Theatre of War 2: Africa 1943

Stačí i jenom povšechně prozkoumat neskutečně velkou spoustu her s tematikou druhé světové války, abychom se dobrali zjištění, že severoafrické bojiště je vývojáři okatě přehlíženo. V Evropě byste nenašli jediné místečko, kam hráčova noha dosud nevkročila, o Pacifiku to platí jakbysmet. Ovšem Afrika, to je jiná… Ne že by snad šlo o pole neorané, ale přesto musíte uznat, že tvůrci Afriku škaredě zanedbávají. Jako by si tento vyprahlý kontinent a jeho hladem zmírající obyvatelé nezasloužili vlastní válečnou hru. Nu, dnes si představíme výjimku od 1C Company, jež nás spálí sluncem, nafouká do očí prach a přilepí jazyk k patru. A to ve striktně realistickém duchu. Vždyť která jiná RTS bere v úvahu balistickou dráhu každé vypálené střely či typ použité munice? Když kupříkladu zasáhnete tank, stupeň poškození se odvíjí od tloušťky pancíře v místě, kam projektil dopadl; dále záleží na úhlu dopadu a opomenout samozřejmě nelze ani ráži střely. Těla vojáků jsou rozdělena do zásahových zón a každé poranění negativně ovlivňuje bojeschopnost. Jednoduše řečeno, Theatre of War 2: Africa 1943 nabízí precizní a do detailu promyšlený soubojový systém, nad kterým bude každý harcovník uslintávat blahem. Ale nováček si zde ani neškrtne.

ToW 2 se ubírá poněkud jiným směrem, než drtivá většina sequelů. “Dvojky” obvykle nabízí víc akce, víc jednotek, víc map, víc všeho. Původní hra obsahovala balíček padesáti map; impozantní kampaň pokrývala celou válku. Kdežto Africa 1943 jde přesně opačným směrem: počet scénářů drasticky poklesl, dočkáme se pouhopouhých patnácti misí odehrávajících se v únoru a březnu roku 1943. Tři dostupné kampaně jsou směstnány do poslední fáze severoafrického tažení, kdy Rommelovy proslulé jednotky trčely v anglo-amerických kleštích. Vojenská dominance ostříleného německého maršála v té době sice už patřila minulosti, ale wehrmacht ještě neřekl poslední slovo… Britská kampaň sestává z šesti misí, americká z pěti a samozřejmě si zahrajete i za Osu (4 mise). Některých bitev se zúčastníte z pohledu obou znepřátelených stran, čímž se počet dostupných map snižuje až na 9, což je opravdu tristní číslo, a to i přihlédneme-li k faktu, že každá z nich zabaví na několik hodin. 1C Company kompenzuje uvedený nedostatek poskytnutím sady editačních nástrojů ve stylu “jaký si to uděláš, takový to máš”. Což zní pěkně, a pokud se s vývojářskými nástroji naučíte pracovat, dokážete jistě dělat zázraky. Ale chce to notnou dávku entuziasmu a ještě větší dávku sebezapření, protože editor map je všechno, jen ne uživatelsky příjemný. Práci s ním bychom mohli přirovnat k výslechu zatvrzelého ruského partyzána: ruce si otlučete třeba až do krve, ale ten Ivan jeden zatracenej ze sebe ne a ne vyklopit něco kloudného…

Historická akurátnost hraje prim, a zatímco třeba v Codename Panzers: Cold War spatříte jednotky, které do dané doby prostě nepatří, tvůrci Theatre of War by se takového faux pas nedopustili, ani kdyby jim někdo držel pistoli u hlavy. Takže zasednete do německého Tigeru I,  Pzkw III a IV, Britové nabídnou lehký tank Valentine a Amíci se vytáhnou s prvními Shermany. Dostupná výzbroj a výstroj vzbuzuje úctu; vše odpovídá realitě a při pohledu na dělostřelectvo, jak podporuje postupující tanky a pěchotu, se srdce každého military fandy zatetelí blahem.

Před začátkem mise volíte jednotky, s nimiž půjdete do bitvy, a více než kde jinde platí, že s “rozmyslem do toho, půl je hotovo”. Mužstvo získává zkušenosti, i ten nejposlednější vojcl se časem zlepšuje v oblastech jako přesnost střelby, řidičské dovednosti apod; vojáci s vámi mohou přecházet do dalších tažení. Mimochodem, autor recenze pravidelně “plnil” úkoly s více než 70% ztrátami, takže to s přecházením veteránů nebylo nijak horké. 🙂 Tvůrci vyslechli nářky komunity a konečně umožnili pěchotě vstupovat do baráků a bojovat v nich, což otevírá úplně novou taktickou dimenzi, která v jinak perfektní jedničce citelně chyběla. Byly provedeny i pokusy vylepšit interface, ale stále platí, že na obrazovce uvidíte šílenou spoustu čudlů, klávesnice je namapovaná do posledního tlačítka, a tak dlouho trvá, než pochopíte základy hry. Strohý tutoriál vám moc nepomůže, a tak je ToW2 po dlouhé době prvním titulem, u kterého se vyplatí nastudovat přiložený manuál.

