Wolfenstein: The New Order

Recept na úspěšnou střílečku z pohledu první osoby je vcelku jednoduchý. Zapotřebí je pouze jednoho drsného hrdiny, jejž pronásleduje krušná minulost, sady pořádných bouchaček, aby bylo prostřednictvím čeho si vybíjet návaly vzteku, a obrovských zástupů nepříliš inteligentních nepřátel, aby se dříve přimíchané ingredience daly nějak řádně využít. Vše ostatní se dá považovat za obyčejnou omáčku, na níž nicméně vaše chuťové buňky zareagují nejvíce, takže musí být dostatečně delikatesní na to, aby po jejím požití hned všichni nemířili k záchodové míse. Dle tohoto návodu se řídí většina šéfkuchařů už několik desítek let a nezdá se, že by se na něm v nejbližší době mělo něco měnit. Kdo jej však dokáže zpracovat ze všech nejlépe? Mohli by o sobě něco takového říci vývojáři nedávno vydaného kousku Wolfenstein: The New Order?

Wolfenstein patří bez diskuze k největším legendám herního průmyslu. Původní Castle Wolfenstein vyšel už před neuvěřitelnými 33 lety a jde o jeden ze základních kamenů moderních FPS. Jednoznačným problémem série je každopádně fakt, že v průběhu let šla z ruky do ruky a žádné vývojářské studio na vlastní pěst nevytvořilo více než dvě různá pokračování za sebou. Wolfenstein: The New Order je dokonce úplnou prvotinou švédského studia MachineGames, které bylo založeno teprve v roce 2009. Abychom mu ale nekřivdili, jeho hlavní vývojáři bez zkušeností rozhodně nejsou. Znát od nich můžete kupříkladu The Darkness či herní zpracování Riddicka, na nichž pracovali v době, kdy ještě byli součástí Starbreeze Studios. Jdeme se tedy podívat na to, jestli klasické sérii neudělali ostudu?

Hra nás uvádí do situace odehrávající se tři roky po událostech posledního dílu z roku 2009. William Blazkowicz, hlavní hrdina a neohrožený voják zároveň, se právě se svým týmem pokouší proniknout do opevnění nacistů. V průběhu let však Německo vyvinulo ultramoderní válečné vymoženosti, mimo jiné kupříkladu mechanicky stavěné psy a obrovské roboty drtící krajinu, jež samozřejmě všechny zaskočí. V době průniku na nacistické území navíc Blatkowicze potká nehoda hlavy a skončí neschopný pohybu a v částečném kómatu. Když se o čtrnáct let později probudí a dostane se zpátky na nohy, svět kolem něj je dočista jiný. Německo vyhrálo válku a donutilo ostatní národy, aby se mu podřídily, což náš hrdina samozřejmě nemůže nechat jenom tak.

Koncept hry nám přijde naprosto geniální. Na téma alternativního vývoje historických událostí se obvykle podívat šanci nemáme a tvůrci z MachineGames se s tím v žádném případě nemazlí. Souvisí to samozřejmě i s herním světem, který se kolem hráče neustále nachází a který nese zajímavé známky toho, co neobvyklého se od konce války stalo. I během procházení akčnější kapitolek má herní prostředí neustále co nabídnout, čímž máme na mysli především kolem pobíhající roboty, padající budovy a explodující letadla. Ve spojitosti s tajemnými zvuky, jež se čas od času ozvou zpoza vás, tak Wolfenstein: The New Order zvládá vytvořit tíživou atmosféru, která dokonale sedne ke světu ovládanému nacistickými silami.

Sérii Wolfenstein bychom nemohli nikdy odsoudit za to, že dovoluje jedinému muži postavit se celé armádě a nechává ho žít. Nejnovější pokračování navíc věrně následuje hratelnost originálu, takže se připravte i na možnost skutečného stealth postupu, až vás přestane bavit běhat kolem a střílet s nezvyklými automatickými zbraněmi, jaké jste ještě nikdy neměli šanci vidět, protože se přirozeně nacházejí exkluzivně v alternativní historii této hry. Musíte počítat dokonce i se sbíráním životů a brnění, neboť o automatickém léčení tvůrci naštěstí nikdy ani neslyšeli. Trochu bychom však ocenili, kdyby byl náš charakter vše schopný sbírat automaticky a nemuseli jsme bezpřestání mačkat určité tlačítko a hledat, kde na zemi se zrovna potřebné zásoby nacházejí.

