad už ani nejsou ničím novým. Jestli něco opravdu vybízí k vyzkoušení, nehledejte jinde, ale dá se říct, že hra nemusí sednout každému. Něco jiného však musíme říct u Minecraftu.

 

Pokud si řeknete slůvko “Minecraft”, co vás první napadne? Pochybuji, že to nebude hra, o které se poslední dobou mluví v opravdu velkém. Tu se o ní řekne v souvislosti s nejvíce prodanými kusy beta a alfa verze, tu zase v souvislosti s dokonalou hratelností a pro umělce v souvislosti s vyjádřením svých citů, nebo dokonce že je to hra, kde se fantazii meze nekladou. V LittleBigPlanet jde vytvořit jakákoliv jiná hra, v Minecraftu jde vytvořit LittleBigPlanet. Tedy možná až na vyzbrojení hrdiny a grafická stránka, což naštěstí nikoho nezajímá, vytáhněte kostky lega a pojďte si udělat jachty, vily a jeskyně hluboko pod povrchem. To vše a mnohem více vás čeká právě v této hře.

 

 

Když se vyloudíte někde na paloučku, ať už v singleplayeru, nebo v multiplayeru, pokaždé nebudete mít nic. Jen nechutně kostkovanou postavičku a nechutně kostkované okolí. Vlastně když nad tím chviličku budete dumat, je to vše nádherné a jen ty současné hry nemají dost elánu, aby použily takový desing. Je trochu s podivem, že se jedná o opravdu velkou hru, která vám dovolí cokoli. Nejdřív si nasekáte trochu dříví, poté nasbíráte několik kostek hlíny a zkusíte s tím manipulovat. Zajdete do inventáře a zkusíte to dát do sebe, naráz vznikl stůl! A na tom jdou dělat další věci! A od toho se to odvíjí a díky tomu se nám to líbí.

 

Žádný tutoriál, vše pochopíte po první kostce a už jen budete shánět, co je třeba sehnat, abyste mohli mít třeba pochodeň. Pak si uděláte dveře, dostavíte domek a nastane černá noc a ze všech děr lidského těla začnou nálety nemrtvých. Tito nemrtví čítají zombie, kostlivce, vybuchovací zelenáče, ale i drsné pavouky, jako vystřižené z Harryho Pottera 2. Pár chvil s nimi budete zápasit, pak ale zjistíte, že nejdříve si budete muset udělat meč a zbroj. Až to bude hotové, vyrazíte na lov. Zabijete pavouka, máte surovinu, ze které uděláte další věc a pak vyrazíte na multiplayerové mapy. Je to naprosto identické, jen už nestavíte v měřítku “hrádek na n-tou”, ale postavíte město, nebo rovnou celá města a to za pomoci ostatních lidí, kteří se na server odváží vstoupit.

 

 

A to je vlastně vše. Tvoříte, tvoříte, stavíte, hledáte suroviny, kopete suroviny a vrátíte se k tvoření a stavění. Je to nečekaně chytlavé a za těch 16 dolarů si užijete týdny zábavy. My už za sebou máme mrakodrap a udělali jsme i logo Gameparku. Překonáte nás a postavíte přesnou napodobeninu Prahy? V tom to je a na to se v ostatních hrách zapomíná. Zde hrajeme na strunu tvořivosti a to vyzdvihujeme a hře držíme palce, protože úspěch, který ji zatím potkal, bude velmi brzy několikanásobně vynásoben. A až vyjde plná verze (jestli někdy vyjde), budou se trhat prodejní rekordy. Dobře, nehodláme zamluvit, že už tyto rekordy hra trhá dávno, ale upozornit na to musíme. Pojďte s námi do kostkovaného světa Minecraftu.

 

 

Zde už bohužel o vaší informovanosti, narozdíl od prvních čtyř výtvorů, tak optimističtí nejsme. Třeba tady si nejeden z vás musel začít myslet, že jsme spadli zpět do doby kamenné, protože už v nadpisu vidí nějaké 16-bitové tlačenice a ani náhodou se o nich nedá říct, že by vyzývaly k 21. století, natož pak k minulému, nebo tomuto roku. Ale nenechte se zmást! VVVVVV má podobně jako dalších mnoho her na undergroundovém seznamu nepatřičnou grafiku k patřičně geniálnímu nápadu a hratelnosti. Možná jsme na tom ještě hůře, než když prožíváme grafické estrády v případě Minecraftu, přesto se vyplatí tuhle chybičku přejít s nadhledem. Nebo víte vy co? My myslíme, že přesně tahle grafika ke skákačkám patří.

