Velvet Assassin

Druhá světová válka je pro mnohé už ohrané a okoukané téma. Když k této fádní ingredienci, jež v dnešní době patrně nikoho ze židle nezvedne, přidáme hlavní postavu ženského pohlaví, může najednou být ze hry vcelku atraktivní titul. Alespoň tedy na první pohled a pro větší část mužské populace. Právě to se týká nového počinu z dílen německých vývojářů Replay Studios. Už to nebudeme déle napínat a rovnou prozradíme, že v hlavní roli Velvet Assassin vystupuje fiktivní postava Violette Summer. Ta se stala jedním ze super tajných agentů právě během Druhé světové války, jež pracuje v britských službách. Zajímavé je, že zatímco jde o smyšlenou postavu, byla vytvořena z reálné předlohy skutečné agentky Violette Szabo, jež se těchto bojů zúčastnila.

Když už jsme v úvodu nakousli příběh, musíme ho také „dokousnout”. Nutno zmínit, že to bude vcelku těžké a špatně stravitelné sousto. Z počátku zajímavý příběh totiž spadá během okamžiku do obyčejné tuctové záležitosti, která je špatně podávaná, nemá chytlavé zápletky a tak nějak nám tady toho plno hapruje. V rámci první cut-scény vidíme Violette na nemocničním lůžku. Evidentně neprožila nic krásného, prošla si peklem a teď leží na smrtelné posteli. Hlavou se jí honí různé sny a hrůzostrašné vzpomínky na to, co si zažila. Už je vám patrně jasné, že tohle všechno se děje po všech událostech během válečného konfliktu, z něhož vyvázla, ovšem skončila na tomto lůžku. A právě prostřednictvím zmíněných vzpomínek a nočních můr se dostáváme zpět a procházíme si s ní to, co má za sebou. Prostě klasické retrospektivní podávání příběhu. Úvod vcelku zajímavý, ale tím to tak končí. Příběh se opravdu nepovedl, protože mu chybí šťáva. V misích pouze stroze dostáváte úkoly, absolutně na sebe nenavazují a nejsou propojené a ve finále jsme si připadali, jako kdyby vlastně Velvet Assassin žádný příběh neobsahovalo. Vyšlo by to asi na stejno.

Jak jsme naznačili, do prostředí Druhé světové války se dostáváme tak trochu z jiného pohledu, než ji známe třeba ze série Call of Duty nebo Medal of Honor. Violette se řadí mezi tajné agenty, takže musí své cíle plnit v ústraní, potichu a především nenápadně. Zkrátka klasické stealth prvky hratelnosti, řekli bychom takový typický zástupce tohoto žánru. Po chvíli hraní se nám vybavil třeba Hitman nebo Splinter Cell, ovšem hned teď vám prozradíme, že těmto klenotům nesahá ani po kolena, bohužel. Základ je přesto hodně podobný, skoro bychom řekli stejný. Kamera snímá hrdinku za zády (z pohledu třetí osoby) a vy musíte procházet pokud možno ze stínu do stínu a potichu masakrovat okolní nacisty.

Zkrátka dočkali jsme se zde všech známých a jinde fungujících mechanizmů. Nic z toho zde bohužel nefunguje bezchybně a ke všemu máme určité výhrady. Například za běžného denního světla brát stín od velké krabice jako bezpečné útočiště, v němž vás nikdo neodhalí, nám tak trochu nesedí, ale ve Velvet Assassin je realitou. A ve finále je to neustále o tom samém. Naprosto stereotypně tak postupujete dál temnými stíny, dostanete se zpravidla ke dvojici vojáků, kteří se po chvíli rozdělí a vy jednoho po druhém odděláte. Pak nezbývá než pokračovat dál a takto pořád dokola, jen opravdu výjimečně se nabídne nějaká „těžší” situace.

Když jsme u toho vraždění, povězme si něco více o průběhu soubojů. Ty jsou vskutku jednoduché, především pak tiché vraždění pokud přijdete k protivníkovi zezadu. To stačí stisknout levé tlačítko myši a o zbytek se hlavní hrdinka postará sama a vy jen koukáte na animaci. Potom můžete maximálně čapnout mrtvolu a odnést ji opodál do temnějšího kouta, což je v devadesáti devíti procentech zbytečné. Přestože animace, kdy Violett protivníka zpravidla čapne pod krkem a následně ho podřízne, vypadá hezky, je to tak trochu nuda. A nic na tom nemění, že jsou animace vcelku různorodé a nepůsobí uměle. Nutno podotknout, že všechny střety s nacisty jsou dost brutální a krvavé, což jsme od této milé agenty nečekali.

