Total War: Attila

Přesně před patnácti lety došlo na událost, která navždy proměnila žánr real-time strategií. Vypuštění prvního dílu oblíbené série Total War samozřejmě nezůstalo bez odezvy, ještě mnohem lépe se však hráči stavěli k jeho následovníkům, jejichž největší milovníci se svých závislostí schopní zbavit nebyli nikdy a dodnes se tu a tam vydávají procvičit si své schopnosti taktizování s geniálními kusy Rome: Total War a Medieval: Total War. Kdyby vývojářské studio The Creative Assembly zůstalo u svých původních pokusů o proniknutí do světa her, asi bychom od něj v dnešní době hráli tak maximálně kriket a americký fotbal. Za rozhodnutí posunout se o kus dále si jej proto nesmírně vážíme.

Naposledy jsme byli k sérii přivábeni na podzim roku 2013 se hrou Total War: Rome II. Ta pro nás bohužel byla obrovským zklamáním, protože se tvůrci rozhodli vydat nedokončený titul. Potenciál v něm samozřejmě byl, se stavem hry v době jejího vydání se však spokojit v žádném případě nedalo a trvalo několik měsíců plných patchů, než se kus dostal do bodu, v němž by si zasloužil být vydán. V té době už jsme si jej byli schopní vychutnávat plnými doušky a nalezli jsme v něm kouzlo, které pro nás vývojáři celou tu dobu chystali a my jsme jej pouze nebyli schopní vidět, protože bylo zahrabané pod hromadou bugů a jiných nedodělků. Věříme, že se ještě předtím, než se na recenzi nového pokračování Total War: Attila vrhnete, chcete zeptat na jednu podstatnou otázku a my vám na ní s radostí odpovíme rovnou. Je novinka lepší než Total War: Rome II? Ano, je. Skutečně je.

Téměř ihned po nástupu do hry jsme si zamilovali její kampaň, která se hraje bezvadně. Nejvíce se nám zalíbil okolní svět, jenž působí akčněji a dynamičtěji, než na co jsme u této série byli zvyklí. Značně se na tom podepsala hyperaktivnost barbarských frakcí. Obzvláště Attila a jeho Hunové nejsou schopní postát na místě a pěkně podle hodin dějepisu postupují bez přestávek od města k městu za účelem jejich zdevastování a získání moci s kupou zlata navrch. Neplatí to však pouze pro ně. Barbarské kmeny mají možnost tvoření hord, jež podnikají podobné nájezdy se stejným nadšením. I umělá inteligence se neustále stahuje ze severních částí mapy a vydává se dobýt níže položená města. Když se s takovou frakcí rozhodnete usadit, počítat můžete s rychlým růstem. Jak se však jednou znova odpíchnete od země, přijdete o všechny budovy a jejich vylepšení, do nichž jste kvůli usídlení se museli zainvestovat. To se nám však na hře líbí, protože se nikdy nepřestáváte bavit a neustále musíte přemýšlet nad tím, jakým směrem se dále vydáte, protože potřebujete přežít, což se vám ve volné přírodě bez jídla nepovede ani sebemenší náhodou. Pro stratégy, kteří mají raději klasičtější způsob hraní, jsou nicméně připraveny další frakce, mezi něž bychom zařadili kupříkladu Franky, s nimiž se za celou hru hnout muset nebudete a postačí vám získávání nepřátelských měst.

Total War: Attila v sobě ukrývá vcelku pěkných 56 frakcí, které se však nemají žádnou šanci vyrovnat dřívějším dílům série. Alespoň tedy ne svým počtem. Jejich kvalitu totiž vzhledem k tomu, že každá z nich nabízí speciálně vypadající jednotky, výhody do začátku i další drobnosti, zpochybňovat schopní nejsme. Zahrajete si z nich nicméně za pouhou desítku. To bychom nebrali za žádný problém, na podobné množství jsme si časem zvykli, prostřednictvím dvou DLC ale do hry ještě v den vydání přibyla šestka dalších a my nemáme sebemenší tušení, proč by je vývojáři do hry nepřidali zcela automaticky jako součást základu. Navíc byla zcela vynechána možnost si zahrát za určité frakce, z nichž nám nejvíce chybí třeba keltské kmeny, jež bychom brali skoro za samozřejmost.

Mezi naše nejoblíbenější novinky, jež se v tomto pokračování ukázaly, patří zaručeně úprava UI. S tím jsme se nikdy příliš nekamarádili, protože bylo vždy příliš stažené k dolní straně obrazovky a tvůrci tak nevyužívali plného rozpětí. Nyní konečně začali produkovat tabulky rozléhající se po celém monitoru, a i když většinu věcí stále řídíte z baru umístěného v dolní polovině obrazu, konečně se při tom cítíte dobře. Neříkáme, že by interface nemohl být lepší, rozhodně ale oceňujeme i návrat avatarů v podobě skutečných modelů vašich vojáků, jež byly naposledy nahrazeny uměleckými artworky, které sice vypadaly pěkně, trochu ale mátly, pokud už jste se sérií v dřívějšku nějaký ten čas strávili, neboť šlo u předchozích her o naprostou samozřejmost, jež změnu nevyžadovala.

