The Hell in Vietnam

Peklo se dá zažít různými způsoby. Polské vývojářské studio CITY Interactive se po tisící a po svém rozhodlo zpracovat hrůzy vietnamské války a přinést ji na naše monitory. O tom, zda a jak se jim to povedlo se dozvíte z dnešního článku. Stejně jako o skutečnosti, že peklo se dá u hraní prožít nejenom na obrazovce monitoru. Jak už naznačila Alenka v prvních dojmech ze začátku května, hra o sobě dala v demu jasně vědět, že se bude jednat o čistě budgetový titul. Nevidím důvod, proč chodit kolem horké kaše a tak můžu tuto domněnku hned na začátku potvrdit. The Hell in Vietnam je budgetovka jako když vyšije se vším, co k tomu patří a nepatří. O tom ale podrobněji až v samotné recenzi. Ještě než s ní začneme, taková menší perlička na úvod. Ke konci hraní se mi často stávalo, že byla hra velmi nestabilní a často padala, s kouzelnou hláškou „V aplikaci Terrorist Takedown: War in Columbia došlo k chybě“. Vysvětlení je prosté. Tento titul vydali autoři na jaře loňského roku, samozřejmě taktéž jako budgetovku. Tomu tedy říkám recyklace, stačí z jedné hry vyškrábnout její obsah, co nejrychleji znovu naplnit a šup s tím zpátky na trh.

S nějakým příběhem se hra moc nepáře. Před začátkem každé mise se při loadingu objeví několik řádek textu, jako že jste nováček v džungli apod., ale na vaše další konání během hraní nemá žádný vliv. Kdyby tam tedy zmíněný text nebyl, jako by se nic nestalo. Náplně jednotlivých misí jsou pak ryze akční a střílení po všem co se pohne tvoří většinovou náplň veškerého konání. V podstatě hned od začátku jste vrženi do bojové vřavy, kdy stačí od začátku levelu ujít pár kroků a vrhne se vám v ústrety několik šikmookých “přátel”. Ti po vás kromě toho, že střílí sem tam hodí i nějaký ten granát. Tím je v podstatě daná i náplň celé hry. V koridoru, jenž většinou tvoří cesta obklopená džunglí, vždy postoupíte několik kroků, zastavíte, vystřílíte pár šikmooček a pokračujete zase o pár metrů, kde odrazíte další útok. Občas je tato činnost ozvláštněna nějakým dalším zbytečným konáním, jako je třeba položení výbušniny, či zničení vysílačky. Nějakou výraznou odezvu ve hře to ovšem nemá, takže plnění úkolu pro vás neznamená byť i sebemenší zábavu.

Pravdou je, že občas se hra přece jen zmátoží a pokusí se pro váš připravit něco jiného a zajímavějšího. Teď mluvím o možnosti ovládat zbraně v bojových prostředcích, jako je říční obrněná loď nebo bitevní vrtulník. V lodi usednete za dvouhlavňový kanón, načež se vaši parťáci v boji snaží kormidlovat podél břehu, přičemž vy se pokoušíte smést z povrchu zemského cokoli nepřátelského, co se na břehu jen pohne. To není vždycky zrovna nejsnadnější, protože loď je ovládána dost zběsile, čili o prudké pohyby, které velmi znesnaďňují míření, není nouze. Ve vrtulníku je to podstatně lepší a kropení vietnamských náklaďáku kulometem M60, patří k těm světlejším okamžikům ve hře. K těm tmavším pak patří vyvrcholení některých misí. Příklad za všechny: Na úplném konci jedné mise, najdete o zeď opřenou odstřelovací pušku včetně nábojů. Už jsem se těšil, jak si zasnipuju, ale mise byla tímto sebráním zbraně ukončena jako úspěšně dokončená. Předpokládal jsem tedy, že bude následovat level, kde hned od začátku najde snipa pořádného využití. Nic takového se ovšem nestane, na začátku máte opět obvyklý arzenál (kolt, M16). To je nejen nelogické, ale navíc to i naštve.

