Wings Over Europe: Cold War Gone Hot

Před nějakými dvěma lety spatřila světlo světa hra s názvem Wings Over Vietnam. Tento letecký simulátor nás zavedl nad exotická bojiště vietnamské války, což je prostředí docela neobvyklé i pro hráče FPS, natož tak pro znalce a obdivovatele leteckých simulátorů. V hodnoceních recenzentů z celého světa však nedopadla zrovna nejlépe, a to hned kvůli řadě důvodů, o kterých třeba bude ještě řeč. Minimálně tohle by mohlo být důvodem pro očekávání, že pokračování s názvem Wings Over Europe: Cold War Gone Hot bude alespoň zbaveno starých neduhů, když už ne přímo mistrovsky vylepšeno… Jak to všechno nakonec dopadlo, zjistíte z následujících řádků – tak na toho tedy společně vlítněme.

Studená válka? Ale kdeže, všude to vře!
V případě předchozího dílu jsme se dostali do Vietnamu, jak už dávno víme, kde skutečně probíhala válka a kde se střetnul koncept nové letecké války se starou – a kde se rovněž zjistilo, že bude třeba ještě velkého technického pokroku k úspěšnému ovládnutí nebe pomocí nových prostředků. Tentokrát ale budeme muset glóbem trochu pootočit, jelikož letecké bitvy se budou odehrávat v Evropě. Konkrétně tedy v Německu, které bylo první nárazníkovou zemí mezi silami NATO a Východním blokem. Autoři však trochu popustili uzdu fantazii, a tak se setkáme se třemi scénáři (kampaněmi), ve kterých povede rozpínavost sovětského impéria k válce se silami NATO. Pro českého čtenáře může být potěšitelná zmínka o (bohužel potlačeném) Československém povstání v druhé kampani z roku 1968, ale jinak jsou kampaně popsány velmi stroze – „ta a ta akce způsobila, že se Chruščov cítil silný, a tak chtěl zabrat Německo“ nebo něco na ten způsob. V kampaních se vrátíme časem do let 1962, 1968 a 1979, čemuž odpovídají nasazená letadla, ovšem to je jediný rozlišující prvek – kampaně jsou si navzájem podobné jak vejce vejci.

Hoďme neplavce do vody!
Asi takto si bude připadat ten, kdo poprvé spustí Wings Over Europe. Ač patřím mezi fanoušky leteckých simulátorů, měl jsem trochu problém s úvodem do hry. Ta nejdůležitější věc u každého simulátoru jakožto náročné hry, tedy trénink, zde zcela chybí. Poměrně chudé menu nabízí pouze Rychlou akci, Single misi, Kampaň a Multiplayer, pokud tedy mezi herní možnosti nebudeme počítat Nastavení. Vzhledem k tomu, že jsem první díl této „série“ nehrál, měl jsem obavy z předlouhého učení metodou pokus-omyl. Překvapilo mě, že ani manuál není nijak obsáhlý a navíc mu zcela chybějí doplňující obrázky (což je dle mého názorů u simulátoru určitě špatné). Nezbývá nic jiného než „průzkum bojem“, a tak se budete učit za pochodu.

Hra vůbec je dosti skoupá na jakékoliv informace. Kromě možnosti tréninku chybí i jakýkoliv historický popis doby a encyklopedie ve hře zastoupených objektů od letadel, přes zbraňové systémy a pozemní techniku až případně po stavby. Pro člověka, který se v letecké technice moc nevyzná, bude problémem vybrání správné výzbroje pro konkrétní misi. Nepomůže ani předletový plán, který kromě obligátního zadání úkolu (znič to a ono, vyhledej a znič, podpoř…) neobsahuje žádné další zajímavé informace jako předpokládané síly protivníka, vhodný arzenál apod. Vzhledem k tomu, co jsem si přečetl o minulém díle, se autoři ze svých chyb nepoučili a své chyby zopakovali naprosto stejným způsobem…

Interaktivní kampaň nebo raději obyčejnou misi?
Řeknu vám rovnou, že je to celkem jedno. Ale kdybych si měl vybrat jen jednu z možností, zvolím raději Single misi. Proč? Protože poskytuje největší kontrolu nad vzezřením bojiště. Instantní akce vás hodí rovnou do oblak mezi nepřátele a nemáte zde vůbec žádnou možnost cokoliv nastavit. Kampaň je díky nedostatku informací opět tak trochu střelbou od boku – vyberete si sice rok, armádu (americká, britská, francouzská) a nějaká další nastavení, ale nikde se nedozvíte, jakým letadlem budete vládnout obloze. To ovlivňuje výběr letky, ale opět budete muset nejprve zkoušet, než objevíte letku s tím správným letadlem (ehm, no… tolik různých letadel zase hra neobsahuje). A co dál? Dál už jen létáte mise, které vám kampaň naservíruje, přičemž letadlo už nezměníte. Kampaň je sice interaktivní a odvíjí se podle výsledků předchozí mise, nicméně chybí nějaké pouto – příběh zcela absentuje, a tak se kampaň už po chvíli změní jen ve sled prakticky stejných misí.
Položka Single mise má však proti kampani jednu výhodu – dovoluje vám nastavit parametry bojiště ve větší míře. Můžete si vybrat letadlo, rok, denní dobu, počasí a sílu leteckých a protivzdušných sil protivníka. Můžete si rovněž vybrat typ mise (CAP, CAS, Recon apod.), ovšem neovlivníte kde a proti čemu budete bojovat. Vzhledem k tomu, že ve hře chybí editor misí, je tato nabídka vlastně dosti chudá, ale víc hra prostě neumožňuje.

