Silent Heroes

Každý z vás jistě v životě alespoň jednou slyšel rčení, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Kdybychom sáhnuli po příkladech do bizarního světa večerníčků, mohli bychom ihned začít vyjmenovávat: zajíci z čepice Blb a Blbek, nezbedná Víla Análka s její rozvernou kamarádkou, motýlicí Emanuellou, Krteček a jeho zvířecí gang, neprávem odsuzovaný vlk společně s drogami vybuzeným zajícem v Jen počkej atd. atd. Výjimkou jsou snad jen Pat a Mat, protože tihle dva experti jsou si ve vymýšlení a hlavně vykonávání kravin podobní jako vejce vejci. Podobně jako ve večerníčcích platí toto rčení prakticky pro všechny oblasti lidské činnosti, a tedy i pro herní průmysl. Stačí jen vybrat nějaký herní žánr a hned se vyloupnou kousky, které skončí buďto v poličce slávy, nebo někde na dně krabice s nápisem „chtěl bych raději zapomenout“.

Zajímavostí ovšem je, nebo alespoň pro mě ještě donedávna byla, jistá informace ohledně pokračování netradiční a dle mého názoru pozoruhodné strategie zasazené do druhé světové války, nazvané Soldiers: Heroes of WW2. Slovo „pokračování“ z minulé věty je však v tomto případě pomnožné, jelikož pokračování na tuto hru jsou rovnou dvě. Vydavatel Codemasters, který pustil do světa SHoWW2, měl práva na název, a tak se pokračování jmenují zcela odlišně oproti prvnímu dílu. Jedním z nich je nedávno recenzovaný neoficiální druhý díl, Faces of War, které vydal tandem 1C a Ubisoft. Pokračování druhé, tentokrát spíše datadisk k původnímu dílu, pojmenovaný Silent Heroes, vydává Paradox Interactive (soudě podle hry samotné rovněž s přispěním 1C). Situace jistě zajímavá, ovšem ten pravý šok nastává v případě, že hodláte vypátrat vývojáře těchto her – v obou případech se totiž jedná o studio Best Way!
Než se pustíme do posuzování tohoto nejnovějšího přídavku, můžete si začít stahovat demoverzi, která obsahuje plnou hru, je však omezena na 3 hodiny herního času. Zároveň bych se v recenzi rád pokusil obě hry srovnat, i když v případě Faces of War jsem hrál jen demoverzi o dvou misích. To však zcela určitě nevadí, protože obě hry mají totožné jádro i většinu funkcí.

Historické pozadí
Nemá cenu dokola omílat fakt, že obě hry čerpají z druhé světové války, t.č. největšího konfliktu v dosavadních dějinách lidstva a bla bla bla… O tomto bylo již napsáno mnohé, proto se raději zaměřím na odlišnosti obou her. SHoWW2 byl svým způsobem mix dvou příběhových linií – ve čtyřech různých kampaních (americká, britská, ruská a německá) jste veleli řadovým vojákům, kteří se však tím či oním způsobem dostali k řešení i typicky špionážních nebo sabotážním úkolům. Pokračování v podobě Faces of War rovněž nabídlo několik hratelných stran (Spojenci, Rusové a Němci), přičemž mise byly zaměřeny spíše na klasické vojenské akce – vyčisti město, zlikviduj radar apod. Silent Heroes však jdou trochu jinou cestou. Jakožto „správný datadisk“ bohužel nabízejí pouze jednu hratelnou stranu s deseti misemi, které jsou však slepeny alespoň náznakem souvislého příběhu. Ten se točí okolo několika ruských diverzantů, kteří působí v německém týlu a svou činností pomáhají k porážce Němců na frontě. Nově také do příběhu uvádějí povedená animovaná videa, což je však jen drobnost, nehrající podstatnější roli. Tuto hru si zcela jistě kvůli příběhu nikdo kupovat nebude.

Ovládání
Zde není proti originálu vůbec žádný rozdíl. Opět máte k dispozici skupinku vojáků, kteří se liší svou výzbrojí a částečně taky schopnostmi, což naznačuje jejich hodnost, kterou ale prakticky nemůžete ovlivnit (nebo o tom alespoň nevím). Každý z těchto Hrdinů Sovětského svazu disponuje vlastním inventářem, který na začátku mise obsahuje většinou jen jednu zbraň, něco málo nábojů a pár nezbytných granátů. Tento inventář můžete doplnit čímkoliv, co jde ve hře uchopit – od nábojů, nožů, granátů a jiných vybuchátorů, přes zbraně až třeba po opravářské sety nebo munice pro velké kanóny.
Největší devizou SHoWW2 byla a u jejich nástupců zůstala možnost ovládat každou jednotku přesně podle vašich přání. AI je sice samo o sobě dost inteligentní, dokáže se krýt, vykukovat, uhýbat granátům a dělat podobné vylomeniny, ale přeci jen není nad to, když to můžete vzít do pařátků sami a vybrat třeba pořadí cílů nebo konkrétní místa zásahu (nejlépe co se týká obrněné techniky). Na rozdíl od Faces of War (FoW) však v Silent Heroes (SH) chybí funkce velitele jednotky, přes kterého lze zadávat hromadné rozkazy. Osobně v tom ale nevidím velký problém, protože tato funkce mi v FoW přišla se všemi jejími zápory spíše jako rušivý element bez podstatného pozitivního vlivu na herní situace.

