The Spiderwick Chronicles

S každou novou hrou zakládající si na známější knize či filmu přihází smršť ne zrovna pochvalných hodnocení, valících se na hlavu vývojářů. I když to zní jako otřepané klišé, autoři nám s každým novým projektem podobného ražení nahrávají na smeč. Místo toho, aby konečně přišli s filmovou hrou, která překročí alespoň magickou hranici 80% a udrží se v paměti hráčů několik měsíců, servírují nám stále stejné, nemastné a neslané produkty. I když jsme před vydáním The Spiderwick Chronicles doslova škemrali a doufali, aby se to tentokráte povedlo, autoři ze sebe bohužel ani tentokrát nevydali tolik, kolik mohli.

 

 

The Spiderwick Chronicles je akční adventurou, přičemž oba prvky jsou v konceptu rozmíchány tak nějak rovnoměrně, byť se v obou případech jedná jen o slabý odvar, který nepotěší ani milovníky akce a už vůbec ne adventuristy. Navíc bych hru doporučila jedině těm, kteří mají zhlédnutý film případně jsou fandy knižní předlohy. Jinak se s největší pravděpodobností krátkou dobu po spuštění přistihnou, že v příběhu jen bezvýsledně tápají a především odnášejí si z něj jen minimální zážitek ve srovnání s filmem. Jeho příběhovou linii hra přímo kopíruje a to do nejmenších detailů. Procházet totiž budete i na chlup stejnými místnostmi, což s sebou nese i velké mínus – do míst, kam filmová kamera nenamířila, nenakouknete ani vy.

 

  

 

Za záchranu světa 

Jinak ale budete následovat kroky dvou dvojčat Jarreda a Simona a starší sestry Mallory, které potkala velmi podobná věc, jako v kouzelných Letopisech Narnie, jejichž herní zpracování dopadlo taktéž neslavně. V obou případech máme skupinku nezletilých, jejichž úkolem je zachránit svět. Netrápí je ale globální oteplování či terorismus, ale potýkají se s fantaskními monstry. V tomto případě jde o zlobra říkajícího si Mulgarath. Jeho cílem je zmocnit se magické knížky, která leží již dlouho ukryta na půdě vily, kde se také nachází tajná pracovna vědce a příbuzného, Arthura Spiderwicka. Ten v okolí vily odhalil velké množství kreatur z fantasy příběhů, jejichž vlastnosti zaznamenal právě do tohoto cenného bločku, který budete po celou dobu tak úzkostlivě chránit. 

 

   

 

Trojice sourozenců samozřejmě přijdou v průběhu hraní (které zabere zhruba 8 hodin čistého času) pod vaše velení, každý s lehce odlišnými úkoly a stylem hry, což platí i pro čtvrtou hratelnou postavu, Thimbletacka. Ten je hodným domácím skřítkem a i když jsem si jeho přítomnost ze začátku pochvalovala jako příjemnou změnu, velice brzy se propadl na poslední místo v žebříčku popularity. Vyjadřuje se v otravných verších a poslouchat je může být časem neskutečně otravné. Navíc je jediným zástupcem lehce arkádové části hry kvalitou nedosahující ani průměru – vše co se dá je řízeno automaticky a to samozřejmě do značné míry ztrácí na atraktivitě.

 

 

Adventura? Ani omylem!
Když neskáčete po plošinkách, přichází ke slovu adventurní část, rovněž lehce nedotažená. Přiznávám, ze patří k lepším částem hry a místy dokáže být i zábavná. Jinak je ale trochu nešťastně tvořena z pouhého stereotypního sbírání předmětů v okolí. To by nebylo tak strašné jako fakt, že v daný moment můžete sebrat jen ty věci, které potřebujete k plnění aktivního úkolu. A tak budete mnohokrát chodit kolem železné tyčky položené nápadně na okraji vany, sebrat ji ale bude nemožné. Hra vás vždy jen odmítne nějakou rádoby vtipnou popisnou větou a pošle vás hledat dál. Kombinování předmětů a jejich sbírání vlastně zabírá největší část herního času. Naštěstí vzhledem k malé velikosti prostředí a maximální linearitě nebudete dlouho hledat. Jako naprostý vrchol, který připisuji ještě k adventurní části, bych si dovolila připomenout situaci, kdy jsem jakýmsi nedopatřením sebrala předmět dříve, než mi to hra povolila. Jaké bylo mé zděšení, když znovu ze stejného místa zvednout nešel, v inventáři také nebyl a po desítkách minut bezcílného testování jsem se musela s maximálním odporem uchýlit k restarování celé hry a k jejímu absolvování pěkně od nuly. No a to jak uznáte pořádně zamrzí.

