6 retro her, na které nikdy nezapomeneme

Bez dlouhých řečí na úvod se rovnou podívejme na seznam šesti námi vybraných titulů. Na které z nich si vzpomenete?

Jazz Jackrabbit II

                Tato nostalgická akční platformovka z roku 1998 od vývojářů Epic Games v sobě ukrývá mnohem více zábavy, než by člověk tušil. Pamatujete si ještě na velké krabice, ve kterých se prodávaly hry? Jako dítěti mi jedna takováhle přistála u narozeninového dortu a naprosto mě pohltila. Příběh je velice jednoduchý. Váš úhlavní nepřítel Devan Shell má zásnubní prsten, který potřebujeme k tomu, abychom mohli v roli hlavní postavy jménem Jazz  požádat o ruku svou vyvolenou, Evu. Nejsme na to ale sami, pomáhá nám totiž náš praštěný bratr Spaz. Ovládání je velice jednoduché a hra podporuje také multiplayer v podobě split-screenu. Mohli jsme si tedy užít mnoha hodin zápasení či spolupráce na jedné klávesnici. K dispozici jsou dvě postavy, za které lze hrát a z nichž každá má své speciální pohyby. V edici hry The Secret Files můžete hrát nové úrovně a také za třetí postavu, kterou je Jazzova sestra Lori. Krom speciální edice bylo k mání i rozšíření The Christmas Chronicles. Zde má každý level svůj unikátní tematický motiv. Procházíte různými kraji, stíháte želváka Devana Shella a překonáváte nástrahy, které se vám při vaší cestě připletou pod zaječí nohy. To nejlepší nakonec, celou dobu vás doprovází skvělý soundtrack od Alexandera Brandona (známého též jako “Siren”), který ze svého synťáku dokáže vytáhnout možné i nemožné. Tím tak jenom umocnil atmosféru snad každé úrovně a přiznejte se, že si na tu hudbu pamatujete také, byla prostě unikátní.

 

---

Gothic II

                Dle mého názoru je Gothic II jedním z nejlepších příkladů RPG, kterým snad může být. Roku 2002 vyšla tato vynikající hra, která pochopitelně navazovala na svůj předchozí díl. Dnes už legendární Bezejmenný hrdina kráčející po ostrově Khorinis nenechá jedno oko suché. Vzpomínáte na ono nostalgické oslovení “Hey you…” nebo na soundtrack doprovázející každý váš krok? Ovládání sice nepadlo každému jako ulité a herní mechaniky někdy způsobovaly fraktury obrazovek, ale i přesto nemůžeme odepřít nádherný příběh s množstvím vedlejších questů. Dialogů bylo rovněž mnoho a občasný humor dodával příjemnou živost. Jednou z příběhových možností bylo přidání se k jedné ze tří frakcí: domobrana Khorinisu, žoldnéři na Onarově farmě a ohniví mágové. Každá ze stran měla své představitele a svou ikonickou zbroj a schopnosti. Svět Gothica II byl opravdu rozlehlý, hra vám to dá dostatečně sežrat tím, že někdy budete muset běhat z lokace do lokace jako poslíček, nebo hledat nejrůznější předměty zakopané pod zemí, nad zemí a Innos ví kde ještě. Systém levelování zase mnohdy připomínal simulátor věčného dilematu. První přívaly zkušeností za drobnůstky typu přines luk, podrž tašku, dej mi prachy… byly příjemné a “level up” zdobil obrazovku poměrně často, zkrátka radost pohledět. Ovšem rozdělování dovednostních bodů nebylo zdaleka tak jednoduché. Samozřejmě můžete investovat pouze do síly, ale pak nebudete moci vybírat kapsy, plížit se, být lepší v alchymii či kovařině, nebo páčit zámky (což považuji za téměř nutnost!). Do toho všeho nezapomeňte na schopnost ovládat určitý druh zbraně, jinak vás za chvíli povalí každá větší moucha, protože jste pomalí jak fronta v Kauflandu o víkendu. Tento svět dále obohatil snad ještě proslavenější datadisk The Night of the Raven, jež rozšiřuje svět o utajenou frakci, přidává novou lokaci – odvrácenou stranu ostrova, zbraně, zbroje a novou vedlejší quest linií, která vám zajistí několik dalších desítek hodin herního času.

 

---

Diablo II

“Stay awhile and listen!”. Touto frází začala snad každá víkendová LAN party v pátek večer, po které jste se s hračskou kocovinou probrali snad až v neděli ráno. Diablo II snad není třeba ani připomínat, protože si zajisté dobře pamaujete, že masové vyhlazování pomocí Frost Ringu u mága či vyvolávání za nekromancera, bylo jednou z charakteristických situací Diabla II. Samozřejmě nemůžeme zmínit vše, jelikož tento artefakt v sobě obsahuje mnohé herní orgasmy. Ačkoliv dějová linie nechyběla, tím hlavním byla samozřejmě výstroj a rychlost sejmutí nepřítele. Některé okamžiky představovaly skutečnou zkoušku nervů a trpělivosti, například při boji s malinkatými hajzlíky v džungli (v originále „Fetish“), kteří dokázali útočit na dálku a neskutečně otravným způsobem pobíhali okolo. Ono to možná nevypadá, ale zkuste si tímhle projít na nejtěžší obtížnost v Hardcore módu. Pěst projde obrazovkou velmi rychle. Blizzard uměl (a stále umí) podat příběh pomocí vynikajících animací, které tak ani zde nechybí. Na co ovšem nesmíme zapomenout, je skvělý soundtrack dnes už nahánějící husí kůži s dávkou nostalgie. Ano, mluvím o temných kytarových akordech hned v prvním aktu. Další rozšíření přinesl populární datadisk Lord of Destruction – pátý akt a dvě nové postavy. Desítky hodin zábavy v singleplayeru a snad stovky hodin v multiplayeru přes Battle.net nebo s kamarády po LANce. Sedm postav, pět aktů, jeden víkend, a přesto to bylo málo. Zatraceně málo.