 

 

Kolik perfektních kousků zničila ta “perfektní” 3D řežba? Byl to kupříkladu Sonic? Ano, dopadl na své rychlé nožky tak rychle, až jsme se z toho mohli ztřískat do něma. 3D zničilo mnohé, ale casual hry ani náhodou. Ty na to nemají dost peněz. Zde se jako u mnoha dalších vsadilo stylem pokus omyl a vyšlo to. Bohužel jen pro ty oblažené, co měli těch pár korun, které vhodili do plechovky jménem Steam a začali hrát. Možná ronili nostalgické slzy a smáli se pod náporem řady logických obrazovek, … obrazovek? Ano, slyšeli jste dobře. Pěkně procházíte za sebou naprosto nezávisle na sobě pospojované obrazovky a na nich je většinou jeden menší problém. Musíte se dostat na druhou stranu, nebo do některého z dalších východů, ale ty jen za pomoci logického myšlení. Jestli vám nějaké šedé buňky zůstali, neničte je na počest Sonica, ale vraťte se do retroreality.

 

Jak si tak postupujete levely, obtížnost se velmi zvyšuje, napoprvé stačí sbírat kuličky rozházené po mapě a podruhé už musíte dělat nesmírně obtížnou minihru. Bohužel právě obtížnost mírně kolísá, ale to vůbec nevadí. Ještě jsme se nezmínili, jak vlastně hádanky řešíte. Nejde o žádné složité puzzly, prostě obrazovka s ostny, když zmáčknete mezerník, vyskočíte. Ale panáček se nezastaví a nevrátí se na zem, jak by dle zákonů gravitace měl, letí dál, dál, dál, až na plošinku či bodce nad ním. Ve vzduchu jde panáček ještě trochu ovládat, ovšem samotné celkové ovládání je nesmírně citlivé, což nejednou způsobí problémy. Checkpointy jsou naštěstí doslova na každém kroku, tudíž není problém jednoduše resetovat. Na každé obrazovce je minimálně jeden. I přesto to není tak lehké, jak se může zdát.

 

 

Když si procházíte vesmírnou loď, na které jste mimochodem uzavřeni, ujišťujete se, že vám není cílem pouze bezproblémové řešení zadaných úkolů, ale také si užíváte celého toho prostředí, tu vyskočí animačka, žádné složité ovládání, které se budete učit týden, lehké jak facka, chytlavé jak závislost na fackách a co navíc? Krátké. Ano, bohužel je hra žalostně krátká a znovuhratelnost 2x jistá není. Je jasné, že vzhledem k obtížnosti to neprojdete za pár minut, ale s trochou štěstí možná i ano, což není úplně přívětivé. Jenže musíme říct, že jestli za něco takového nedáte 5 Eur, ztratíte příležitost zahrát si hru, která má v sobě život a ne jen promakanou grafiku s omáčkou okolo.

 

Hra System Protocol One má s protokolováním nějakých systémů pramálo společného, zato se podívala na velmi opečovávaný žánr z naprosto jiného pohledu, a to doslova. Není úplně nemožné, abyste o žánru Tower Defence mnoho nevěděli, protože přeci jenom velké hry naprosto ignorují jakékoli principy z tohoto žánru a raději hledí hezky zpříma do očí toho svého. Ať si tak zůstanou, nám se do rukou totiž dostal “malý klenot.” Obvykle, když se dostaneme do tohoto žánru, leží před námi pustá 2D obrazovka, kam máme různě pokládat všelijaké stroje, která zabraňují příchozím alienům zničit váš dům. A tady?

 

 

Základ je stejný, ovšem zpracování, to je oč tu běží. Vy jste nyní antivir a útočí na vás hackeři. Už jen to je docela chytré, vy zastupujete jakési obranné složky, zatímco protivník vysílá hitparádu těch nejlepších a nejrychlejších virů. Všechny se snaží vám vlézt do databáze. Levely jsou chytře pojmenované, podle procent, ale ještě lépe si hra stojí, pokud se podíváme na spuštění a první útoky těch trojských koníků. První várka je jako obvykle snadná a válíte se na jedné obrovské ploše, kam jednoduše na čtverečky rozséváte avast, AVG, různé prapodivné firewally apod. (samozřejmě ne doslova) Tu jsou chyby v systému, které však mohou viry bez sebemenších problémů prolézt, vy však postavit zrovna sem žádný antivir nemůžete.