Když už jsme u těch zbraní, ty jsou zpracovány celkem zajímavě a je jich i dostatečný počet. Od již zmíněného koltu s tlumičem, který je úplně zbytečný, protože v celé hře se mu nenande jediného rozumného použití. Pokračujeme klasikou v podobě M16, AK47, PPSH41, kulometu, či granátometu. Proti obrněným vozidlům je připraveno RPG. Zastřílet si můžete i ze sniperské pušky, ale praktického využití se jí dostane snad na pět minut v celé hře, po zbytek je lepší, tedy i výhodnější, používat jiné zbraně. Za zvláštní zmínku stojí používání granátů, tedy především zpracování jeho odhozu. V animaci se napřáhnete, připraveni granát odhodit, ale ten ve finále vylétne jakoby ze spodní části obrazovky, což vypadá jakoby měl náš voják dole ještě jednu ruku. Nebo že by to snad bylo něco jiného? 🙂 Přes všechny střelné zbraně se dá střílet přes miřidla, přičemž samotná zbraň přitom zabere skoro celou spodní část obrazovky (viz. screeny). Osobně mi to celkem vyhovovalo, při tomto zamíření se vám totiž obraz v dálce mírně přiblíží a je tak možné nepřátele efektivněni ostřelovat.

Během většiny vašich činností vás doprovází několik spřátelených vojáků, kteří by vám měli být pomocnou silou v boji proti vietkongu. Naštěstí se nedají zastřelit, ani kdyby jste chtěli, zbraň se při zamíření na spojeneckého vojáka zablokuje, což signalizuje i změněný zaměřovač v podobě velkého červeného kříže. Díky bohu za to, protože vojáci moc inteligence nepobrali a často se pletou do cesty. Kdyby tam nebyli, ani by se moc nestalo. Oproti vietkongu jsou to ovšem učinění géniové. Rudí bojovníci mají ve zvyku především stát na místě. Vrcholem jejich činnosti je schopnost schovat se za zeď, či překážku a odtam se vyklonit a střílet. Jejich fígle ovšem rychle prohlídnete, protože každý voják má naprogramovaný právě jen ten jeden pohyb. Takže se buď schová za zeď či stůl a odtam se snaží odstřelovat, že by třeba utekl, oběhl chatrč a zaútočil na vás zezadu, na to můžete hned zapomenout. Tyto dvě kategorie „schovávačů“ potom doplňuje ještě třetí – tzv. postávači. Jejich úkol je nejlehčí. Odněkud se zjevit, stát na místě, střílet a čekat až na ně přijde řada a konečně k nim dorazí vaše olovo.

Smrt a především ztvárnění vietnamčíků je kategorie sama pro sebe. Jsou totiž tvořeni několika objekty (rozuměj – trub, ruce atd.), které nejsou vzájemně dokonale spojeny, což se nejvíc projeví právě při jejich úmrtí. Není pak žádnou zvláštností, když zastřelené tělo již leží, ale obě nohy se ještě několik sekund otáčí kolem vlastní osy, několik centimetrů od těla. Stejně tak mají vojáci ve zvyku zůstat viset na té části těla, která se při jejich smrti jako první dotkne pevné podložky. Více než polovina nepřátel tak po zastřelení zůstávala v naprosto nepřirozených a komických polohách, které měli rozhodně blíže k parodii než čemukoliv jinému.

Celá hra je poháněna Chrome enginem. Ten má už několik křížků na zádech a to nejlepší období dávno za sebou. Pomyslíte si: „no alespoň to bude dobře běhat na slabších mašinách“. Chyba lávky. Hra je krutě neoptimalizovaná a v některých momentech téměř nehratelná – a to v podstatě kdykoli, když se na scéně objeví kouř, ale i v dalších částech hry (vodní hladina). FPS tehdy klesalo na hodnotu 5-10 snímků za sekundu, což značí absolutní odfláknutost celého provedení. Průměrně jsem pak dosahoval kolem 25-40 snímků za vteřinu, při high nastavení a rozlišení 1024×768. To vše na PC s Athlonem XP3000+ a Radeonem X850XT-256. Zvláštní ironií tedy je, že pro tento schválně „levnější titul“, potřebujete, pro bezproblémové hraní, solidnější, tedy i dražší počítač.

The Hell in Vietnam mě svými kvalitami nepřesvědčil. I když se jedná o budgetový titul za sníženou cenu, tato skutečnost prostě nemůže omluvit některé vážné nedodělky, jako je zcela neoptimalizovaný engine, nulová umělá inteligence, přehršel drobných bugů a celková nezáživnost a nezábavnost celé hry. Konečnou černou tečku pak tvoří nestabilita, která se plně projevila v předposledním sedmém levelu, kdy hra neustále po pár minutách padala a bylo tak v rámci zachování si zdravého rozumu nemožné ji dohrát. V neprospěch hovoří i celková délka hry, dostat se do předposledního levelu mi zabralo ani ne tři hodiny, i když díky výše zmíněnému to vyzní téměř jako pochvala.
Díky tomu si od nás hra odnáší podprůměrných 40%…