Wolfschanze 2

Když člověk neustále opakuje nějakou činnost, měl by se jí s postupem času naučit, nebo si ji alespoň náležitě osvojit a být v ní dobrým řemeslníkem. Jenže říkejte to herním vývojářům. Navíc těm, kteří vystupují pod nechvalně proslulou značkou City Interactive. Hry tohoto polského vydavatele se obvykle prodávají v novinových stáncích ve více či méně obskurních edicích a v regulérních obchodech většinou leží ladem v bednách určených pro přebírání mezi podobnými ležáky „za babku“. Jenže na rozdíl od celé řady společností zabývajících se tvorbou a vydáváním her, City Interactive nemá prakticky žádné finanční potíže a zdá se, že se mu daří velmi dobře. Skoro to vypadá, že se více vyplácí chrlit jednu špatnou hru za druhou, než roky pracovat na brilantním titulu, který si pak koupí tak málo lidí, že se ani nezaplatí jeho drahý vývoj.

 

 

Nemá cenu zde vypisovat značky, pod nimiž City Interactive chrlí své céčkové produkty. Je jich opravdu hodně, z těch známějších snad můžeme jmenovat SAS či Mortyr. A zdá se, že Poláci našli další dojnou krávu. Jmenuje se Wolfschanze. Kdysi už vyšel první díl, který si dnes pochopitelně vybaví jen několik přeborníků, ale zřejmě se prodával docela dobře, protože na něj navazuje dvojka. Něco nám říká, že značkou Wolfschanze City Interactive hraje na nostalgickou strunu těch, kdo rádi vzpomínají na Wolfensteina. Vězte však, že tohle s Wolfensteinem má jen pramálo společného. Snad jen to, že se jedná o akce a že se zde bojuje proti nacistům. Po stránce atmosférické jde ale o nebe a dudy.

 

 

Wolfschanze 2 vás vsadí do role ruského vojáka, který se pod záminkou vyhledání kódovací mašiny, jež by rozlouskla zašifrované německé zprávy, dostane do víru dění. Před každou misí v loadingu odříká svůj příběh a jde se na věc. Na začátku každé z misí pochopíte, proč se City Interactive nepouští do hlubšího příběhu ani jeho prezentace. Neherní záběry jsou totiž úplně strašné a dokazují naprostý nedostatek citu pro střih a inscenaci. Uvidíte tu tak třeba záběr na hrdinu jedoucího vlakem, ale nic víc. Pak už se objevíte jakoby v cílové stanici a všechno, co se od vás bude chtít, je prostřílet se k další misi.

 

 

Abychom byli spravedliví, musíme říct, že Wolfschanze 2 není hra zase tak příšerná, jak byste po zkušenostech s předchozími produkty City Interactive mohli očekávat. A je také třeba říct, že postupem času se kvality produkce této firmy přeci jen zvedá, i když velmi pomalu. A Wolfschanze 2 je toho důkazem. To však rozhodně neznamená, že by šlo o dobrou střílečku. Jen se dá docela bez problémů hrát a milovníci podobně nevýrazných a nedokonalých titulů nebo ti, kteří hrají každou akci, možná nebudou úplně nespokojeni. Nicméně mainstreamoví hráči zhýčkaní úžasným spádem Modern Warfare 2 nebo Crysis nad Wolfschanze 2 prostě musí ohrnout nos. A těžko na tom něco změní skutečnost, že tahle hra stojí pouhých dvacet babek (tedy nějakých 350 korun). Na trhu je zkrátka spousta kvalitnějšího materiálu, ať už dražšího nebo již umístěného ve zlevněných edicích.

