SunAge

Co si budeme povídat – tento rok zcela určitě nebyl ve znamení realtime strategií. Ty se z někdejšího výsluní přesunuly do stínu akčního a dnes už snad i RPG žánru. Doba, kdy v jednom kuse vycházely Age of Empires, Warcrafty či Command and Conquery už je, zdá se, definitivně pryč. Tím pádem se nevyskytuje ani tolik následovníků tohoto kdysi extrémně populárního herního odvětví. Důvodem se zdá být nedostatek nových nápadů, které by do zatuchlé škatulky vnesly svěží vítr. Člověk je tak odkázán na multiplayerové hraní starých dobrých evergreenů, popřípadě čekat na nejrůznější experimenty typu World in Conflict. Ten je ale spíše výjimkou – obvykle se novátorský titul buď příliš nepovede, nebo si pro změnu nezíská dostatečné publikum, aby ho ostatní následovali. Výsledkem je tedy poměrně vyprázdněné pole žánru RTS, kterého se snaží využít malá studia a nevelcí vydavatelé se svými tituly. Právě mezi takové patří i SunAge od rakouské firmičky Vertex4 a vydavatele Lighthouse Interactive.

   

SunAge v dnešním světě působí jako zjevení. Důvodem je především naprosto staromódní provedení, které není podle očekávání 3D, ale naopak dvourozměrné, a to tím nejnápadnějším možným způsobem. Tvůrci se ani nepokoušeli o nějaké pseudo-3D objekty – toto zpracování dává vzpomenout například na Starcraft. Porovnání s touto strategickou legendou není náhodné. Autoři již dlouho před vydáním avizovali, že se chtějí zaměřit především na hráče, kteří Starcraftu holdují a v současné době netrpělivě vyhlížejí druhý díl. Toto tvrzení pochopitelně bylo velice ambiciózní, vize však působila uskutečnitelně. Přeci jen není tak těžké vzít si léty ověřené koncepty a nově je zpracovat – obzvlášť když Vertex4 měl na vývoj několik poklidných let. Bohužel již teď je třeba říci, že se SunAge svému velkému vzoru ani nepřibližuje.

   

Jak už vyplývá z výše uvedeného, příběh je umístěn několik set let do budoucnosti, kdy lidé zkolonizovali velkou část vesmíru a samozřejmě narazili na nějaký ten šmejd z nekonečného prostoru. Boje se odehrávají nejprve na matičce Zemi, kdy lidská federace válčí proti zmutovaným Raak-Zun o poslední zbytky surovin. Rodnou hroudu byste přitom těžko poznali – velkou část pokrývá souš, na které je vystavěno několik posledních výsep civilizace. Krutý konflikt ale nezůstane záležitostí pouhých dvou stran. Když nápodoba Starcraftu, tak se všemi prostředky! Do hry tedy vstupují tajemní mimozemšťané s nálepkou Sentinel, jejichž nadčasová technologie oplývá i vesmírnými bránami, které otevírají cestu do bohaté části vesmíru. Epický souboj může začít!

 

Tři odlišné rasy, to zní pochopitelně zajímavě, realita je však o poznání přízemnější. Jsou tu sice základní rozdíly – Raak-Zun sází na velké armády a skutečnost, že své protivníky přejedou počtem, na druhou stranu zase mají horší stroje atd. Sentinelové jsou naopak nejvyspělejší rasou. Jejich drahé technologie hravě předčí davy nepřátel, ale zase si jich nemohou dovolit tolik. A jak už to tak bývá – lidé jsou někde mezi. Popravdě se mi za ně hrálo ze všech nejlépe. Vypadá to tedy, že se tvůrcům tak úplně nepovedlo všechny strany vyvážit tak dokonale, jak by si klon Starcraftu, jenž se zaměřuje na multiplayerové pole, zasluhoval. Postupně vydávanými patchi se situace sice zlepšuje, chce to ale přinejmenším počkat, až se ustálí, protože změny jsou stále docela velké. Přitom ony rozdíly se nepodařilo vklínit přímo do postaty všech tří frakcí, jak je tomu u Starcraftu – někdy působí lehce násilně a naroubovaně, jen proto, aby rozpoložení sil jakž takž odpovídalo.

