The Saboteur

Osud některých vývojářských studií je skutečně smutný. Do značné míry to je dáno turbulentním pohybem, který v herní branži stále probíhá. Pořád se totiž nedá mluvit o konsolidaci branže, jakou disponuje třeba ta filmová. Jednotlivé subjekty na herní scéně tak poměrně rychle vznikají a zanikají. Přesto bylo poměrně překvapivou zprávou, že Electronic Arts zavřeli jedno ze svých velkých studí, které jen pár let předtím za stovky milionů dolarů pořídili spolu s BioWare. Ano, jedná se o Pandemic Studios. Zrušení navíc přišlo ve chvíli, kdy tvůrci zrovna do světa vypouštěli očekávaný titul The Saboteur. Je pravdou, že Pandemic v minulých letech udělali několik přešlapů – například jejich Mercenaries 2 nemělo očekávanou kvalitu a potenciální hit na motivy filmu Temný rytíř se jim vůbec nepodařilo dokončit. Ale přesto – kdo se v herním průmyslu nějakou dobu pohybuje, ví, že Pandemici umí udělat opravdu kvalitní titul. Tak trochu ze záhrobí to nyní dokazují s The Saboteur.

 

 

Tahle hra rozhodně není běžnou tuctovkou. Téma druhé světové války by tak možná mohlo působit, ale vězte, že The Saboteur ho využívá neuvěřitelně svěžím způsobem. Určitě se tak nejedná o typickou druhoválečnou akci, jichž jsme tu v poslední době měli taková kvanta, že dnes už se raději ani nevytváří. The Saboteur však s válkou pracuje komornějším způsobem. Dává hráčům vskutku charakterní roli závodníka Seana Devlina, jenž se musí smířit s tím, že kroucení volantem bylo v dobách druhé světové také do značné míry spjato s politikou. A když už nemůže závodit, vrhne se aspoň do ozbrojeného odporu proti nacistickým okupantům Paříže.

 

 

Pandemic Studios se v The Sabouter podařilo nenásilně skloubit motivy hned z několika veleoblíbených titulů. Základ v podobě městské akce je evidentně vypůjčen od Grand Theft Auta, nicméně nekopíruje jeho zaryté postupy a jde si po svém. Budete se tak pohybovat jak po vlastních, tak i ve vozidlech. Volnost je sice poměrně značná, nikoliv však tak absolutní jako v GTA IV. Autoři se totiž pokoušejí o vyprávění silného, místy velmi smutného příběhu, čímž dávají vzpomenout na Mafii. Jistě, využitá doba obou titulů nelze srovnávat a vyprávění Mafie bylo možná přeci jen o fous intenzivnější, ale v tomto směru The Saboteur překvapuje možná nejvíce – daří se mu totiž budovat jedinečnou atmosféru. Aby toho nebylo málo, nebudete se pohybovat pouze po zemi, ale můžete se těšit také na šplhání po budovách a běhání po střechách, což je prvek, který se poprvé ve větší míře představil v Assassins Creed. Tady na něm nicméně hratelnost tolik nezávisí a je spíše jen příjemným, na druhou stranu ne tak propracovaným doplňkem. A kdo chce, může ve hře vidět i záblesky Hitmana díky plíživému postupu či převlékání se do nacistické uniformy. Samozřejmě pak nechybí ani akce s dobře fungujícím krycím systémem, v němž je možné zahlédnout inspiraci Gears of War.

 

 

Inspiračních zdrojů je evidentně takové množství, že se v případě The Saboteur vůbec nedá hovořit o kopírování. Možná, že tvůrci převzali nějaký ten element z dobře fungující konkurence, ale museli ho zasadit do vlastního celku. Kupodivu se jim to podařilo velmi dobře a až na výjimky s tímto herním gulášem nebudete mít problém. Naopak, budete si libovat, jak variabilní chutě nabízí. Jeho základem je tedy město – konkrétně Paříž pohroužená do černobílých barev, které zdůrazňují zmar, jenž přišel s nacistickou invazí. Všude jsou rozvěšené „hákenkreuzy“, na ulicích uplacírovaná stanoviště, mezi obyčejnými Francouzi se procházejí vojáci v uniformách a sem tam narazíte na černě oděného generála. Dojem z okupace je tedy dosti silný a Sean tak má o důvod více, proč se s Němci vypořádat. Krom toho jsou tu také důvody osobní, ale ty vám nebudeme prozrazovat, jelikož bychom vás ochudili o leccos ze silného a dobře vyprávěného příběhu. Ten je až překvapivě slušně zakotven v samotné hře a nebude vám tedy připadat, že se The Saboteur dělí na hraní a vyprávění. Zjednodušeně řečené je hráčovým cílem dosáhnout toho, aby Paříž zase nabyla svých bujarých barev. Toho přitom docílíte jen plněním sabotážních úkolů, jež Němcům zasazují nepříjemné rány a město postupně osvobozují a v daných čtvrtích posilují odpor.

