The Golden Horde

Mongolský vládce, syn samotného Čingischána, má takový delikátní problém. Chce se nakvartýrovat do tehdy ještě nepříliš velmocenského Ruska, ovšem na tuhle špinavou práci potřebuje pobočníka – pochopitelně vás. Pokud nás paměť neklame, v poslední době jsme rozhodně neměli co do činění s mnoha tituly, které by si pohrávaly s neuvěřitelnou mongolskou silou za středověku. Snad jen XIII Century, ovšem tam šlo jen o zobrazení historicky akurátních bitev, zatímco autoři The Golden Horde z ruského studia World Forge si leccos přivymysleli. Základní premisa je však skutečně reálná: Čingischánův následovník se rozhodl stav rozpadající se říše řešit další invazí do Ruska, kde se mu podařilo ovládnout všechna města až na Novgorod. To je ale pro hru spíše vedlejší, autoři staví mise tak, jak to vyžadují pravidla herního designu, a přes nějaké ty mušky se jim to docela daří.

   

Je třeba připomenout, že The Golden Horde není zcela původní titul. Nepřímo navazuje na před rokem vydaný kousek Ancient Wars: Sparta, který byl přijat vcelku kladně, ovšem brzy z pochopitelných důvodů zapadl. Přestože autoři chtěli připravit další díly ze série Ancient Wars, rozhádali se s vydavatelem, kterým byl tehdy Eidos a u kterého zůstala i značka. Tedy podobný případ jako s Operation Flashpoint či F.E.A.R. Autorům nezbývalo nic jiného než na osvědčených základech postavit zdánlivě jiný, v jádru však velmi podobný titul. A udělali to hned dvakrát. V těchto dnech tak kromě The Golden Horde, který je originální aspoň po obsahové stránce, vychází také Fate of Hellas. To měl být původně datadisk k Ancient Wars, z výše zmíněných důvodů je však vydán samostatně.

  

 

Stejně jako v případě Ancient Wars, i tentokrát autoři rozdělili frakce na tři díly. Kromě jasných Mongolů se jedná o neméně pravděpodobné Rusy a návdavkem hráč dostane ještě křižácké rytíře. Každá ze stran má svou vlastní kampaň o plus minus deseti misích. Nikdo přitom nepředurčuje, jakou z nich máte začít a ani jejich seřazení neodpovídá jejich doporučené posloupnosti. Důvody jsou dva a jsou vcelku prosté. Jednak nám nepřišlo, že by se trojice tažení nějak výrazně lišila po obtížnostní stránce. Všechna jsou vyvážená – v prvních několika misích vcelku snadná, jaksi rozjezdová, později ale značně přituhuje. Lepším řešením by podle nás bylo udělat například kampaň za Mongoly celkově jednodušší, pak přitvrdit v misích za Rusy a nakonec před hráče postavit opravdovou výzvu v podobě hry za křižáky. Ale budiž. Druhý důvod nás mrzí ještě více a jde především o to, že se v kampaních nevypráví žádný spojitý příběh, který by překlenoval hranice jednotlivých tažení. Ony i samy mise často příliš nenavazují a děj je tak jen zkratkovitý – podávaný v zastaralých a mnohdy spíše směšných in-game animacích. Zrovna v tomhle případě jsme se těšili na propracovanou zápletku, která by zúročila zajímavé pozadí. Lehká historická fikce nikdy nezaškodí, a přestože by se třeba nevyhnula několika klišé, stále by šlo o silnější motivaci než jen z kontextu vytržené mise.

Jejich zpracování však jedním dechem musíme pochválit. Přestože autoři vytvořili veskrze klasickou a na odkaz Age of Empires navazující realtime strategii, byli si vědomi nutnosti hru nějakým způsobem osvěžit. A to se jim povedlo. Jakmile se tak do misí ponoříte a zapomenete na příběh, budete spokojeni. Málokterá z nich se totiž točí kolem zažitého mustru v podobě počáteční konstrukce základny, hodinové těžby surovin a následné finální zteče. Často se účastníte pouze výbojných misí, kdy s několika hrdiny a hrstkou jednotek podnikáte výpravu přes celou mapu s cílem například někoho osvobodit či doprovodit. Jindy se účastníte zajímavého průzkumu, pak se zase za vysokými hradbami bráníte nepřátelským nájezdům. A ano – stavitelské mise jsou tu také, ovšem vzhledem k zředěnosti ostatními se dají přežít a dokonce se u nich můžete i pobavit.