Pro pravé stratégy však může být každý jiný nedostatek alespoň do určité míry opomenut v případě, že jsou bitvy jako takové doopravdy dobré. Několika novinkami, z nichž se tvůrci chlubili hlavně šířícím se ohněm, si však fanouškovská srdce, jež na hru zanevřela, získat zpátky možné není. Naštěstí byly bitvy upraveny v celkovém měřítku. Obzvláště oceňujeme jejich zpomalení. V předchozím díle trvalo, než se vaše jednotka střetla s nepřáteli stojícími opodál, chviličku, což je u žánru RTS problém, protože kvůli tomu z hraní jaksi mizí prvek konání strategických rozhodnutí v reálném čase. Ten se v Total War: Attila naštěstí navrátil. Při náběhu proto můžete na poslední chvíli vyslat poplašný signál, nebo lze naopak zavolat na pomoc zálohu, která protivníkům udeří do zad vražedně přesnými salvami šípů. Změny rozhodnutí na poslední chvíli a využívání speciálních schopností tak mají konečně zase smysl. Pro fanoušky taktizování je hra jako dělaná a bitvám bychom nic moc určitě nevytýkali.

V žádném případě to samé bohužel neplatí pro umělou inteligenci. Už jsme si navykli, že nikdy není z nejlepších. Když tvůrci tvrdili, že poskočila o několik generací vpřed, začali jsme jí každopádně věřit. Kolikrát však svojí hloupostí dokázala překonat všechny meze. Častokrát se z ničeho nic zabugovala, odmítala se krýt a nejednou se stalo, že se zastavila před bránami a ztratila odhodlání se hnout o centimetr dále. Kolečka jí v hlavě ale jednou na plné obrátky, neboť se občas vymotá z bitvy nadpřirozeným způsobem, což platí i pro rychlost její obnovy po porážce. Náročnost tedy zajišťuje, bohužel ale ne tím správným způsobem. Neskutečně dlouho navíc trvají nepřátelské tahy. V průměru jde o dvě minuty, kolikrát se i na hig-end PC hra nicméně zastaví až na pět minut, jenom aby vypočítala tahy jednotlivých frakcí, což je nesnesitelně zdlouhavý proces, který nejde přežít se zdarvým rozumem, i když jsme se snažili sebevíc.

 

Milým překvapením pro nás byla diplomacie. Ta se v sérii Total War vždy řadila až na pátou frontu, protože jste s ní neměli šanci dosáhnout absolutně ničeho. Stále nefunguje perfektně, a pokud rádi udržujete diplomatické vztahy s okolními zeměmi, asi byste se měli vydat k sérii Civilization, překvapila nás však, že alespoň něco se s ní už udělat dá. Proniknout do jejích tajů však trvá nekonečně dlouho. Celý systém je krapet zmatečný a nepochopitelný, a že by vám byl nabídnut dostatečně učenlivý tutoriál, s tím nepočítejte ani náhodou. Dokážeme si však představit, že po pár desítkách hodin ve hře si s ní jde užít spousty zábavy.

Pro sérii Total War je perfektní grafika jedním ze základních předpokladů, v němž novinka nezklamala. Hra vypadá velice pěkně, což se projeví především uprostřed soubojů. Jedno přiblížení na některou z vašich jednotek při bitvě stačí, abyste pochopili, v čem je titul tak okouzlující. Není to ale zadarmo. Velké požadavky na vašeho kovového miláčka se naštěstí dají překousnout, pokud máte trochu decentní procesor, bez nějž jde bohužel o vyhoření kvůli nezvládnutelným počtům tahů umělé inteligence, při nichž hra tu a tam dokonce i padá. Zamilovali jsme si proslovy vedené před každým střetem, které jsou zakončeny nástroji, jež jsou pro každou z frakcí specifické. Audio nás celkově uchvátilo, i když hra občas bývá příliš tichá a větší zapojení soundtracku přímo do hry by neškodilo.

V porovnání s předchozím dílem má Total War: Attila rozhodně navrch. Do rukou se nám titul sice nedostal v perfektním stavu, není však možné diskutovat o tom, že by na tom nebyl mnohonásobně lépe než Total War: Rome II. Zlepšení se dočkaly hlavně uživatelské rozhraní, bitvy a diplomatické systémy, zlamání bohužel obrovským proudem pramení z AI, náročnosti na systém, kvůli níž jednotlivé tahy trvají celou věčnost, a faktu, že se vývojáři rozhodli titul osekat o šestici frakcí a vydat je odděleně prostřednictvím DLC. To je neodpustitelný prohřešek a jedinou přijatelnou omluvou by bylo, kdyby alespoň některá z chystaných DLC vyšla zdarma. Z naší recenze si Attila odnáší 75 %. Fanoušci série s největší pravděpodobností se zklamáním neodejdou, rozhodně však nejde o povinné RTS, bez nějž by si žádný hráč nedokázal představit svůj život. Pár pořádných patchů by ji k tomu však mohlo alespoň o pár kroků přiblížit.