Undercover: Operation Wintersun

Není snad ohranějšího tématu, než 2. světová válká. Her s tímto zaměřením vzniká zdaleka nejvíce, alespoň co se válek týče, a také díky tomu mfáme neustále pocit, že hrajeme to samé, že jsme to už někde viděli a že je to strašná nuda (ano, uznávám, jde o čistě subjektivní názor). A tak někdo vymyslel rafinovanou fintu. Co takhle vytvořit scénář na základě „co kdyby“ domněnky? Inu, proč ne, kdyby ovšem už i tato možnost nebyla trochu za zenitem.

    

Tentokrát se sice nedostaneme přímo do teoretické reality, kdy němci byli opravdu sieg, ale kdy k tomu měli velice slušně nakročeno. Atomová bomba hotová, prototypy nosných raket ve fázi testování … inu, žádná lahoda, zvlášť když jste šéf anglické rozvědky a může to ohrozit vaše křeslo. Naštěstí nejste tím šéfem. Jste sice pravděpodobným spasitelem světa, ale hlavně a především vysokoškolským učitelem, kterému se do akce ani za mák nechce. Ale kdo by tu službu vlasti neprokázal? A tak neuplyne ani deset minut a už si to frčíte do Berlína, nakopat náckům místo, kde záda začínají ztrácet slušný význam.

  

Pokud vám už začátek hry připadal drsný, v Berlíně vám pukne hlava. Už zde se začíná projevovat opravdový charakter hry a pořádně přituhuje. Musíte vyřešit několik veskrze standardních problémů, s obtížností tak pro akvarijní rybičku, než se trochu zahřejete a hned alou makat. A tím myslím opravdu makat. Někdo ze Sproing interactive pravděpodobně na základce ujížděl na chemii, takže doporučuji sebrat průkazku do knihovny a jít si půjčit něco o kyselinách. Do KWI (nějaký šílený německý institut) se totiž dostanete díky tomu, že za pomoci kyseliny chlorovodíkové necháte během dvou vteřin zkorodovat zámek.

 

Tím ještě hrátky s chemikáliemi zdaleka nekončí, ale i když by byl návod určitě informativnější než tato recenze, bohužel jinak nemohu. Pro naše účely bohatě postačuje, když prohodím pár slov o přehnané složitosti úkolů a když už jsme u toho, nebylo by špatné, kdyby měl hráč více volnosti ve svých rozhodnutích. Jsou místa, která by se dala vyřešit mnoha způsoby a opravdu na to máte i vybavení. Ne, prostě se musíme držet lajny, jinak je to špatně. Zpět ale k náročnosti. Věřím tomu, že Undercover dohrají jen ti největší hardcore milovníci adventur, neboť spoustu úkolů je třeba řešit velice, jak to říct, originálním způsobem. Ne nelogickým, ale napadlo by to málokoho. Nejhorší je, že po bitvě je každý generál, a tak si ještě hodinu po akci připadáte jako blbec. Vždyť to bylo tak zřejmé, ne?

  

 

Velice brzy se proto naučíte upínat svou víru směrem k budoucnosti a čekáte na cokoliv, co by vás alespoň na chvilinku vymanilo z chladných spárů úzkosti. A pak to najednou přijde. Puzzle. U puzzle je ale zásadní problém, že sice nejsou těžké, ale dost krkolomně řešené a zaberou vám hromadu času jen kvůli svému špatnému navržení. Zlí jazykové by si teď asi neodpustili přisprostlou narážku, já jsem ale hodný, a tak přejdu tento problém kyselým obličejem a pochválím hru za trochu invence. Přeci jen je většina úkolů špionsky laděná a to se zase tak často nevidí. Jen je škoda, že se časem z našeho utrápeného profesůrka stane spíše neohrožený MacGyver, který všechno vyřeší svým neomezeným arzenálem utilitek, i když je po ruce mnohem jednodušší řešení. Proč ty dva strážné zastřelit samopalem (který opravdu fyzicky vlastním), když je po ruce ovladač světel a já se na místo určení mohu infiltrovat způsobem, jakým bych v reálu nepřelstil ani kozu?