 

---

Heroes of Might and Magic III

                Kombinace strategie a prvků RPG, která si vybojovala speciální místo v herní Valhalle. Zvolili jste národ, hrdinu, postavili neporazitelné vojsko a šli dobýt svět. Třetí díl je z celé série Heroes Might and Magic na výši, co se hratelnosti týče. Hra nabídla kampaň, jednotlivé scénáře, multiplayer přes LAN nebo často oblíbené „hot seat“ hraní. Připomeňme, že jde o tahovou strategii, tudíž kola i boj probíhá střídavě, což dává čas na promyšlení strategických postupů, ústupů, úskoků a tak dále. RPG prvky má zejména díky kampaním a scénářům, nicméně v rámci své cesty sbíráte i nejrůznější zbraně, zbroje, vylepšení a artefakty, které někdy dost zásadně zvýhodní vaši pozici na bojišti. Hra byla natolik úspěšná, že ve své době shrábla velmi kladná hodnocení, a navíc můžeme s klidem říci, že třetí díl Heroes je ve své branži téměř nepřekonatelný. Postupem času vyšly i dva datadisky, které dnes můžeme vidět přehledně na jednom místě v Complete edici. Kromě strategického nářezu hráče doprovází typická hudba a nádherné ilustrace jednotlivých postav i jednotek. Heroes of Might and Magic III můžeme tedy označit za nadčasovou a unikátní strategii, která jako jediná dokázala udělat z pondělí den, na který jsme se všichni těšili.

 

---

Duke Nukem 3D

                Mimozemská verbež, zbraně a holky. Nic jiného nedokáže vystihnout povahu steroidy přetékajícího Duka Nukema. Na začátku pouze s pistolí si musíte prostřílet cestu v každé ze čtyř epizod čítající v průměru 10 misí. Pátá epizoda „Alien World Order“ je dostupná pouze v edici dvacátého výročí hry. Na rozdíl od jiných masakrů typu Doom, přidává Duke Nukem revoluční prvek v grafickém vyobrazení hry. Mohli jste skákat ve více výškových úrovních, manipulovat s okolními objekty nebo se podívat do všech stran, tedy i nahoru a dolů. Pro studio 3DRealms to v roce 1996 byla velká výhra. Navíc vše podpořila poměrně brutální atmosféra apokalyptického světa napadeným mimozemšťany, kteří rádi využívají lidské ženy k vlastnímu množení. Zbraní je k dispozici hned několik, včetně vaší nohy, která často zkrášlila nejednu čelist. Duke Nukem asi nebyl nejlepším příkladem diplomatického vyjednávání a řešení konfliktů, ale rozmetání mimoňů pipe-bombou se slovy „Eat shit and die“ má své kouzlo. Naši námahu po poctivě odstřílených levelech a následné poražení bosse v každé kampani, odmění video se závěrečnou scénkou zvýrazňující naše vítězství. Možná tento herní drahokam nemá nejsilnější příběh, ale rozhodně patří mezi nejlepší střílečky. Slovy Rimmera z Červeného trpaslíka: „Čerstvý krátký sestřih, nablýskané holinky a zvládneš všechno na světě.“ Nevím jak ve skutečnosti, ale tady to funguje.

 

---

Wolfenstein 3D

Společnost Id sofware vytvořila svou první legendu už roku 1992. Americký agent B. J. Blazkowicz prchá ze zajetí nacistické říše, z hradu Wolfenstein. Hra obsahovala 3 epizody, ke kterým se později přidaly další 3, jako prequel. Princip hry byl jasný. Prodíráte se levely nápadně připomínající bludiště, kdy vaším jediným indikátorem dobrého směru je počet mrtvol na zemi. Ovládání bylo velice jednoduché a cíl také: jdi, hledej, střílej, jdi. Také jste dostávali téměř obsedantní nutkání mačkat tlačítko pro otevření u každého obrazu a stěny? Občas se to vyplatilo, kdy v tajné místnosti na vás čekaly misky s jídlem či blýskavé klenoty. Ale občas vám to také zabralo dost času. Klepat na každou stěnu prostě není hlavní náplní celé hry, i když to tak občas vypadalo. Na konci každé epizody nás tradičně čekal pořádně našláplý boss, který dokázal trénovanou pravačkou pořádně zatopil pod kotlem. Wolfenstein si vysloužil ve svém žánru výsostné místo, už jenom proto, že značně pomohl vytvořit žánr FPS. Tato nesmrtelná ikona žije dále společně s Doomem (rovněž od id software). Dokonce v nejnovější Wolfofce (Wolfenstein II: The New Colossus) můžeme najít krásný nostalgický odkaz na tento legendární stavební kámen v podobě staré automatové hry. Zamáčkněte slzu a nový zásobník, boj s náckama ještě neskončil.

 

 

Staré časy jsou nenávratně pryč. Staré tituly ale stále vyčkávají, až je znovu spustíme…