Kdo by neznal jméno Sherlock Holmes. Společně s jeho kolegou Herculem Poirotem se řadí k zástupu fiktivních detektivů, kteří dosáhli slávy, o které se těm skutečným ani nezdálo. Sir Arthur Conan Doyle by měl radost, že i po 127 letech od doby, kdy vydal první Sherlockův román, se jeho hrdina dočkává stále dalších a dalších zpracování, ať už ve formě filmů, seriálu nebo právě videohry. Není to přitom zdaleka poprvé, co by britské soukromé očko zavítalo na počítačové a konzolové obrazovky. Studio Frogwares jeho příběhy publikuje již od roku 2002 na nejrůznějších platformách. Nejznámější hrou, co vznikla pod jejich taktovkou, je The Testament of Sherlock Holmes, ve které byl od ostatních počinů vidět velký pokrok a která si od většiny hráčů vysloužila velmi pěkné hodnocení. Nejnovější díl série stojí na podobných principech, ale vlastně jen dělá vše lépe a více do hloubky. Mnohem lépe.
Sherlock Holmes: Crimes and Punishments vás přenese do viktoriánské Anglie na přelomu 18. a 19. století s jejím vlhkem a všudypřítomnými cihlovými domy. Nečeká ani chvilku, aby vám ukázala, proč je hlavní hrdina a vaše postava vlastně tak zajímavá. Poprvé je Sherlock představen v bytě na Baker Street, jak s páskou přes oči trénuje střelbu na keramickém servisu, co právě dostal od vděčného klienta. Během hry ho často uvidíme v charakteristických pozicích – pokuřujícího dýmku s prošívanou čapkou, drnkajícího na housle svým včelám, testujícího na sobě jed nebo dokonce ochutnávajícího kokain (opravdu, v knihách v něm nalezl zalíbení). Jeho geniální mysl bude po většinu času doprovázet věrný společník Dr. Watson. Ten samozřejmě nemohl chybět, zaprvé protože je v detektivkách vypravěčem a také slouží jako most mezi nechápajícím čtenářem a Sherlockem, co má v hlavě již o všem dávno jasno. Tvůrci ho ale trochu zbavili charakteru a udělali z něj spíše poskoka, co snad Holmesovi leští i boty. Kromě toho, že vás všude až hrůzně pronásleduje, jednou za čas vám zablokuje průchod dveřmi a dokola jen opakuje, že ho vždy zajímá, co se vám honí hlavou, toho herně moc nepřináší. V cinematických vsuvkách ale jako kdyby ožil a vy si uvědomíte, že tahle dvojka k sobě prostě patří. Na scénu přijde i “nejlepší nos v Anglii” – pes Toby a další známé tváře jako inspektor Lestrade nebo Mycroft.
Vaším úkolem bude vyřešit šest kriminálních případů. Každý je něčím zvláštní a všechny vás zavedou do nádherného a nesmírně zajímavého prostředí. Člověku by skoro udělalo radost řešit vraždu za pěkného slunečného odpoledne v krásných prostorách botanické zahrady, a Sherlockovi dvojnásob. Podíváte se na vesnické vlakové nádraží, na archeologické vykopávky i do sídla jedné nesmírně zámožné rodiny. Vyšetřování probíhá zajímavým způsobem. Velká část se skládá jen z chození po dané lokaci a interakci s předměty, které se po přiblížení rozsvítí, dokud vám hra neřekne, že jste našli všechno. Mnohem důležitější je ale ze stop něco vydedukovat a nakonec odhalit toho správného pachatele, v čemž máte mnohem větší volnost. Pokud se činíte, lze vyvodit až šest různých teorií, a pak už je jen na vás, abyste přišli na tu správnou. Občas je to téměř jednoznačné, někdy je ale opravdu potřeba zapínat mozkové závity. Ze své zkušenosti můžu říct, že usnést se na špatném viníkovi není nic těžkého.