  

To mě celkem štve. Jinak velice zdařilou atmosféru hry takové nevychytávky srážejí na kolena. Víceméně celou dobu to vypadá na seriózní zážitek s infiltračními prvky, což je u adventury chvályhodný pokus, a pak najednou přijde nesmysl podobného kalibru. To ale není to nejhorší. Více mě štve poskok, kterého vyfasuji na začátku každé pasáže. Ze začátku mi uděluje rozkazy maník, který má sice hromady připomínek, ale jinak je úplně k ničemu. Na to, že je tajným agentem té nejvyšší třídy, je docela ostuda, když ho ve schopnosti infiltrace na hlavu porazí vysokoškolský profesor fyziky. Následně ho za dosti zvláštních podmínek vystřídá kolegyně z jiného oddělení, která sice nebyla na žádnou misi vyslána, ale holt se doma nudila a protože je to pěkně ostrá holka, vyjela si na výlfet do Německa. Samozřejmě oplývá drsnými a zároveň vtipnými hláškami a rozhodně jí není cizí ani dávat na obdiv své vnady, především pak útlé boky. Nechci být zlý, ale tohle už opravdu působí jak pěst na oko. Skoro jako kdybych v půlce hry přepnul na Leasure suit Larryho.

 

Na druhou stranu je zase pravda, že v tu chvíli začnou rozhovory nabírat na zajímavosti a i když se stále výběr témat nepodobá těm, které má ve svém arzenálu ošklivý prcek s přehnaným libidem, začíná to stát za to. Nejde o nic extrémního, ale tak nějak si najednou uvědomíte, že ty soubory pixelů mají nějaký charakter a že rozhovory jsou stále zajímavější a zajímavější. Jediné, co bych Undercover v této souvislosti vytknul, je dabing a mimika postav, přičemž první jmenované je opravdu výplodem pekelným. Jestli znáte polské rychlodabingy, kde má veškeré hlasy na svědomí jeden člověk, který strojově a naprosto bez jakéhokoli citového zabarvení rychle předčítá všechny texty, pak víte o čem mluvím. Tedy, až tak tragické to zase není, ale za dobře odvedenou práci bych to nepovažoval ani náhodou.

   

 

Ale co, mamluvení vem čert, grafika mi způsobila větší problémy. Ne že by snad byla ošklivá, to chraň bůh, ale něco mi na ní nesedí. 2D pozadí jsou většinou promakaná a dělají svým grafikům dobré jméno, 3D postavy už tak vymakané nejsou, ale zase hra není tolik náročná. V podstatě se dá hrát na kdejaké šunce a podporuje poměrně pěkná rozlišení. Maximum končí sice někde u 1280×1024, což by mohlo mnohým připadat málo, ale na druhou stranu je to velice použitelné a na dnešní dobu bych řekl standardní. Problém je však v celkové tmavosti pozadí a také, a to pozor – to je vydařený vtip, také v tmavosti předmětů. Neexistuje nic horšího, než se na hodinu zaseknout kvůli tomu, že tahle a tahle věc nebyla vidět. Řešení pak máte v podstatě jen tři. Ukázat světu, že jste opravdový drsňák schopný spatřit cokoli, a projedete celou obrazovku pěkně pixel po pixelu, začnete novou hru s beginners módem a věci si zvýrazníte a nebo, a to je ze všeho nejrozumnější, vypnete to a zahrajete si třeba Quest for Glory nebo nějakou jinou starší dobrou adventuru.

  

Máme před sebou celkem zajímavou hru z druhoválečného prostředí, stavící před nás ne tak nereálnou myšlenku „co kdyby bombu měli němci“, navíc plnou špionáže a kvalitních rozhovorů, ovšem za cenu zvláštně řešených a velice složitých hádanek s puzzle, které jsou originální, zábavné, ale jsou opravdu bídně zpracované. Navíc s grafikou, která vám sama o sobě hází klacky pod nohy tím, že prostě vůbec nic nevidíte. Možná by stačilo s vydáním měsíc počkat a trochu hru protáhnout místností plnou betatesterů a mohli jsme tu mít dílko s hodnocením klidně kolem 80%. Bohužel, Undercover: Operation Wintersun trpí právě neduhy rychlokvašek a kvůli tomu si netroufám ohodnotit jej více než 55%.