Tropico 4

Montesquieu jistě sledoval dobro lidu, když formuloval svou teorii dělby moci. Jenže nikdy nepoznal, jaké to je – mít moc ve svých rukou, všechnu. Největší přednost čtvrtého Tropica spočívá právě v tom, že dokáže navodit pocit absolutní a bezvýjimečné kontroly, kdy víte, že bez vašeho svolení ani pes neštěkne – a pokud ano, za rohem číhá tajná policie, která mu štěkání zatrhne jednou provždy. Nu, a největší slabina čtvrtého Tropica spočívá v tom, že onen pocit dokázaly navodit už předchozí díly, od nichž se recenzovaná novinka liší jen minimálně. Číslovkou.

Pořád je to ale skvělá hra – přinejmenším ve smyslu “kdo nic nezmění, nic nezkazí”. Předchůdci byli skvělí a díky neochotě maďarských vývojářů cokoli měnit je – to plyne z povahy věci – skvělé i nejnovější pokračování. Víc bych ovšem ocenil, kdyby čtvrtý díl zazářil navzdory provedeným změnám, navzdory prvnímu a třetímu dílu (dvojku je třeba vzhledem pirátské tematice vynechat). Nikdo po vývojářích nechce, aby se zpronevěřili vzorům minulosti, ale – a Ruda Slánský by jistě souhlasil – nic se nemá přehánět.

Takže opět dostanete zaostalý ostrov a finanční injekci od přátel ze Sovětského svazu či USA . Co s udělat s penězi a mocí, kterou jako El Presidente disponujete, záleží čistě jen na vás. Ostrovní ekonomiku lze rozvíjet několika způsoby, v potaz je však třeba brát vztahy s mocnostmi (co potěší Sověty, nakrkne Amíky a vice versa), novinkou je udržování vztahů též s EU (i když v 50. letech žádná EU neexistovala), Araby a Čínou. Nelze opomíjet ani nálady domácího obyvatelstva a vztahy se zájmovými skupinami. Těch je celkem 6 a zavděčíte se jim různě.

Pámbíčkářům postavíte pár kostelíků – když jste jó štědří, tak katedrálu – a jste z obliga. Kapitalisty přesvědčíte investicemi do průmyslu, loajalisty si získáte stavěním vlastních pomníků, militaristy podporou armády atd. Výjimku ovšem představují ekoaktivisté. Povím vám, zelení tu svou klapačku nezavřou a nezavřou. Když chcete dát lidem univerzitní vzdělání, solidní bydlení a slušný plat, nesmíte se ohlížet na popílky a siřičitany. Kdo chce blahobyt, musí si ušpinit ruce (a dýchací cesty). Ale zkuste takový světonázor vysvětlit prohnilému hipíkovi, moru dělnické třídy… Ne ne, takové patří dát na převýchovu. Zeleným se zavděčíte v podstatě pouze tehdy, když naštvete všechny okolo. Systém je pochopitelně nastaven tak, aby vždy existovali nespokojenci, zájmy jednotlivých frakcí si víceméně odporují a tzv. “zlatá střední cesta” je zatraceně úzká.

Každý si najde svou cestu, po které bude šlapat, a s tím získá i nepřátele, kteří budou hlasitě křičet (a tím si  říkat o umlčení). Názorová opozice je fajn; El Presidente miluje své věrné a s oponenty dokáže pěkně zatočit. Hra k tomu ostatně poskytuje řadu prostředků, ať už represivních (tajná policie, ministerské edikty) či preventivních (možnost žákům vštěpovat ideologii – mladá mysl je tvárná a správný vůdce s ní umí pracovat).

Tropico se snaží postihnout veškeré aspekty práce diktátora jihoamerického střihu, a dělá to s noblesou. Potěší možnost pronášet sáhodlouhé předvolební projevy, kdy ve fidelovském stylu adresujete nejvážnější problémy země, navrhujete populistická řešení a dštíte špínu na západní ďábly, co se vám montují do politiky. Finanční přebytky ukládáte na švýcarská konta (jen hlupák nemyslí na budoucnost), zkrátka vládnete osvíceně, s rozmyslem a ohlížíte se jen na vlastní potřeby. Lid vás zajímá jen tehdy, vyhovuje-li to vaší dlouhodobé strategii či momentální náladě (i disciplinovaný diktátor si obas musí vyhodit z kopýtka a nechat popravit pár rebelů).