Nemusíte se však bát, že by vývojáři nedorazili i s určitými drobnostmi, jaké jste zatím v rámci série nikdy vidět nemohli. Ideálním příkladem je vyklánění se zpoza rohů a přes překážky, za nimiž se v daný moment právě krčíte. Nemyslete si ale, že byste byli nezasažitelní. Spousta prvků v prostředí je snadno zničitelná a betonové sloupy se po čase, pokud do nich vystřílíte dostatek nábojů, rozpadnou na prach. Nedá se sice mluvit o hotové destrukci prostředí, kterou se tolik proslavily poslední díly Battlefieldu, ačkoli je vždy dobré vědět, že se ve hře něco podobného alespoň zčásti nachází. Na druhou stranu by bylo ocenitelné, kdyby byly některé z lokací výraznější, neboť se v nich lze snadno ztratit a občas vám nepřátelé začnou splývat s tím, před čím právě postávají a odkud na vás neohroženě střílejí, takže je budete mít problém rozeznat a trefit.

Wolfenstein: The New Order hráčům dopřává poměrně velkou volnost pohybu, takže vám během vybíjení nepřátel  nikdo nebrání ve skákání kolem a klouzání se po zemi. Ještě zajímavější a zábavnější možností je každopádně chopení se dvou zbraní zaráz, do každé ruky jedna. Následně rozpoutáte pro nepřátele hotové peklo, které je sice neúsporné, co se nábojů týče, ačkoli jde zároveň o něco, do čeho se budete často vrhat s chutí a úsměvem na tváři. Prakticky ve všem, co děláte, se vás hra snaží alespoň trochu podpořit. Díky perkům, k jejichž zisku musíte plnit určité úkoly, se vám například otevře možnost tlumiče na devítku a házení nožem, když se budete snažit o tichý postup. Bonusové zdraví a silnější kulky se vám na druhou stranu odemkou, až se pustíte do kompletování perků spojených s držením dvou zbraní najednou.

Současná FPS velmi často působí až příliš tunelovitě, a i když se vás jejich tvůrci snaží přesvědčit, že máte spousty různých cest k cíli, většinou se s něčím takovým setkáte maximálně v jedné z dvaceti misí, do nichž se pustíte. Nový Wolfenstein se každopádně zkoumání okolí a hledání skrytých bonusů, jimiž se proslavil především originální Castle Wolfenstein, nevzdává. Různých předmětů k posbírání je zde ohromná spousta a kvůli mnohým z nich bude třeba vyřešit různé hádanky, které byly náhodně umístěny do herního světa. Ten samotný pak hráčům skutečně poskytuje možnost se na nepřátele vrhnout jakýmkoli způsobem, co si vyberete, a s trochou snahy v řadě kapitol může být reálné za celou dobu nevypálit ani jedinou střelu. Vzhledem k tomu, co vše je možné postupně odhalit, se tak vyplatí dávat pozor a věnovat pozornost každému koutu a otazníku, jenž se objeví na vaší mapě.

Po grafické stránce si novinka vede neskutečně dobře a budete ji doslova hltat očima. Vše bylo plně uzpůsobeno nové generaci konzolí, což je na titulu samozřejmě znát i po stránce ovládání, s nímž se bezproblémů vypořádají i ti z vás, kteří střílečkám na gamepadu zrovna dvakrát nefandí. Pokud by to ale vážně nešlo, samozřejmě je stále k dispozici počítačová verze, kde si střílení lze vychutnat asi ještě několikrát tolik. Co se audia hry týče, tvůrci si skvěle poradili s dabingem a je trochu škoda, že si prakticky nikdy, pokud nepočítáme menu hry, nelze vychutnat rockový soundtrack, což je ale asi jedině dobře pro zatuchlou atmosférou, jež je pro titul nesmírně důležitá.

Po příchodu do hry vás nový Wolfenstein pravděpodobně trochu zaskočí tím, jak moc vážně bere svůj příběh a charaktery, které se v něm nacházejí. Jestliže se však tuto drobnost rozhodnete přehlédnout, odměněni budete výbornou akcí, s níž si je možné užít spousty hodin plné zábavy. Hratelnost překvapivě stíhá vzdávat poctu FPS klasikám, ačkoli se současně nebojí ani zcela nových featurek, které dosud tuto sérii míjely obloukem. Wolfenstein: The New Order si z naší recenze odnáší 80 % a veškerým fanouškům můžeme bezproblémů slíbit, že nebudou zklámáni. Precizní v každém směru tato hra v žádném případě není, avšak disponuje tolika kvalitami, že by byla chyba ji jen tak přejít bez ohlédnutí.