Nekonečnost vesmíru patří k věcem, kterým se chtěla velká část lidského pokolení už odedávna alespoň trochu přiblížit. Pro obyčejného člověka jde naneštěstí stále o uzamčené dveře, k nimž obdrží klíč jen úzká skupinka vyvolených. Kdo ví, třeba budou procházky po Měsíci a návštěvy Marsu všední záležitostí už za pár desítek let, zatím vše ale směřuje spíše ke zničení naší planety a s ní i jakýchkoli nadějí na přežití lidstva. Jestliže jste však momentálně na řešení podobných problémů příliš unavení a přesto byste chtěli do mimozemských prostor nahlédnout, k dispozici je samozřejmě herní průmysl, s nímž se můžete na podobné dobrodružství vydat díky sbírce vesmírných simulátorů, jež nabízí. Patří mezi ně i titul Strike Suit Zero, který v první polovině dubna obdržel rozšířenou edici, díky níž si hru lze zahrát i na PlayStationu 4 a Xboxu One. My se na ni rozhodli podívat, abychom vám o ní následně mohli povědět v této recenzi.
Titul byl vytvořen drobným britským studiem Born Ready Games. Současně šlo o jeho prvotinu, takže jsme před vydáním neměli absolutně žádné tušení, jak to celé dopadne. Vývojáři se však fanoušky nebáli bezpřestání informovat, kde se momentálně po stránce vývoje nachází, což bylo podmíněno i tím, že Strike Suit Zero vzniknul v první řadě díky své kampani na Kickstarteru, takže u nás spolu s blížícím se vydáním rostla i očekávání. Z naší recenze původní verze si hra nakonec odnesla necelých 70 %, což je rozhodně slušné skóre, které však současně dokazuje, že se hra nestala tím, co jsme od ní prve chtěli. Povedlo se tvůrcům vylepšit rozšířenou edici Strike Suit Zero: Director’s Cut dostatečně na to, abychom mohli bez výčitek říct, že originál překonala ve skutečně každém směru?
Pokud bychom měli začít pěkně od příběhu, žádný velký aplaus by od nás tvůrci pravděpodobně nesklidili. Zalíbí se totiž pouze fanouškům nejtuctovějších sci-fi filmů, jež jsou na stříbrném plátně k nalezení. Jak už to tak bývá, nešťastnou náhodou se před branami Země objevili vetřelci, kteří chtějí vymýtit lidskou rasu, v čemž jim ale musíte samozřejmě zabránit. To však nebude jen tak, protože jste na to úplně sami a vaší jedinou výhodou je fakt, že máte přístup k výkonnému oblečku, díky němuž se z obyčejné vesmírné lodi v mžiku změníte v obrovského, po zuby ozbrojeného mecha. Celá hra se pak tváří až příliš vážně na to, aby vám mohla do dialogů podstrčit různé popkulturní narážky na Star Wars a Star Trek, takže vás bude jakoukoli snahou o servírování příběhu vyloženě nudit. Příliš tomu nenapomáhá ani nedopracovanost charakterů, kdy je dokonce i hlavní hrdina, Adams, na takové úrovni, že nedokáže nic jiného než přijímat rozkazy, které na něj padají skrze vysílačku.
Podobně jsou na tom bohužel i mise. Průběžně se střídají takové, kdy vám na triku leží obyčejné bránění vlastní lodi, s úkoly, kdy musíte prostě a jednoduše zničit nepřátelskou základnu, či případně bandu letounů, které vám jdou právě po krku. Repetitivnost je ale v rámci tohoto žánru vcelku obyčejnou záležitostí a problémem Strike Suit Zero je pouze fakt, že to nedokáže tak dobře skrývat v porovnání s dalšími hrami, jež jsou obvykle zásobeny zajímavějším a poutavějším příběhem. Od originální verze se Director’s Cut každopádně posunul směrem kupředu. Pozměněny byly úvodní mise, jež nově odsýpají podstatně rychleji. Dříve se hráč také dostane ke Strike Suitu, jemuž předchází obyčejné létání s vesmírným letounem, jakých je ve vesmírných simulátorech plno. O trochu si polepšil i zdejší level design, ačkoli nejde ani zdaleka o dostatečnou změnu na to, aby mohl vynahradit pocit nudy, s nímž se setkal snad každý hráč původní hry.