 

A pak se nahrne dávka a postoupíte o pár procent výše. Zde však najdete ten pravý úhel pohledu. Už nebojujete na placce, ale naráz před sebou máte krychli, kde můžete libovolně přepínat mezi stranami. Viry však také prolézají přes všechny pohoří, co se jen na tu kostku dostanou a když se z bodu A dostanou do bodu B, jste v háji. Upřímně je to nejednou o dobré taktice, na ty viry platí tahle obranná věc a na támhlety musíte nakoupit za mnohem více zlatých. A pak nastane fáze upgradování, tím nic ale nekončí. Nakonec to vygraduje do velkého finále, většinou s dávkou virů navíc, kdy prostě na počítač začalo útočit desatero hackerů. Když vám to vyjde, jde se na další z mnoha tvarů polí a znovu od začátku.

 

 

Vše je samozřejmě 3D a to největší + se tentokrát neskrývá ani za retro hratelností, natož nad fantazií, jde se taktizovat, a jak tušíte, bez nějaké té špetky mozku ve hře namáte šanci uspět. Já doufám, že se vám ale tyto problémky podaří přejít a usednete v plné polní za svůj počítač, abyste si ho stihli ochránit dříve, než vám z bankovního účtu odeberou miliony a z počítače systém. Pak by se konečně našel “velký problém”, nic většího nečekejte. Originalita srší a to nejednou doplňují i další UV faktory. Pokud jste se nezarazili u Plants vs. Zombies, zde vám nohy také nikdo nepodrazí, šup na Steam, nic moc to nestojí…

 

Už za sebou máme originální, méně originální i velmi prapodivné hry. Ještě jsem ale nenašel vajíčko dobývané spermiemi. Nebojte se, žádná erotická hra na vás nečeká, jen tak trochu podivně vypadající, ale skvěle se hrající 2D akce, ve které jde o to pozabíjet nepřátele útočící na to za vámi. Příběh žádný není, což ale Ubisoftu nezabránilo vzít hru pod svá křídla důvěry. Člověk by ale čekal, že po takovém kroku by se hra měla stát naprosto plnohodnotnou gamesou s plnou cenou. Tady na to nikdo nesází a my raději opět navštívíme kamaráda Páru. No, ale uznejte, že když má něco Ubisoft pod křídly, je třeba to pořádně rozmávnout po světě. 

 

 

V Zeit2 hrajete za kouli, říkejme jí vesmírná loď, co se brodí odpadem a ničí bakterie. Podle obrázků ale určitě můžete říct, že jste to někde viděli. Něco, co souvisí s lidskou biologií. Ano, vraťte se do školy a prohlídněte si to, my počkáme… Už jste zpátky? Skvěle, takže si takhle jedete s kuličkou a tu a tam vystřelíte. Obrazovka rychle pluje dále a před vámi se objeví první nepřátelé, kteří se rozhodně nebudou snažit podepsat mírovou smlouvu. A když tak plujete a pálíte to do nich, uvědomíte si, že to je vlastně neustále to samé. Tu nový typ nepřítele, tu zase nesmírně obtížný boss, ale to je tak vše.

 

Hra však netrpí stereotypem a jediné, co vás bude otravovat je trochu komorová hudba. Tyto neduhy však překonáte puštěním hudebního videa na youtube. Pokud se vrátíme do virtuální reality, naráz se objeví možnost vrátit čas! A když to zmáčkneme, o pár sekund se opravdu navrátíme. Tohle je tak zhruba jediné, co vám proti nepřátelům opravdu pomůže. Je to něco jako u závodních her, když vyjedete špatně do zatáčky, poslední dobou to tímto také ulehčují. No a tak se plovíte, střílíte nepřátele a k tomu ještě padají nějaké ty boosty pro vaší “loď”. A jak si tak projíždíte širým světem, nic nového se neděje.

 

 

Až jednou, možná, vypadne obrovský smrtící nástroj a spermie udělají obrovský výboj s tím bossem, co nestřílí raketky po jedné, ale klidně po stovkách. V těch chvílích se hra jeví jako opravdu obtížná, ale poté se vrátíte v čase a naráz to jde o to snadněji. Zeit2 nemá v úmyslu pokořit ty nejkvalitnější střílečky tohoto typu, možná na to ani nemá potenciál, ale daří se mu lapnout na pár hodin vaše srdce a rozplácnout ho o zeď. Než si vaše tělo vytvoří nové, tomuto kousku obranyschopné, začnete s dalším levelem a opět si pár hodin užijete střílení na obrázcích z učebnice Biologie. Jestli vás obrázky kolem zaujaly, 10 Euro na Steamu a běžte do toho.