   

Výstavba vás totiž rozhodně příliš nezdrží – důležité budovy stojí během několika minut, pokud na ně delegujete dostatek dělníků. Ani o těžbu se není třeba kdovíjak zdlouhavě starat. Základem je dřevo, pro které pracanti běhají do všudypřítomných lesů, druhou surovinou jsou pak kovy. Stačí postavit důl na některém z nalezišť a dále už ho můžete nechat být. Ovšem je třeba dávat pozor, abyste se náhle neocitli na suchu. Naleziště jsou vždy omezená, a jakmile ho vytěžíte, je třeba najít nové. To se vyplatí udělat ještě než to původní přestane fungovat, protože jinak byste se také mohli dostat do začarovaného kruhu s nedostatkem surovin. Zajímavě je řešen limit na jednotky. Ten tu pochopitelně funguje jako v každé jiné RTS především proto, aby se na obrazovce brzy nepohybovaly tisíce jednotek, na něž hra není připravená. Ovšem zvyšování limitu nedocílíte stavbou vlastních obydlí, musíte zabírat již existující. Na mapě je rozmístěno určité množství vesnic, o něž se jednotlivé frakce přetahují. Nelze je přitom ignorovat, protože v takovém případě byste nepříteli umožnili trénování velkých armád a sami pomalu neměli koho ovládat. To velmi silně nutí k neustálému pohybu po mapě a sledování, kde se co děje a kde by se dala relativně jednoduše zabrat nějaká ta vesnice. Hráči tak nemohou sedět na zadku v základně a připravovat se na finální útok, tedy pokud si nemyslí, že ho provedou s deseti bojovníky.

Jednotky jsou vůbec zajímavou kapitolou The Golden Horde. Předně tu mají velice důležitou roli hrdinové, jichž můžete mít zároveň hned několik. Pochopitelně získávají zkušenosti a zpřístupňují či vylepšují si speciální schopnosti. Ovšem i obyčejné jednotky se bojem zlepšují, byť to probíhá automaticky získáváním hvězdiček. Snaha chránit ostřílené vojáky je potom podpořena ještě možností vzít si pár z nich do další mise, kde mohou tvořit pilíř vaší armády. I několik málo jednotek má totiž svou důležitost, jelikož zde jen zřídkakdy narazíte na opravdu početné armády. Z důvodu roztříštěnosti po celé mapě spolu bojují maximálně desítky vojáků. Určitě největším specifikem hry je trénování bojovníků. V kasárnách si tak sestavujete různé kombinace zbroje, které pak na vojáky nasadíte – například zda jim dáte do rukou meč a štít nebo jen kopí, potažmo luk. Typů zbraní není mnoho, ale s tím jak kovář získává zkušenosti, dostáváte možnost vyvíjet stále lepší. Navíc je možné zúročit i zbraně padlých jednotek, ať už vašich či nepřátelských. Stačí poslat pracanty a oni výbavu seberou. Tyto předměty tudíž slouží jako svého druhu třetí surovina, a přestože bychom si představovali větší hloubku diferenciace vybavování, si tak jde o přínosné zpestření.

  

Grafika běží na pseudo trojrozměrném enginu, jehož největší předností je plynulost a nízká hardwarová náročnost. Po grafické stránce už jsme viděli rozhodně lepší, ale rozhodně se nejedná o ošklivou hru, jen občas působí příliš hranatě, ale to se dá přežít. O něco horší je nemožnost natáčet kameru a rovněž zoomovací škála není tak široká, jak bychom si představovali. Respektive přiblížit jde opravdu velmi blízko k jednotkám, ovšem horní hranice je nastavena příliš nízko, takže nikdy nezískáte optimální přehled.

  

U The Golden Horde jsme si pěkně zavzpomínali na časy, kdy Age of Empire či Command and Conquer patřily k nejoblíbenějším hrám vůbec. Tento titul je vcelku příjemně připomíná, a kdyby nabízel vyšší rozdílnost jednotlivých frakcí a propracovanější umělou inteligenci, která občas opravdu hodně hapruje, hodnotili bychom jednoznačně pozitivně. Ale i takhle můžeme být poměrně spokojeni. 72%.