The Godfather: The Game

Mafia byla doposud jedinou hrou, která byla schopná dělat tvrdou a nemilosrdnou konkurenci GTA (především pro Vice City se stala doslova trnem v oku). A co jiného, než právě Mafia by se nám mělo vybavit při pohledu na Kmotra? Mají toho opravdu hodně společného s tím rozdílem, že za Kmotrem stojí obrovský celosvětový gigant Electronics Arts a za Mafií poklidná česká firma Illusion Softworks s nevelikým rozpočtem. EA vlastní kromě obrovských zkušeností, pevného zázemí a tučného kapitálu na vytvoření hry také licenci na stejnojmenný legendární film z roku 1972. Občas se nám však zdálo, jako by z něho chtěli vymáčknou opravdu až příliš. Může si však EA nakonec vůbec dovolit neúspěch? Nebo snad věří, že jí licence a masivní reklamní kampaň, kterou rozjeli dlouho před vydáním, zajistí v každém případě dobrou prodejnost toho titulu?

Krok první

Po zvolení hry na vás čeká první úkol – vytvořit si svého gangstera. Možnosti při tvorbě jsou opravdu velmi rozsáhlé a podrobné (kam se na to hrabe vytváření lidí v The Sims) a ne náhodou nám připomínali vytváření hokejistů v NHL. Je tedy pravděpodobné, že tento systém je právě z této hry převzat, avšak značně vylepšen. Pokud si s vytvářením dáte opravdu velkou práci (je to opravdu „piplačka“), můžete klidně udělat sami sebe. Vaše postava je potom ve hře samozřejmě i ve všech videích vidět přesně tak, jak jste si ji udělali.

Město

Celý příběh se pochopitelně neodehrává na rozlehlých opuštěných polích, ale ve městě. Bohužel mimo něj se ani na chvilku nepodíváme. Velikostí by šlo přirovnat ke konkurenční Mafii (možná trošku větší), na GTA San Andreas však nedosahuje ani náhodou. Ulice jsou plné lidí, budovy se vcelku povedly – zkrátka město na nás nepůsobí jak vytvořené podle jedné šablony. Každý dům je, v rámci možností, vymodelován i otexturován samostatně. Někdy však nezapadá úplně ideálně do doby příběhu, to bude ale asi to poslední, co by mohlo z reklam natěšeného Američana odradit od koupě této hry.

Hra nebo snad film?

Na Kmotrovi je opravdu po zahrání několika málo minut patrná filmová předloha, ba dokonce občas se vám může zdát, že se spíš koukáte na film než hrajete hru. Video sekvence jsou v podstatě vytvářeny v enginu hry, takže jejich úroveň je srovnatelná s grafikou přímo ve hře. O ní si povíme ale až později, vraťme se opět k mini-filmečkům. Čekají vás před a po každé misi (občas i v průběhu), bývají často hodně dlouhé a podstatné je, že se nedají nijak přeskočit. Že by tímto způsobem chtěli EA „surově“ natáhnout herní dobu? Je to škoda, protože při opakovaném procházení vás opravdu omrzí, na druhou stranu máte díky nim hodně příležitostí jak si dojít na toaletu a pro zásoby jídla a pití. Bohužel při takto častých pauzách lehce „vypadnete“ ze hry a než se do ní opět vžijete, čeká vás další nucená pauza.

Auta

A jsme u nejslabšího článku hry – automobilů. Co se nám na nich nelíbí? Inu, vezměme to hezky postupně. Graficky jsou opravdu odfláknuté, nekvalitní textury, málo polygonů a samotné vymodelování také žádná sláva. Systém poškození a fyzika je bída, auto se vám jen tak nerozbije – můžete s klidem bourat i ve vysokých rychlostech a důsledek poznáte maximálně menším škrábnutím. Do žádných aut nevidíte – skla jsou jednoduše neprůhledná a to už jsme ve hrách docela dlouho nezažili. A jak velký je náš vozový park? Ani se raději neptejte, protože pouze pět (možná šest) typů aut nás docela zaskočilo. Na ulicích všechno zmíněné dohromady působí opravdu divně. Styl, jakým okradete poklidné řidiče o jejich vozidla, je taktéž zajímavý, posuďte sami. Stačí si na silnici nějaké vybrat, přiblížíte se k němu (stisknete mezerník), váš gangster řekne jednu „hodně tvrdou větu“ (má jich v zásobě několik) a řidič dobrovolně auto opustí. Nikdy se nám nikdo nesnažil odporovat, ujet ani podobně ochránit svůj vůz. Kde to sakra jsme? Že by byly mezi Prahou a New Yorkem, kde se hra odehrává, takové rozdíly v přístupu lidí ke svému majetku? To si nemyslíme.

