Universe at War: Earth Assault

Ač za poslední rok vyšlo několik poměrně dobrých strategických her, za všechny jmenujme třetí pokračování Command & Conquer a skvělou hardcore strategii Chrise Taylora Supreme Commander i se svým datadiskem Forget Alliance, přesto je kvalitních strategií poměrně málo a tak je každý kousek doslova opěvován. Podzim, který víceméně patřil úspěšným fps akcím nám moc strategií nepřinesl a tak zde zbyla volná díra. Z těchto důvodů jsme zaplesali, když se nám do ruky dostala hra Universe at War: Earth Assault, která sice nebyla nijak zásadně propagovaná, ale stačil letmý pohled do skladby týmu, který za hrou stojí a bylo jasné, že nemůže jít o propadák, spíše naopak, že půjde o nadprůměrnou hru. Většina zaměstnanců je totiž z bývalého Westwoodu, který de-facto dal světu strategie jako takové a tak se jedná o na slovo vzaté odborníky, kteří stáli u zrodu úspěšné série Command & Conquer, které bude Universe velmi konkurovat jak na PC tak na Xbox360. 

         

Příběh se točí kolem naší matičky země, kterou si vyberou nejdříve dvě, poté dokonce tři mimozemské mocnosti jako místo svého dalšího intergalaktického boje. Záhy se zjistí, že lidé jsou v podstatě v háji, protože proti technologicky mnohem vyspělejším rasám nemají naprosto žádnou šanci a tak se s nimi setkáme pouze na začátku kampaně, v takovém, řekněme prologu. Poté si můžeme rozjet celkem tři kampaně – za každou z ras – a prohlédnou si tak konflikt ze tří různých stran. Jednotlivé mise jsou prokládanými animacemi, které sice nedosahují kvalit například C&C3, ale jsou docela pěkné a příjemně upřesňují děj (jen ty postavy jsou takové divné). Každá kampaň má jen pár misí, se kterými si celkové poradíte za nějakých deset hodin.

      

Aby však něco málo přes desítku misí nebylo málo, je možnost zahrát si takzvané scénáře. Při nich se objevíte na velmi krásně vymodelovaném modelu planety, který je rozdělen na jednotlivé regiony, které někde kopírují hranice reálných států, případně oblastí. Na začátku vlastníte jednu oblast, a je na vás, abyste se rozšířili do dalších a následně pak zabrali celou zemi. Lze si nastavit obtížnost, rasu a vůbec si scénář přizpůsobit tak, aby vyhovoval právě vašim možnostem. Dá se říci, že scénáře jsou plnohodnotná součást hry a ne jen drobné bonusové rozšíření. Občas je trochu nudné, že je nutné na některých územích bojovat několikrát s tím, jak vám protistrana zabírá vaše území zase zpět, ale dá se to přežít a když budete dobře hrát, moc často se vám to nestane.

      

Mimo dvou zmíněných „modů" lze hrát skirmish, multiplayerová klání pomocí integrovaného Live! rozhraní a k dispozici je také přehledný a obsáhlý tutoriál, který formou komentovaných videosekvencí vysvětlí základní postupy a scénáře. Ty doporučuji projít, protože každá z hratelných ras má svá specifika a ta je třeba znát, především při hře po síti. K síťování je možno využít zhruba dvě desítky map v několika velikostech a lze použít mód defcon, který již tak rychlou hru zrychlí ještě více.

      

Stále mluvíme o třech rasách, pojďme si je představit. Jedná se o rasy Novus, Masari a Hierarchy. O tom kdo je hodný a kdo je zlý se dá polemizovat a každý si rozhodněte sám podle hry. Rasa Novus se vyznačuje svou schopností stavět rychle a levně velké množství spíše slabších jednotek, které jsou však jako jednotlivci v podstatě k ničemu. Těžbu surovin realizují pomocí malých jednotek, které rozkládají okolní prostředí, například trosky domů. Další specialitou této rasy je nutnost stavět energetické budovy, které se vzájemně propojují energetickými trasami. Po těchto trasách dokážou jednotky rychle cestovat. Masari jsou oproti tomu spíše zastánci menšího počtu jednotek, ale o to kvalitnějších. Energii těží sami tím, že ji získávají z časoprostoru a je poměrně těžké s ní vyjít. Množství suroviny je však malé a tak vám umožňuje postavit jen omezené množství jednotek. Poslední rasou jsou Hierarchie, která se specializuje na obrovské roboty (přirovnal bych je k SCS z Earth2140, avšak ve velkém měřítku) a jejich vylepšení. Menší roboti těží suroviny rovněž z okolí a dokážou si přitáhnout například vozidlo a rozložit ho. Tento grafický efekt je hodně pěkný a přiznám se, že jsem na něj chvíli nevěřícně zíral. Specialitou této rasy je gigantický robor Walker, na jehož četná ramena se dají montovat různé nástavce a zbraně. Sice je to poměrně finančně náročné, ale po kompletním vylepšení je robot neuvěřitelně silný a skoro nezničitelný. Překračuje údolí a skály a rozšlapává budovy a nepřátelské jednotky.