My letci máme ptáky… ocelové ptáky!
Možná je načase, abych poodhalil jednu z nejdůležitějších částí každého simulátoru – seznam letadel. Z amerických letadel usedneme do kokpitu F-100 Super Sabre, F-105 Thunderchief, několika verzí F-4 Phantom II, A-10 Thunderbolt II a nakonec F-15 Eagle. Tento výčet doplňuje ještě britský Hunter FGA Mk. 9 a několik verzí BAE Harrier. Tuto hru lze nainstalovat jak standalone, tak i jako rozšíření k předchozímu dílu, čímž byste získali více letadel. Autoři vyslyšeli alespoň zde přání hráčů a přidali hratelné ruské letadlo MiG-23 Flogger, nicméně jeho letový model mi přijde jako nejhorší ze všech.

Zdaleka nelze říct, že tento simulátor se vetře do přízně hardcore hráčům. Není to jen díky pokulhávající fyzice (i na nejtěžší obtížnost), neohrabanému a až moc arkádovému ovládání zbraní i letadla samotného, ale třeba i kvůli stupidní AI. Ani ne tak ruská strana, ta dobře využívá výhod svých malých a výborně manévrovatelných letadel při dogfight soubojích neboli bojích na krátkou vzdálenost s použitím kanónů. Nejčastěji se lze setkat s MiG-17 Fresco, MiG-19 Farmer a MiG-21 Fishbed, jen zřídka kdy s MiG-23 Flogger (a samozřejmě i s bombardére. V případě posledních dvou mohou přijít ke slovu i rakety, ale to se nestává často. Zato je problém s vašimi spojenci, kteří mají hůře ovladatelné stroje, nicméně disponují lepšími raketami – jen zřídka se jim však povede své rakety zdárně použít a často se nechají vtáhnout do dogfightu, ve kterém jsou v nevýhodě. Tomuto stavu napomáhá i fakt, že nemůžete poslat například svého wingmana na cíl, který v té chvíli ještě nevidíte – tudíž jeho rakety pro dlouhý dolet zůstanou často nevyužity nebo zasáhnou do bojů občas až příliš pozdě. Kromě F-15, A-10 a Harriera mají všechna letadla z dnešního pohledu zastaralou avioniku, což se odrazí na bojích. Vzdušné souboje lze zvládnout poměrně rychle, ale přesné bombardování a používání neřízených raket je docela peklo. Právě z těchto důvodů bych uvítal trénink…

Zastaralé zpracování
Pokud byste porovnali screenshoty z WoE a WoV, těžko byste hledali podstatnější rozdíl. Zejména pokud budete chtít srovnávat Lock On: Modern Air Vombat, pohoří WoE jako papírový drak. V celé hře jsou pouze dvě celkem detailní místa – pohled na vaše letadlo zvenku a pak část (!!) kokpitu s pouhými několika interaktivními budíky. Nedokážu pochopit, proč se si někdo nedal práci a neudělal kokpit pořádně, když už ne celý interaktivní, tak alespoň detailní a nerozmazaný. Nedostatkem detailů trpí celá hra – letadla jsou na tom nejlépe, pozemní jednotky třou bídu s nouzí a stavby představují jednoduché hranaté modely s texturami většinou jen o jedné barvě. Nejhůře je na tom ovšem krajina – tu představuje jen místy zvlněná placka o rozličných barvách (jakože různá pole), sem tam stromek, sem tam město… ehm, město je velká šedá textura, do které je vložen sem tam baráček. Působivé, že? Ještě působivější jsou však HW nároky, které ukrajují z výkonu vaší mašinky podstatný kus. Na to, jak hra vypadá, je to dosti tristní výsledek, který nezachrání ani pěkné výbuchy, objemové mraky nebo pokusy o odlesky.
Na pochybách jsem s hodnocením audio zpracování. Motory letadel, střelba, zvuk raket a výbuchy znějí dobře, což se ale nedá říct o radiokomunikaci. Vaši spolubojovníci řvou do rádia pořád stejné hlášky dabované stále stejným hlasem, které jsou navíc zcela neužitečné – nikdy nevíte kdo zrovna mluví a ke komu mluví. Takže „SAM launch“ může patřit vám nebo týpkovi o 20 kilometrů vedle, stejně jako všechny ostatní hlášky… Co mě však štvalo nejvíce, byl zvuk startujícího letadla při nahrávání mise – na to, že se nedá vypnout, je neskutečně dlouhý!

Tvrdé přistání…
Tak to vidíte, jsme na konci, což je dobře – já se ze svých frustrací už vypsal a vaše nevěřícné kroucení hlavou může ustat. Jak naložit s hodnocením? Pro hráče, kteří to se simulátory myslí vážně, tato hra není a obejdou ji obloukem. Svým spíše arkádovým pojetím ale může oslovit ty, kteří hledají relativně jednoduchou leteckou akci, ale nechtějí sklouznout k úplným arkádám, ve kterých nelze ani spatřit kokpit. Každopádně se jedná o hru se zastaralým zpracováním, velmi nevýrazným singleplayerem a slabou AI. Nejsmutnější je, že se autoři nepoučili z předchozích chyb a spíše pouze přebalili původní Wings Over Vietnam do „evropského kabátu“ bez podstatných vylepšení. To bohužel nemilosrdně sráží výsledné hodnocení až k nějakým 63%.