Ovládání

Konzole, konzole a zase konzole. Pro nás PCčkáře je to smutné, ale bohužel vývoj pro nejrůznější platformy (od PC, přes PS2 až po XBOX) poznamenal velmi hodně právě ovládání, především při střelbě. Pravým tlačítkem myši se totiž přepnete do „akčního módu“ a kurzor vám následně automaticky zaměřuje na nepřítele. Na vás tedy není úkol rychle a přesně zaměřit, ale pouze vychytání správného momentu pro výstřel/stisknutí levého tlačítka. V několika málo hrách na PC jsme již tento princip viděli, na PlayStation je to běžné, avšak k čemu máme u počítače myš? Takto vyřešenou střelbou nás autoři opravdu velmi zklamali. Naopak ke zpracování rvaček holýma rukama nemáme nejmenší výhrady. Možností jak nepřítele vyřídit je hodně – nejrůznější rány pěstí do obličeje a do břicha, kopání, dušení a nebo ho stačí čapnout a hlavou mu dát pořádnou ránu o nejbližší zídku. Ano, právě přišla pravá chvíle na konstatování – The Godfather je opravdu hodně brutální hra plná krve, v jistých směrech i tvrdší než GTA: San Andreas, bude na ni skoro určitě upozornění, že je určena pouze pro dospělé. A jak již víme z aféry právě s GTA: SA (mód, který obsahoval sexuální podtext), na prodejnost (především v USA) má právě toto označení hodně velký vliv. Od ovládání jsme lehce odbočili, ale to snad nevadí.

Zásadní nešvary

Ani Kmotr se nezbavil základních „nešvarů“ všech her stejného žánru. Vytvářet celé město aby působilo na hráče opravdu reálně a na ulicích byl k vidění každodenní život je opravdu těžké. A popravdě řečeno, nikomu se to ještě nepovedlo, revoluce nepřichází ani nyní. O automobilech jsme se již zmínili, podobně je to i se všemi lidmi. Občas narazíte na klasické chyby – ať již grafické a nebo týkající se kódu jako takového. Do velkého počtu domů můžete sami vstupovat, to určitě potěší, avšak po chvíli se začnete ztrácet – interiéry jsou všude na jedno brdo. Bohužel i některé mise nás zklamaly, protože stereotyp na sebe nenechá dlouho čekat. Základní princip je až příliš jednoduchý – vstup do připraveného automobilu (většinou nemáte na výběr, přidělen dostanete zpravidla ten nejpomalejší), dojeď na určené místo, zabij hlavního „bosse“ (případně zachraň rukojmí) a dojeď zpět. Ale abychom hře nekřivdili, je povinností dodat, že i výjimky se najdou. V některých úkolech se musíte například tiše proplížit (taková stealth akce) a nenápadně zlikvidovat hlídky v jedné budově. Hra je navíc doplněna výbornou hudbou a skvělým dabingem (od herců filmových postav, případně imitátorů), to dohromady skvěle podtrhuje atmosféru této doby.

Grafická bomba?

Co se týká grafického zpracování, čekali jsme opravdu špičku. Nakonec však žádná sláva – engine je poměrně zastaralý, některé textury jsou silně odfláknuté a extra vysokým počtem polygonů hra taktéž neoplývá. Částečně je to způsobeno pravděpodobně tvořením hry pro velký počet platforem a právě kvůli tomu zůstali některé faktory hry lehce ochuzeny. Konzolové ovládání jsme již zmínili a grafika musí být také přizpůsobena PlayStation 2, které svým výkonem taktéž za dnešními počítači silně zaostává.

Gangsteřina věda je

Vynést finální ortel nad Kmotrem není jednoduchá záležitost. Chvílemi jsme se skvěle bavit, jindy už jsme doufali, ať právě probíhající filmová sekvence skončí. Očekávání bylo opravdu vysoké, čekání na druhé pokračování Mafie ho navíc ještě více podpořilo. A proto musíme říci, že je pro nás The Godfather spíše zklamáním. EA se hra nepovedla dovést do ideální podoby a některé věci jsou skutečně odfláknuté (například automobily) a to jsou chyby nepřehlédnutelné. Ať už při porovnání s několikrát zmiňovanou Mafií a nebo GTA: SA, ani jednu z těchto her by Kmotr netrumfnul. Přestože byl poměrně dlouhou dobu odkládán, nemá šance se usadit na pomyslném trůnu toho žánru. Zaslouží si poctivých 78% a pokud chtějí EA uspět příště, musí na několika podstatných aspektech hry silně zapracovat.