Všichni, kdo v minulosti o koupi Strike Suit Zero alespoň na vteřinku přemýšleli, ale musí mít jasno v tom, že kvůli žádné z výše uvedených věcí tato hra vytvořena nebyla. Nejdůležitější je samotná hratelnost, která je akční, zábavná a hlavně návyková. Hra není ani zdaleka tolik propracovaná jako jiné vesmírné simulátory. Nemusíte se obtěžovat s vlastnoručním opravováním vaší lodi a nikdo vás nenutí ani k důkladnému plánování všeho, co uděláte. Titul tak velmi dobře balancuje na hranici mezi arkádou a vesmírným simulátorem, což není možné neocenit. Hlavně si jej díky tomu užijí odpočinkoví hráči, kteří se však zároveň budou cítit, jako by něco skutečně dokázali, pokaždé, když se jim povede sestřelit nepřátelský letoun, což má na svědomí fakt, že hra není ani náhodou jednoduchá. Předem je tudíž třeba počítat s tím, že při hraní nejednou zemřete, nicméně až daný úsek, který jste zpočátku nezvládali, rozdrtíte, skutečně ve svých vlastních očích stoupnete o kus výše. Dost možná ale brzy opět spadnete na zadek, až omylem zemřete a necitlivost zdejších checkpointů vás posune zpátky před nezvladatelnou potyčku, přes níž jste se dostali jenom díky dílu štěstěny.
Rozšířená edice obsahuje, pokud nepočítáme pozměněnou hlavní kampaň, s níž jste se mohli z velké části setkat už v originále, i obě dvě DLC, z nichž jedno doráží s pěti novými misemi a druhé s jedním novým letounem. Kromě toho byla každopádně doplněna o dva speciální Strike Suity s unikátními vlastnostmi, do nichž by se mohli chtít nakouknout i hráči, kteří původní kus prolétali křížem krážem. Opět se před ně na druhou stranu postaví úkol, aby si vystříleli veškerá vylepšení a nové zbraně, které získají výhradně hráči, jež v jednotlivých misích utrží dostatečně vysoké skóre. Odemykací systém ve Strike Suit Zero vždy fungoval výborně a je jedině dobře, že s ním tvůrci nic zásadního neprovedli. Zaručuje totiž určitý stupeň znovuhratelnosti, neboť se hráči budou chtít vydat zpátky k misím, jež už mají za sebou, aby získali skutečně všechno, co je k dispozici, a případně navíc předběhli své kamarády ve zdejších rozsáhlých žebříčcích.
Strike Suit Zero: Director’s Cut se rozhodl ukázat i s lehce vylepšenou grafikou, která perfektně sedí nové generaci konzolí. Na PlayStationu 4 i Xboxu One titul jede s bezvadným rozlišením 1080p a FPS se drží dostatečně vysoko na to, aby hráči neměli jediný důvod ke stěžování si. Audio stránka této hry možná nepatří k nejsilnějším, nicméně k tomu, abyste o ní mohli říct něco vyloženě špatného, má stále ještě dost daleko. Titul samozřejmě podporuje funkci ‚Remote Play’, takže, pokud vlastníte verzi pro PS4, si není problém zahrát i na kapesní konzoli PlayStation Vita. S ohledem na verzi pro konzoli od Sony je třeba ocenit i fakt, že titul využívá většiny funkcí DualShocku, takže se vám čas od času ozve dokonce i drobný reproduktor uprostřed gamepadu, který se zdál být u většiny jiných her naprosto zbytečný.
S klidným svědomím jsme schopni říct, že rozšířená edice Strike Suit Zero bezproblémů překonala originál. Titul lépe vypadá, více toho nabízí a přenesení hry na konzole nám odhlalilo, že jí ovládání skrze gamepad padne jako ulité. Faktem je ale i to, že hru v mnoha směrech vylepšit, ač se tvůrci snažili, prostě a jednoduše nejde. Skvělou hratelnost tak ke dnu opět stahuje hlavně příběhová stránka, která se na druhou stranu o něco lépe uzpůsobila potřebám hráče a dříve jej usadí do Strike Suitu, za což jsme jí jedině vděční. Strike Suits Zero: Director’s Cut si tak od nás odnáší známku 80 %, a pokud jste se po vydání původní verze nemohli rozhodnout, zda ji chcete nebo ne, věřte, že po pořízení té nové zklamáni ani náhodou nebudete.