Co se interface týče, štvaly nás ještě dvě věci. Za prvé: nepříliš nápomocná minimapa, jež sice ukazuje, co potřebujete, ale čert aby se v tom zorientoval. Lze samozřejmě přepnout na taktické zobrazení, ale to zase zabírá celou obrazovku. A za druhé: autopauza při smrti vlastní jednotky. Koho zajímá, že nějaký Ludwig Blaum a Sigmund Roth právě zemřeli při plnění rozkazů svého zkušeného velitele? Nepochopte nás špatně, ne že bychom nerespektovali památku padlých, každá oběť války si zaslouží nehynoucí obdiv. Koneckonců duo Ludwig a Sigmund nám pomohlo vyčistit dvě nebezpečně posazená kulometná hnízda (díky, hoši!). Problém však spočívá v tom, že v masivních bitvách, jaké ToW nabízí, furt někdo umírá. To je holt válka, že. Bohužel autopauza při smrti každého vojína působí opravdu rušivě. Rozhodí vaši koncetraci, zapomenete na zalezlého raketometčíka, na kterého jste si před chvílí chtěli pořádně posvítit a bum, nade vše ceněný tank vám odletí do pancířového nebe. Po aplikaci nejnovějšího patche lze tuto otravnou featurku zablokovat, ale hru kvůli tomu musíte vypnout a použít samostatný konfigurační soubor. Tomu tedy říkáme komfort.

U jakékoli jiného titulu bychom to přešli bez povšimnutí, ale na ToW 2 nás zarazila jistá zvláštnost. Když se vám poštěstí, můžete obsadit nepřátelský tank a využít jeho palebnou sílu ve službách vlasti. Bezva věc. Udivilo nás však, že ono obsazení může provést kterýkoli z vašich vojáků. Tanky jsou – a vždycky byly – zatraceně složité stroje vyžadující perfektně vycvienoou obsluhu. Nelze do nich jen tak vlézt a z fleku zvládnout každičkou manévrovací finesu. ToW 2 to umožňuje, což vzhledem k faktu, jak moc si tvůrci zakládají na realismu, působí poněkud podivně. Jak říkáme, u jiné, méně akurátní hry (zde musíte dokonce hlídat i množství munice) bychom něčemu takovému vůbec nevěnovali pozornost, ale tady…

Co se týče umělé inteligence, nemáme žádné vážnější výhrady. Panáci řízení AI urputně bojují o každé zrnko písko, snaží se nedat nic zadarmo. Pokud nemáte alespoň základní ponětí o válečných taktikách, dostanete i na nejlehčí ze tří obtížností pořádně zabrat. V určitých situacích by však AI přece jen neškodilo menší vylepšení. Zejména hrajete-li v defenzívním postavení, často budete mít pocit, že nepřátelští vojáci vám před hlavně kulometů nabíhají až moc snadno. Trošička zdravé zbabělosti a špetka pudu sebezáchovy by určitě neuškodila. Přece jen, obyčejný schütz spíš než po setkání s bohem Války touží po maminčině pravém bavorském eintopfu. A kdo by mu to zazlíval… V souvislosti s AI nás vlastně napadá ještě další, poslední věc: nepřátelští pěšáci dostali do vínku až příliš přesnou mušku. Oceňujeme sice, že ToW 2 nepředvádí absurdity známé z ostatních RT”S”, kdy musíte dotáhnout vlastní vojáky (jedno zda pěchotu, či tanky) nepříteli doslova pod nos, aby byla protistrana “viděna a na dostřel”. Zde tanky bohorovně pálí přes půl mapy – a jinak tomu ani v realistické strategii ani být nemůže a nesmí. Na druhou stranu to, co někdy předvádí umělou inteligencí ovládaní vojáci, se zdá trošičku přitažené za vlasy. Občas dostanete zásah vteřinu poté, co vašemu člověku přikážete vystrčit hlavu zpoza písečné duny.

Grafika a vůbec celková prezentace doznaly viditelných změn, hra vypadá k světu, ale daní za to jsou opravdu vysoké hardwarové nároky. Když provádíte akce v masovějším měřítku, což se děje neustále, počítač dostává docela zabrat. I na stroji s doporučenou konfigurací často dochází k citelnému zpomalení hry. Jak jsme právě řekli, ToW2 vypadá k světu, jenže ne zase natolik, aby to opodstatnilo mizerně provedenou optimalizaci. 

ToW2: Africa 1943 je určena zcela specifickému publiku. Publiku, které nad veškerými výše uvedenými nedostatky jen mávne rukou a nedočkavě se pustí do křižování pouště, kde realismus hraje hlavní roli. Srdce každého maniakálního stratéga potěší nevídaný důraz na detail, každičký taktický i strategický aspekt je třeba důkladně zvážit, protože i zdánlivé prkotiny mohou za určitých okolností nabýt zásadního významu – a tak to má být. Ostatním ale hra nebude příliš po chuti: nepřátelský interface, vysoká HW náročnost a – mírně řečeno – poněkud skromná herní náplň tomuto zpracování severoafrického konfliktu nejspíše nezíská přízeň širokých mas – 69%