      

Každá rasa má své pro i proti a také svůj osobitý design. Novus je laděn do bílé a modré a nevím proč mi při prvním kontaktu s nimi připomněli film „Já robot". Rasa Masari má zase velké hranaté budovy připomínající ocelové katedrály a jednotky se podobají spíše nějakým éterickým bytostem a jejich vozidla připomínají cirkulárky – velká ozubená kola schopná kácet stromy, které jim stojí v cestě. Hierarchy má kolosální jednotky, stylizovaná je hodně do ruda (nehledě na barvu nastavenou v multiplayeru) a uplatní různé lasery a plameny. Rasy jsou skutečně hodně odlišné a měly by být vzorem pro další strategie, kde se jednotky liší pouze skinem. Hratelnostně je hra dosti svižná a často již po deseti minutách se po mapě prohánějí ty nejsilnější jednotky a každá rasa staví své superbudovy (například generátor černé díry, nebo zastavení času na mapě). Kdo v začátku zaspí, bude horko těžko dohánět. Drobná výtka směřuje k umělé inteligenci – u protivníků je relativně chytrá a nedělá chyby, ale inteligence vašich vlastních jednotek občas hapruje a dělají nesmysly.

Mimo stavby jednotek a vylepšení stavěných budov se můžete zapojit i do výzkumu, přičemž každá rasa má čtyři možné stromy rozvoje, do kterých můžete investovat celkem šest bodů a vyzkoumat si tak co potřebujete. Nikdy nemůžete mít vše a je třeba se rozhodnout.

      

Graficky má hra rozhodně co ukázat a vzhled jednotek a budov se povedl na jedničku a po dlouhé době jsem zase měl problém vybrat ty nejhezčí obrázky ze hry. V souvislosti s mimozemskými technologiemi je vše patřičně zakulacené, vše pulzuje nebo se pohybuje. U Masari budete obdivovat tajemnou auru kolem budov a jednotek, u Novus toky energie mezi budovami a u Hierarchy budete sledovat zmíněné rozkládání vozidel a obrovské bojové roboty. Bohužel zde přichází jedna z mála zásadních vad na kráse hry. Hrozně malý zoom. Jak píši v recenzi každé strategie, jsem zmlsán zoomem Supreme Commandera, ale v Universe at War je to bohužel druhý extrém. Nejvyšší zoom (rozuměj, myslím to, když jsi nejvýše v nebesích) je zoufale malý a často se vám na obrazovku vejde jedna jediná budova, nemluvě o obrovských Walkerech, které do záběru celé nedostanete. Kamera se dá naklopit, ale v takovém případě kouká šikmo do země a také moc nevidíte. Při boji budete zoom proklínat, protože uvidíte jen zlomek toho, co se děje a co byste potřebovali vidět. Zajímavostí je takzvaná Battlecamera, při jejím spuštění se pohled přepne do filmového širokoúhlého záběru a automaticky vám nabízí záběru na zajímavá místa na mapě. Jedním kliknutím se přenesete zpět do hry. O filmové momenty není nejen v tomto případě nouze.

      

Za hudební stránkou hry je známý Frank Klepacki, kterého si možná pamětníci budou pamatovat ze zmiňovaného Westwoodu. Hudba je tak velmi kvalitní a skvěle doprovází bitevní vřavu. Stejné se dá říci o zvucích a každá z ras má své unikátní zvuky a hlášky. Ač je hra graficky skutečně na výši, není nijak extra náročná. Je pravda, že se na obrazovce nevyskytují stovky jednotek najednou, ale i tak (nebo možná právě proto) se hra i na mém Intel Core2Duo E6300, 2Gb ram, ATi Radeon X1900GT na nejvyšší detaily a rozlišení 1280*1024 bez problému hýbala kolem 30 snímků za vteřinu, což na strategii bohatě stačí.

      

O Universe at War se dá říci jediné. Nečekaně kvalitní strategie se třemi naprosto odlišnými stranami a rozdílnou hratelností, která vydrží na desítky hodin a která rozhodně stojí za vyzkoušení. Nebýt malého zoomu, sáhnul bych v hodnocení o něco výše. Takto to stačí na „pouhých" 83%. Je třeba zmínit, že u nás vyjde v profesionální české verzi, což hře jen přidává.