Prakticky stejná hra, avšak dva odlišné přístupy
Jak jsem již uvedl, co se týče námětu a krom několika doposud zmíněných drobných rozdílů, jsou si všechny tři hry velice podobné. Ponechme teď předchůdce stranou a zaměřme se na srovnání toho nejpodstatnějšího, co od sebe odlišuje obě nové hry. Tím je totiž styl hraní. I když se to nemuselo podle prvních informací zdát, Faces of War se dosti výrazně odklonily od původního konceptu rozvážně provedené akce a vsadili spíše na rychlou až frenetickou akci. Tento pro mnohé vyznavače SHoWW2 frustrující pocit byl bohužel ještě umocněn přidáním AI vojáků na vaší straně, jejichž pohyb po mapě byl naskriptován a jenž byl spouštěn nějakými vašimi konkrétními akcemi. V praxi to vypadá tak, že spojenecké AI stojí jak trubky na jednom místě bez jakéhokoliv (nebo jen minimálního) zásahu do bojů do té doby, než provedete určitou věc nebo se dostanete na konkrétní místo. V tu chvílí vyrazí kupředu jako neohrožená družina šíleného vikingského náčelníka, čímž často zkazí vámi předem připravený útok a okrade vás tak o pocit, že jste našli ideální řešení záludné situace. Já jsem zastáncem názoru, že tento pocit mi jakkoliv rychlá a skvěle vypadající akce v tuto chvíli prostě nenahradí. Ze hry to navíc činí spíše lehce interaktivní film a na hráče jsou kladeny mnohem menší nároky. Shrnout to jedním slovem, řeknu nejspíše mainstream.

V tomto směru na mě Silent Heroes působili jako balzám na duši. Po zklamání z herního stylu FoW jsem byl nadšen, když jsem si mohl své akce přesně a do detailu promyslet a nebyl tlačen k hurá akci chováním počítačem řízených bratrů ve zbrani. Neznám nic lepšího než když se i po úspěšně provedeném útoku můžu zastavit, vše zhodnotit a třeba si zkusit provést danou akci znova trochu jiným stylem. Tohle je jeden z hlavních taháků SHoWW2 i SH, ta volnost, se kterou lze postupovat k zadaným cílům…
Abych se však jen nerozplýval, musím konstatovat, že jsem zažil i nějaké to zklamání. Jedním z nich bylo – a to jak v demu, tak i plné verzi – to, že jsem nemohl používat protipěchotní miny. Jen v jednom případě se mi povedlo minu hodit; nepovažuji to však za zásadní problém. Spíše za nesmysl považuji i fakt, že posádka otevřeného samohybného děla Hummel nejde zlikvidovat granátem explodujícím nad jejich hlavami. Nejvíc mě ale zklamala jedna z misí, ve které jsem musel spolupracovat při záchraně jistého generála s počítačem řízenými spolubojovníky. Ti se však nechali hned na začátku zabít, což, jak jsem zjistil po několika hodinách po vyčištění mapy od nepřátel, bylo asi špatně a já tak nemohl misi dokončit. Možná souhra náhod, možná bug, možná způsob dohrání, se kterým vývojáři nepočítali, výsledek je však ten, že jsem se nedostal do další mise. Bohužel nemám čas zkoušet to znova, a tak mi asi unikne příležitost dozvědět se, jaké nové vozidla a výzbroj pro tuto hru vývojáři vytvořili, nicméně podstata hry (návrat k původní koncepci) ve mně zanechal pozitivní dojem. Chybička se vloudila i do zvukového zpracování, jelikož všechny postavy ve hře, a to dokonce i ty ženské, mluví mužským hlasem.

Vše důležité už bylo snad řečeno, jen na chvíli se ještě zastavím u grafického zpracování. Na mé mašince (Athlon 2600+, 1GB RAM, GF 6600GT) hra jela na střední až vyšší detaily relativně dobře, ovšem při větších akcích nebo mnoha objektech na obrazovce počet snímků za sekundu dosti klesnul. To byl bohužel neduh i předchozího dílu. Ve srovnání s FoW je zde ale grafika poněkud zastaralejší, řekl bych dokonce, že oproti SHoWW2 nedošlo k žádné změně. Krom té náročnosti mi to ale moc nevadí, hra vypadá i přesto moc dobře a hlavní důraz je i tak kladen mnohem více na hratelnost.

Slovíčko závěrem
Pokud jste četli pozorně, určitě je vám jasné, že hra se mi moc líbila. Sice není bez chybiček, ale ve srovnání s Faces of War vsadili vývojáři opět na přednosti prvního dílu bez podstatných změn, za což můžeme být jedině vděčni. Člověk si tak může vybrat ze dvou možností ztvárnění daného tématu. Škoda jen, že si člověk nemůže užít hru i po netu s kamarády, multiplayer se totiž nekoná. Pokud mám tedy udělit bodové hodnocení, uzavřel bych datadisk známkou 75%.