   

SunAge obsahuje trojici kampaní, ovšem není možné si vybrat, jakou z nich chcete rozehrát první. Je třeba začít u Federace a přes Raak-Zuny se přesunout až k tažení za Sentinely. Důvod je jednoduchý – hra vypráví pospolitý a kontinuální příběh, jenž by nedával smysl, pokud byste se do hry pustili v opačném pořadí. Bohužel není důvod k jásotu – dějová linie je sice poměrně spletitá, tvůrci se snažili o nastolení jakéhosi mytologického pozadí, ve výsledku to ale celé vypadá příliš banálně, jelikož se nejrůznější zákruty nedaří dovyprávět s náležitou lehkostí. Ono také není jednoduché civět na monitor s obrázkem, pod kterým se objevuje mizerně nadabovaný text. Řečí bylo na náš vkus až příliš, a to nejen mezi misemi, ale také přímo v nich samých. Hru stále přerušuje velení, které vám předkládá úkoly neuvěřitelně obšírnou a zbytečnou formou. Všechny mise mají přitom zpočátku nejasné cíle – ty se vyvíjí až v jejich průběhu. Jakmile splníte zadání, už se na vás řítí další. Důsledkem tak je, že se herní čas každé úrovně může vyšplhat až k hodině. Samozřejmě to neplatí u všech, ovšem při celkovém počtu čtyřiadvaceti levelů to i tak dává solidní herní čas.

  

V rámci první mise za federaci si střihnete i tutoriál. Zjistíte, že SunAge přináší několik zajímavých nápadů, které ale zoufale troskotají na realizaci. Víceméně tradičně stavíte základny z nejrůznějších budov, opevňujete je, budujete armády a těžíte suroviny. Ty jsou bohužel čtyři, což hře v přehlednosti určitě nepřidává. Jsou tu také hrdinové, které je dobré přičlenit ke skupinám vojáků – ti by potom měli mít lepší schopnosti (to jsme tak úplně nezaznamenali). Líbily se nám nejrůznější funkce, jako je například ta spočívající ve dvou módech střelby prakticky jakékoliv jednotky. Například obyčejná pěchota může buď pálit ze samopalů na relativně krátkou vzdálenost a ne úplně přesně, nebo se přepnout do odstřelovařského režimu. Potom výborně cílí a má solidní efektivnost, na druhou stranu se snižuje frekvence palby. Příjemným doplňkem je zobrazení palebného pole té které skupiny jednotek. Jasně tak vidíte, kam jednotka dostřelí a kde už je to nad její možnosti.

  

SunAge na papíře nepůsobí vůbec špatně. Autoři ale hráčům hází pod nohy tolik klacků, že znepříjemňují hraní až na únosnou mez. Týká se to především ovládání. I když máte spojenou skupinu jednotek, převážně tedy pěchoty, není možné ji nakliknout jako jeden oddíl. To znamená, že musíte myší klasicky přetáhnout celý oddíl. To je neuvěřitelně nepřirozené. Navíc jednotky často neuposlechnou příkazů a stávkují, obzvlášť když jim přikážete, aby zaútočily přímo na nepřítele. Opět strašlivý opruz. Je zapotřebí poslat bojovníky pouze do blízkosti protivníka – oni už s palbou začnou sami, ale jenom tehdy, když nepřítel spadá do jejich preferovaných cílů. Hru sužují také bugy – často se nám stávalo, že jednotky neskutečně zpomalily a krajinou se z nepochopitelných důvodů ploužily jako šneci.

 

Grafika samozřejmě ani nemůže být na vrcholu. Čekali jsme ale výborně prokreslenou a navrženou 2D strategii s malebnými krajinami. Bohužel hra vypadá jako kdyby vyšla před šesti sedmi lety. Prostředí sice hýří barvami, ale jednotky se pohybují strašlivě trhaně. Pohled byl navíc na náš vkus stanoven příliš vysoko.

   

Přiznám se, že jsem se na SunAge jako milovník Starcraftu velmi těšil. Samozřejmě jsem nedoufal, že by legenda mohla být překonána, doufal jsem však v pěknou realtime strategii na dlouhé podzimní večery. Výsledek ale mé představy vůbec nenaplnil. V zásadě SunAge není špatným titulem – má dlouhou kampaň a určitý potenciál v multiplayeru, ale zatím jí sužují velké problémy a chyby. Několik patchů už vyšlo, tak doufejme, že se s opravami půjde dále. Více než 50% ale prodejní verzi udělit nemůžeme.