Samozřejmě občas se tento tichý plán nepovede, a tak přichází další varianty. Jednu z nich, pomocí které se ze souboje tak trochu vyvlečete, si necháme na další odstavec, teď dořešme hlavně zbraně. Kromě základního nože později objevíte a získáte i klasické střelné zbraně. K nim je však dost málo nábojů, tudíž musíte jednak mířit přesně, ale i snažit se je nepoužívat. Útočení se nám zdálo maličko krkolomné, kdy se dostanete stisknutím prostředního tlačítka myši (resp. kolečka) do bojového módu. Na obrazovce se objeví zaměřovač a můžete pálit. Systém střelby rozhodně není dokonalý, což může být do velké míry dáno konverzí z konzole Xbox360. V praxi přitom potřebujete střílet co nejrychleji, protože výdrž nemáte největší a stačí povětšinou dvě rány od protivníků a hurá nahrávat předchozí checkpoint. Pakliže bychom měli shrnout celkový systém ovládání, pak tvůrce ale můžeme pochválit.

Speciální zmínku si zaslouží morfium. To můžete použít stisknutím jediné klávesy a v tu chvíli si jakoby hlavní hrdinka, která vlastně ve skutečnosti leží na nemocničním lůžku a tohle si jen promítá v hlavě, píchne dávku tohoto uklidňujícího opiátu. Využití najde v těch situacích, kdy vás protivník odhalí a začne do vás pálit. Jste-li pod vlivem této „drogy”, tak vás nikdo nezraňuje, všechno okolo vás se zpomalí a stačí hezky čelem doběhnout k nepříteli a zabodnout do něj kudlu. Samozřejmě použití morfia je omezené, u sebe máte pouze jednu dávku a musíte v prostředí hledat nová. Bohužel maličko nám uniká souvislost právě s tím, že leží Violette na posteli a píchá si opium, což z ní dělá po omezenou dobu „nesmrtelnou”.

Samozřejmě veškeré prostředí hry je jako dělané pro stealth akci. Kdo by to byl řekl, že? Místy ale až příliš okatě, například v Hitmanovi jsme vůbec takový pocit neměli. S Violette přecházíte ze stínu do stínu a ukazatel v levé části obrazovky vám naznačuje, jak jste aktuálně pro nepřátele viditelní.

Bohužel po chvíli hraní na nás neustále se opakující situace a vysloveně připravená místa pro tiché zaútočení začaly vcelku štvát. Zkrátka design všech misí je naprosto lineární, až nevídaným způsobem. Z počátku jsme byli alespoň rádi za různé vychytávky v podobě zhasnutí světla, nebo vypnutí rádia, čímž k němu přivoláte hlídače a pak můžete opět rychle a tiše zakročit, ale i to vás záhy omrzí. Tvůrci totiž neměli příliš fantazie, aby do hry zapracovali nějaké zajímavější a netradiční prvky, které bychom v podobných titulech nikdy neviděli. Tím trošku narážíme například i na převlečení do uniformy agenta SS, kdy můžete relativně nenápadně procházet i mezi protivníky. Našla by se celá řada podobných příkladů.

Zmínit musíme ještě jednu opravdovou maličkost, kterou jsou jakési RPG prvky. Během procházení úrovní nacházíte speciální sběratelské věci, za něž získáváte zkušenosti. Ty si pak proměníte ve vylepšení vaší postavy v jednotlivých faktorech – síla, nenápadnost nebo morfium. Škoda, že tento systém nepropracovali do větších detailů, protože mohl být právě tím zajímavým a netradičním, co bychom mohli vyzdvihnout. Za současného stavu jde spíše o zbytečnost.

Po vizuální stránce nevypadá Velvet Assassin nejhůře, ale opět spadá do takového šedého průměru. Díky stínům se toho dokázalo hodně skrýt a grafika má své slabší i silnější stránky. Některé úrovně jsou zkrátka kvalitnější, jiné méně. Vezmeme-li to komplexně, potěšila nás poměrně velká rozmanitost levelů. Jednou chodíte v podzemních bunkrech, jindy v exteriérech, přes den nebo v noci, ale detailů mohlo být více. Především pohyby se nám zdály místy nedokonalé. Na druhou stranu vysloveně nadávat na špatnou grafiku se zde určitě nedá. Naopak třeba vymodelování postav je hodně slušné.

Do Velvet Assassin jsme vkládali vcelku velké naděje. Bohužel marně, protože výsledek rozhodně není uspokojující. Tvůrci chtěli udělat kvalitní stealth akci s ženskou hrdinkou v hlavní roli, nápady brali u konkurence, ale příliš se to nepovedlo. Právě celý základ v podobě stealth prvků je plný nedokonalostí a nefungujících věcí, po chvíli upadnete do stereotypu a budete bědovat nad ohromnou linearitou a naskriptovaností. Zkrátka raději si pusťte staršího Hitmana nebo Splinter Cell, bavit se budete mnohonásobně více. Kvůli tomu všemu nemůžeme udělit více než 50%. Tohle byl prostě krok nesprávným směrem.