Možnost splést se a jít po špatné stopě by k detektivnímu žánru měla nevyhnutelně patřit a je dobře, že to ve Frogwares vědí. Ještě více se mi ale líbí důraz na vlastní morální rozhodnutí. Jelikož Sherlock je soukromý detektiv a “neslouží ve jménu zákona ale ve jménu pravdy”, na závěr každého případu dostanete na výběr. Buď můžete usvědčeného poslat do vězení či na smrt, nebo mu dát z vlastního přesvědčení druhou šanci a pro Scotland Yard si vymyslet nějakou chytrou historku. Za tyto volby vás nesoudí nikdo kromě dopisu odsouzeného, který vám je po nějaké době doručen na Baker Street. Je tedy naprosto možné poslat na smrt nevinného člověka. A co pak? Nejlépe na to v knihách odpovídá sám Holmes, když se ho Watson zeptá: “Co když se spleteme? Co když usvědčíme nesprávného?”. Budete s tím muset žít… Anebo si v tomto případě kapitolu zahrát ještě jednou. Je to na vás.
Při hledání stop se velmi často dostanete do různých miniher, jako třeba namíchání správného chemického roztoku nebo odemykání zámku. Ač vyřešit je většinou není takový problém, lze se na nich poměrně otravně zaseknout. Naštěstí se po chvíli neúspěšného bloumání dají přeskočit jen za cenu jednoho achievementu a pocitu, že váš mozek zkrátka nedosahuje kvalit toho Sherlockova. Podobným systémem probíhá i zkoumání postav a výslechy. U těch však ani nejde nic pokazit a tvoří tak jen prázdnou “výplň” sloužící k poskytnutí dalších informací a dalšího herního obsahu.
Můj všeobecně kladný dojem kazí jedna nesmírně iritující maličkost. Během vyšetřování je často potřeba neustále pendlovat mezi více lokacemi a pokaždé, když se chcete přemístit, jste vystaveni poměrně dlouhé načítací sekvenci, ve které Holmes jede kočárem a čte si Dostojevského Zločin a trest (odtud také název hry). Neustálé načítání pro mě osobně bylo ze začátku velmi otravné, ale po pár hodinách mi zkrátka nezbylo než si zvyknout. Tvůrci pravděpodobně věděli, že tohle se jim moc nepovedlo, a tak při načítání přidali aspoň přístup k detektivnímu zápisníku. Toho ale využijete jen velmi zřídka.
Audiovizuálně je na tom hra vskutku dobře. Barvité prostředí doplňuje opravdu pěkná grafika, která je na první pohled největším rozdílem od předchozích dílů série, a alespoň částečně tak nahrazuje absenci většího otevřeného světa. Doprovodná hudba není zase tak znamenitá, ale co je u těchto detektivních adventur nejdůležitější je dabing. Kvalitní namluvení postav s pěkným britským přízvukem i přes občasnou přílišnou monotónnost v hlase zanechává příjemný dojem. A to je jediné štěstí, jinak by byly neustálé hlášky typu: “Do vlakové píšťaly je potřeba napumpovat páru. Do vlakové píšťaly byla napumpována pára. Vlak píská. Konečně!” nanejvýš jedovaté. K dispozici je i česká lokalizace, která nabídne kvalitní české titulky.
Na jak dlouho vás Holmes zabaví dost záleží na tom, jaký jste typ hráče. I pokud nestrávíte jako já deset minut u rozhodování, zda je lepší pachatele odsoudit nebo mu dát svobodu, lze počítat s průměrným časem devadesáti minut až dvou hodin na případ. Za “tříáčkovou” cenu to při šesti případech může být drahá sranda, ale pokud jste detektivkám, Anglii za dob její největší slávy nebo samotnému Sherlockovi alespoň trochu nakloněni, hra vás svou kvalitou nezklame. Crimes and Punishments pro mě osobně bylo velmi příjemným překvapením. Detektivních adventur je přeci jen od dob L.A. Noire jako šafránu a těch pořádných ještě méně. Vážně bych nečekal, že mě kvůli této hře svět kolem Baker Street chytne natolik, že některé případy dohraju i přes jinak nevyhnutelně nudné opakování vícekrát, a to jen kvůli příjemné atmosféře. Sherlock si ode mě zasloužil 75% a pokud bych mu měl do příště poradit, bylo by to, aby věci klidně o něco více zkomplikoval, aby si s sebou přibalil nějaký ten případ navíc a hlavně, aby nadále zůstal tak pěkně britským.