 

 

Ale přestaňme polemizovat o tom, zda má Wolfschanze 2 místo na herním slunci nebo nikoliv, a pojďme si říct, jak se vlastně hraje. Inu, dost podobně jako několik posledních titulů City Interactive. A když píšeme dost, myslíme tím opravdu hodně. Tahle firma je totiž proslulá recyklací všeho, co k herní tvorbě používá, tedy především enginu, ale také kulis. Při té nevýraznosti, jakou se vyznačuje, pak jednomu může připadat, že hraje pořád stejnou hru, i když přesedlal třeba z Mortyra 4 právě na Wolfschanze 2. Zároveň to ale znamená, že se nekoná žádná herní katastrofa, protože poslední projekty City Interactive vycházejí z technologie a herní mechaniky postarší, ale bytelné akce F.E.A.R. Také na Wolfschanze 2 je to docela dost cítit, byť už ne tolik jako třeba na titulech řady SAS. Je to dáno tím, že si autoři postupem času pořízený engine upravují k obrazu svému. Naštěstí fungující prvky ponechávají, což je pro Wolfschanze 2 určitou záchranou před debaklem.

 

 

Je totiž pravdou, že samotná akce není špatná. Zbraně střílejí tak, jak mají, tedy se slušným zpětným rázem, mířidly apod., je možné se vyklánět zpoza rohů i se krýt za překážkami, byť tehdy je střílení trochu krkolomné, nepřátelé se čile pohybují, snaží se vás obcházet, případně útočit na váš úkryt atd. Prostě samotné střílení by se dalo označit jako nadprůměrné a na jeho základě by se Wolfschanze 2 rozhodně nedalo sepsout. Problém je trochu někde jinde, a to v kulisách, ve kterých se hra odehrává. Ty jsou totiž nejen naprosto nezajímavé a monotónní, ale design úrovní je ke všemu nepřehledný. Zčásti je to dáno tím, že si každou chvíli budete připadat, jako byste na tom místě už někdy byli. Ale nebyli – to jen autoři hojně používali svou oblíbenou metodu recyklace. Nejpatrnější je to v interiérech, které se opakují nejen v rámci této jedné hry, ale které jsme už viděli v řadě předešlých. Jde o nejrůznější skladiště pospojovaná chodbičkami – zkrátka nuda. Navíc je stavba úrovní poměrně nelogická, a ačkoliv se snaží vést za ručičku, místy se jí to nedaří, a tak je třeba chvíli bloudit, než najdete ty správné dveře či nějakou škvíru, kterou se provlečete dále.

 

 

Hned v první misi navíc narazíte na určitý zádrhel. Dostanete se na nádraží, kde uvidíte symbolem výbušniny označenou zeď. Tak se k ní přiženete a chcete sem výbušninu položit, jenže ji nemáte. Hra vám tedy napíše, abyste ji nalezli. Pomineme skutečnost, že hovoří o jakémsi tržišti, které nikde není – nacházíte se stále na nádraží. V jednom z vagónu ale přeci jen narazíte na krabice s dynamitem. Tak k němu přijdete, chcete ho sebrat, jenže to nejde – neobjeví se žádný symbol vyznačující interaktivitu. Zavání to bugem, který by znemožnil dohrání hry už na začátku. Zkoušíme tedy všechno možné, když v tom se chytí jedna z metod. Je třeba jít do kolen a teprve tehdy výbušninu sebrat, přičemž ani tehdy se neobjeví žádný symbol, že je to možné. Podobných nedokolaností, které je třeba řešit vlastní invencí, je přitom ve Wolfschanze 2 více. V dynamické a přímočaré akci však nemají co dělat.

 

 

Samotné technické zpracování není zase tak špatné, jak by se mohlo zdát. Je sice poněkud zastaralé, ale stále dokáže posloužit. Větším problémem a zřejmě také důvodem, proč si autoři nepořídí lepší fasádu, je skutečnost, že ani tuhle nedokáží nijak zužitkovat. Tam, kde jiní tvůrci přidají určitý umělecký či aspoň stylový vklad a zkrášlí tak úroveň, přestože nemají k dispozici moderní technologie, na to City Interative kašle a nabízí dosti sterilní a bohužel málo atmosférický zážitek. Tohle zkrátka není žádná pecka, na druhou stranu – kdyby se tvůrci aspoň trochu snažili, mohla by to být docela dobrá budgetová střílečka, protože mechanický základ má solidní. Takhle to při nejlepší vůli není více než průměr za 50%