 

Strategiím autor článku zrovna dvakrát neholduje, ale i přesto musíme ocenit Greed Corp, což je perfektní strategie, co si hraje na šestiúhelníky. V základu je Greed Corp už velmi starý. Tedy velmi, co se týče herního času. Hra je venku už bezmála 5 měsíců a sklidila slušný úspěch. Nikde se o ní nepsalo jako o revoluci žánru, my ji ani nezmínili, ale v tomto článku se ke hře musíme vrátit, protože si to zaslouží nejen kvůli grafice, která je kouzelná. Už předem musím říct, že je to opět něco přes 250 Kč, ale pokud si chvilku počkáte, přemýšlíme, že má možnost získat slevu v rámci Velikonočních akcí.

 

 

Pokud poprvé zajedete do nějakého levelu z kampaně, uvidíte líbivou, z části kreslenou, grafiku a také několikero desater šestiúhelníkových políček vznášejících se volně nad zemí někde v oblacích. Pokud se porozhlédnete do výšin a do dálin, uvidíte několik políček. Tu vaše, tu soupeřovo a tušíte, že vaším prvním cílem bude dobytí políček. K tomu stačí posunout několik jednotek směrem tam, kam potřebujete a ono se to vyřídí za vás. To máme ještě tu snadnou část, kterou zvládnete i v případě, že ještě sajete mateřské mléko. Pak už ale objevíte první problémy. Kdykoli znovu vstoupíte na políčko, posune se o pár centimetrů níže. Nezpůsobuje to nějaká vadná gravitace nebo nákup ozbrojenců o váze milion tun, to ke hře patří.

 

A na tom se také hra staví. S tím začnete taktizovat, políčka se propadají a vy můžete jenom kousek od předchozího. Nakoupíte nové jednotky a zase projdete tu samou trasu a zase postoupíte o centimetry níže. Když trochu zapojíte mozek, zjistíte, že větším problémem bude samotný nepřítel, ať už ovládaný počítačem nebo dalším hráčem v multiplayeru. Útočit můžete pomocí raketek, nebo jednotek, to je úplně jedno, ale opět platí to, že propad plošinek do dějin je nezvratitelný. Chvilku budete nevědomky sledovat, jak vše padá, ale naráz si všimnete, že vám z toho jdou peníze! Ano, v těch chvílích pochopíte, že jde o těžbu surovin z tak trochu jiného pohledu, kdy musíte zároveň soupeřit s druhou stranou a ničit je.

 

 

A jak tušíte, až bude nepřítel v nebi, nebo spíše v pekle při velmi dlouhém pádu, máte vítězství na účtu a nastupuje rozsáhlejší mapa. A jde to odznova. Musíte taktizovat, jesli sloupky využít k těžbě a obětovat je, nebo mít větší území za cenu méně jednotek, nic mezitím. A když už se něco mezitím najde, nefunguje to. Větším lákadlem než kampaň se ale velmi brzy stanou multiplayerová klání. Pokud pojedete naslepo, občas narazíte na zničující a otravné nepřátele. Co ale rozhodně podpoříte,  bude donucení nepřátel k hraní, chytí je to, to vám zaručujeme, a jestli se ještě někdy potkáte jinde než v té hře, tak to asi vypadly servery steamu.

 

Teď už vám necháme volný prostor, ať si můžete užít nákupu. S pevnou vůlí vám do hlavy musíme vtlouct, že alespoň jedna hra z nich se vám líbila, no přiznejte se, neměli jste mokré sny o Minecraftu? Neviděly jste ptáčky na stromě a nezachtělo se vám s nimi střílet do prasat? Věřte nevěřte, my vám nevěříme. Každý z titulů výše uvedených má cenu zhruba čtvrtinovou oproti plným hrám, co se prodávají natvrdo, ale ani tak se jim nedá říkat hříčky. Tohle zlato, tyto zlaté žíly se v undergroundu hledají těžko, takže si je musíte vykutat, dokud to ještě jde. Her je mnoho, undergroundových je také vcelku dost, těch kvalitních málo a tento výňatek z jejich sbírky vám přinese jedině radost. My už ale běžíme zpět do našeho městečka a postavíme si další domek, vy běžte taky, nazdar!