 

   

 

Pro děti nebo pro dospělé? 

Tím jsme se pomalu propracovali ke questům. Ty jsou na první pohled cíleny na ty nejmenší, kterým má v řešení pomoct také krátký popis u každého úkolu. Ten je občas naprosto přesný a prozradí vám, kde hledaný předmět najít i když je to zcela zřejmé. Jindy je naopak na informace skoupý a to pak přichází ony prekérní situace, kdy nechápavě bloudíte všude okolo a vězte, že takových momentů bude opravdu dostatek. Vzhledem k tomu, jaké problémy mě čas od času dělalo splnění úkolu nebo jeho pochopení, nedovedu si dost dobře představit, jak by se skrze tuto část dostávalo dítě ve věku 12ti let, pro něhož je hra určena. Questy nejen že jsou občas nesmyslné, avšak nepromyšlený je i systém, kterým se k nim dostáváte. Zde jsou jasně vidět pozůstatky z konzolové verze hry, s nimiž se již tvůrcům dále pracovat nechtělo. A tak budete trpět tím, že pro jednoduché přečtení aktuálního úkolu bude třeba zmáčknout celou sérii tlačítek za sebou, což je dosti zpomalující.

 

   

 

Baseballka, plivátko a prak 

Chybějícím hřebíčkem do rakve jsou souboje. Pro ty se tvůrci uchýlili k systému hack-‘n-slash, což je u akčních adventur vcelku běžné. Narozdíl od jiných herních konkurentů ale již nedomysleli celkovou poutavost onoho primitivního zabíjení. Aby hráče i tato část bavila, je třeba více než pár podobně vypadajících zbraní. Bilanci naštěstí vylepšuje unikátní ozbrojení každé postavy – v jednom případě je to baseballová pálka, jindy pro změnu plivátko se speciální látkou proti fantasy nestvůrám a nebo se v akci osvědčí prak. Ve všech případech jde o zbraně poměrně mírného charakteru, což se dá ale z náplně hry tak nějak vytušit. Škoda jen minimálních RPG prvků zpracovaných formou odchytávání skřítků. To je ostatně jedinou originálně zpracovanou částí hry, za níž lze tvůrce opravdu pochválit. Pro zachycení takového skřítka je třeba použít sít, poté ho jednoduše překreslit a tak si jej vlastně natrvalo připsat na konto. Ovšem pozor, každá postava může mít najednou skřítky pouze tři, jinak byste to měli až příliš jednoduché – propůjčují vám totiž nesmrtelnost a dávají i další výhody – každý samozřejmě trochu jiné. 

 

 

Soundtrack a lokace z filmu 

Pokud by se řeklo "hlavní problém multiplatformních her", většinu musí vedle otravných menu napadnout kamera. Ta totiž musí být pevně připoutána k hrdinovi, což přináší různé neduhy. Pravidlem totiž bývá, že kamera zabírá zcela jinou oblast pokoje, než potřebujete a správné nastavení je mnohdy opravdu o nervy. Negativní postoj je třeba zastat i v oblasti zvukové stránky. Tam lze vyzdvihnout snad akorát převzatý soundtrack z filmu, další zvukové a především namluvené stopy jsou ve stavu katastrofickém. Škoda že autoři do hry nahráli několik krátkých vět, které za celou dobu ve hře uslyšíte nespočetněkrát. Naopak plusové body The Spiderwick Chronicles sbírá za grafické zpracování. To sice špičky nedosahuje, je ale poplatné konkurenci v oblasti her pro ty menší. Asi nejlépe je na tom sama Spiderwickova vila, přičemž ani exteriérové lokace nejsou k zahození. Dojem v obou případech kazí loadovací obrazovky. Ty se objevují třeba i v momentě, kdy chcete vstoupit nebo naopak odejít z kůlny či jiné místnosti. No a to neustálé čekání je samozřejmě dosti ubíjející. 

 

    

 

Konečně kvalitní filmová hra? 

Celkově zhodnotit The Spiderwick Chronicles se nakonec ukazuje jako ne až tak obtížný úkol. Vzhledem k tomu, jak je herní scéna podobných pokusů stavějících na známém jménu přesycená, není třeba vývojáře v žádném ohledu šetřit a přidávat jim procenta z milosti. Pokud si tedy ve zkratce shrneme průměrné adventurní prvky, trohu nudné souboje, několik postav, chybnou kameru a jako výrazné plus chytání skřítků, vyjde z této na pohled složité rovnice číslo, které stojí přesně na pomezí mezi kvalitou a odpadem. A přesně tam podle nás The Spiderwick Chronicles patří – 50%.