 

 

V The Saboteur tak půjdete z mise do mise, ve kterých budete provádět záškodnickou činnost. V jasném popředí jsou přitom úkoly ležící na hlavní dějové linii, jejichž plněním se budete posouvat vpřed. Nechybí ale ani úkoly vedlejší spojené například s černým trhem, na kterém můžete obchodovat akorát za prostředky, jež si získáte činností překupníkům napomáhající. Jsou tu ale i další postavy, které vám dají nějaký ten úkol, jenž nemusíte nutně splnit. Kolem a kolem však vedlejšáků není tolik jako třeba v GTA IV. Herní doba se tak pohybuje na uměřených, nicméně pořád slušných patnácti až dvaceti hodinách. Mise přitom nejsou vůbec špatné a v rámci možností nepostrádají variabilitu. Časem samozřejmě odkoukáte určité vzorce, které hra používá, nemělo by vám ale přijít, že neustále děláte to samé.

 

 

To je do velké míry dáno i možnostmi, která jako všehoschopný Sean Devlin máte. Budete řídit, střílet, šplhat, plížit se, krýt se, infiltrovat nepřátelské základny, vyhazovat do vzduchu stanice či vojenská vozidla atd. To vše přitom můžete takřka libovolně kombinovat. Zadání mise je povětšinou jen hrubé, kdy se dozvíte třeba, že máte zlikvidovat určitého generála. Je pak jen na vás, zda se k němu probijete silou, nebo se do objektu zkusíte dostat přes střechy a následně se k němu proplížit bez toho, aniž byste aktivovali alarm, který zburcuje všechny nacisty z okolních okrsků, s nimiž se pak musíte vypořádat násilím. Zneškodňování protivníků může probíhat buď střelbou, případně bitkou na blízko, kdy máte lehký a tvrdý úder, případně rychlou likvidaci z nezpozorované pozice zezadu. Když už je alarm spuštěn, není zase takový problém (obzvlášť na některou z nižších obtížností) nepřátele vystřílet. Čím více krve však prolijete, tím více hněvu na sebe přivoláte a tím déle pak budete muset nacistům unikat. Misi totiž můžete úspěšně završit teprve tehdy, když nemáte za zadkem policejní vozy a pouliční hlídky po vás nestřílí. Obvykle se tak musíte dostat z vyznačeného zalarmovaného okruhu.

 

 

Pokud jde o použité modely pro jednotlivé činnosti, lze si tak trochu zapaušalizovat a říct, že jsou poměrně jednoduché, pro někoho možná až povrchní. Třeba šplhání po zdech není zdaleka tak komplexní jako v Assasins Creed, je ale o to uvěřitelnější. Ježdění autem je zábavné, ale rovněž vcelku snadné a umožňující hodně rychlou jízdu i plným městem. Stejně tak střelba – Sean se sám kryje za překážkami, přičemž stačí zamířit, aby se z nich vyklonil a můžete střílet. Díky určité jednoduchosti se však do hry dostanete opravdu rychle a hned si budete užívat jejích fines. Při delším hraní byste možná ocenili větší hloubku, ovšem hned si uvědomíte, že pak by hra jistě nebyla tak variabilní a atmosférická. Ostatně, podobná slova by se dala vztáhnout i na grafické zpracování. Na první pohled je vskutku pěkné, především stylizace města se povedla, jakmile však začnete zkoumat detaily, narazíte na jisté nedodělky a kompromisy.

 

 

Tak to ale zkrátka je a my nad tím musíme vynést konečný verdikt. A ten bude pozitivní, protože na The Sabouter je vidět spousta práce, péče a radosti, s jakou tvůrci hru vytvářeli. Jedná se o silný titul, jenž zaujme jak svým příběhem a atmosférou, tak kombinací mnoha herních prvků, které možná nejsou dokonale propracované, ale celku jednoznačně sluší – 85%