Přes všechny silné stránky atraktivního námětu zamrzí jednoduchost herní ekonomiky a (ne)provázanost průmyslového řetězce. Jakmile se jednou rozhodnete, kam svůj státeček směřovat, nemáte příliš mnoho možností pro invenci a je poměrně těžké ve hře neuspět. Postavíte dřevorubecký kemp, pak pilu, pak nábytkářskou fabriku a tady vše končí. Nejde mi samozřejmě o počet mezikroků – Tropico není německá strategie – vadí mi spíš bezkrevná přímočarost Haemimontu: dřevu využijete pouze k výrobě nábytku, a basta…

Tropico 4 lze jednoznačně doporučit nováčkovi (kterým se rozumí člověk, jenž sérii dosud neokusil); vyvstává ovšem otázka, co hra dokáže nabídnout zkušeným veteránům, takříkajíc diktátorům z povolání. Jakkoli totiž zní ulejvání peněz lákavě, nejedná se o novinku, to ani náhodou. Totéž bych mohl (a nejspíš to právě dělám) konstatovat o dalších aspektech hry, výčet novinek nezabere dlouho. Přibyla dvacítka nových budov, z nichž většina nestojí za zmínku. Abychom ale učinili povinnosti zadost, můžete postavit třeba parlament a následně obsadit ministerské posty. To je důležité pro vydávání ediktů: ty se sice od minula příliš nezměnily, ale tentokrát je nelze vydat, nesede-li na příslušném křesle vámi jmenovaný ministr. Jinak jsou ale ministři jen nudné figurky.

Hra opět nepostrádá humor, je nadnesená a školibá, ekonomičtí rádcové (novinka) osvěžují svou extrémní rétorikou – “El Presidente, petici za vaše muzeum jsem osobně podepsal 300x!”, hudební doprovod se nese v karibském duchu a občasný rádiový komentář zvedne koutky úst i nejvážnějším z hráčů. Tvůrci našli přesně tu správnou strunu, na kterou hrát, ono hledání ovšem – vzhledem ke zmiňovaným předchůdcům – nebylo až tak těžké.

K dispozici je dvacet misí a žádná z nich – snad ani ta první – se nedá sfouknout během okamžiku. I když jdete striktně po hlavních úkolech, hra si i tak ukrojí pořádné sousto vašeho času. Což je super. V průběhu jednotlivých misí navíc dostáváte dílčí nepovinné úkoly, jejichž splnění je sice pouze otázkou dobrého pocitu, ale věnujete-li jim pozornost, dočkáte se posíleného rozvoje a vylepšíte si situaci k plnění hlavních cílů mise. Každá mapa nabízí originální úkoly, jednou musíte pomoct těžařskému magnátovi k bohatství (z nějž si ukrojíte podíl), jindy vás Haemimont pošle na ostrov pod ekonomickou blokádou (a je tedy nutné vrhnout všechny síly k nalákání turistů a jejich peněz). Nechybí ani bizarní záležitosti typu “získej milión followerů na Twitteru” (v padesátých letech dvacátého století) či “vypěstuj největší papáju na světě”.

Ve výsledku je Tropico příjemnou letní hrou s říznou atmosférou, pestrou grafikou a černým humorem. Při hraní jsem měl sto chutí zapálit si pořádně tlustý doutník, uválený na macatých stehnech upocené Kubánky, ano, tak atmosférická ta hra je. Škoda jen, že jsem nekuřák. 70 % (Kdo nehrál předchozí díly, nechť si připočte 15 bodíků a upaluje do obchodu, čekají ho diktátorské orgie.)

Pozn.: Tento text byl publikován s laskavým svolením pana prezidenta, kéž žije věčně!