Cyberpunk říznutý tradiční fantasy, to je Shadowrun, populární série deskovek, knih a videoher. Shadowrun Returns patří k dalšímu z řady úspěšných projektů na Kickstarteru, vezoucích se na nostalgické vlně (viz také např. Torment: Tides of Numenera). Toto taktické akční RPG, zasazené do Ameriky druhé poloviny tohoto století, vám připomene “staré dobré časy” a ukáže vám, jak dřív bylo všechno hezčí a komplexnější. Nebo se o to alespoň pokusí.
Veterán herního designu Jordan Weisman společně se svým týmem z Harebrained Schemes si dal za úkol odvyprávět příběh drsný i podle měřítek dystopického světa, kde lidský, elfí, gobliní či trollí život nestojí za zlámanou grešli. Co začne jako vyšetřování několika v zásadě nezajímavých vražd, se postupně rozvine ve rozplétání korporátně-náboženského spiknutí, a je třeba rovnou konstatovat, že komplikované story nechybí zajímavost a hloubka. Protagonistou je nepříliš úspěšný runner, toho času bez práce. Hnije ve svém bytečku se stěnami pokrytými plísní; nemá peníze, nemá přátele (snad až na jednu výjimku), lednička zeje prázdnotou. Nemá do čeho píchnout. Jinými slovy, chopíte se postavy, na kterou už před nějakou dobou přišly těžké časy.
Letargii ukončí blikající kontrolka záznamníku, kde čeká zpráva, kterou spisovatelé i filmaři často používají k odstartování příběhu: “Pokud tohle posloucháte, jsem nejspíš mrtvý…” Odesilatelem je jistý Sam Watts, váš bývalý parťák (dokud se jednoho dne nepodělala společná akce) a snad i kamarád, ale takový ten typ, co zavolá, jen když mu teče do bot. Sam vám nabídne sto táců herní měny, když vyšetříte jeho smrt. Sto táců není zrovna málo, takže sbalíte kufry a odfrčíte do Seattlu, kde si právě jeden sériový vrah realizuje své fantazie. Jeho obětem chybí tělní orgány. Samovi, který nenechal žádnou flašku na pokoji, chybí játra (pokud si dobře vzpomínám) a na vás bude, abyste zjistili, kdo ho o ně připravil. A proč.
Shadowrun Returns je vskutku RPG ze staré školy, což je patrné zejména na práci tvůrců s psaným slovem. Aby vyvolali určitou náladu, tvůrci využívají pro popis emocí a prostředí výhradně textu (“Chlápek vypadá, jako by chtěl někomu rozbít hubu. A zírá přímo na tebe.”) a docela se jim to daří. Textů se ve hře nachází mnoho a pochází z pera talentovaného pisálka. Hra nabízí spoustu dialogů, jejichž směr určujete vy. Konverzaci můžete vést podbízivě/poníženě, asertivně či vyloženě nepřátelsky. Nepotrvá ovšem dlouho, než zjistíte, že v drtivé většině případů naprosto nesejde na tom, jestli se svým protějškem jednáte jako s onucí, nebo jestli naopak na všechno kývnete. Konverzace – bez ohledu na to, jak je vedete – končívají jediným výsledkem. To je na jednu stranu pochopitelné, protože nemůžete chtít, aby se hra rozvíjela podle každé volby, kterou v ní uděláte. Na druhou stranu, tvůrcům se nedaří navodit dojem volby, iluzi toho, že na tom, co říkáte či děláte, nějak záleží.
Hra sestává z pobíhání po hezky navržených (ale dosti sterilních) úrovních, kde kecáte s postavami, sbíráte stopy (naštěstí se zobrazují všechna aktivní místa, takže není třeba lovit pixely) a z četných soubojů, odehrávajících se jak v reálném světě, tak ve virtuální realitě. Po Seattlu se jen málokdy pohybujete sami, na většinu misí si můžete najmout parťáky, kteří vám pomohou s úkolem. Souboje probíhají v tahovém režimu, který se velmi podobá tomu z XCOM: Enemy Unknown. V rámci tahu může každá postava provést několik akcí (přesun, střelba, přebíjení, kouzlení) proti nepřátelským panákům, kteří neprobrali mnoho inteligence. Potyčky jsou poměrně zábavné a jen tak se neomrzí, i když nenabízí příliš velký prostor pro taktizování. Nejzajímavější jsou ve chvílích, kdy bojujete na dvou různých úrovní reality. Občas se totiž dostanete do situace, kdy jedna postava hackuje databázi, což obnášení pobíhání tronovsky laděným světem a likvidaci bezpečnostních programů, zatímco zbytek party čeká před terminálem a likviduje nabíhající protivníky.
Nový Shadowrun je zábavný titul. Pokud účelově drnká na nostalgickou strunu, drnká na ni jemně a umně. Jedním dechem je však třeba dodat, že učinili několik zcela pochopitelných designových rozhodnutí, které zasazují tvrdé direkty hratelnosti. Asi nejvýraznějším neduhem je nemožnost ukládat pozici. To za vás dělá hra automaticky, vždy na začátku úrovně, což ani zdaleka není dostatečně často. Když se stane, že musíte opakovat pasáž, které jste věnovali předchozích dvacet minut, nepotěší to, obzvláště pokud nepřijdete o kejhák nikoli kvůli své neopatrnosti, ale kvůli škodolibosti tvůrců, kteří rádi tahají z rukávů ošklivá překvápka. Absence neomezeného sejvovávní přitom není záměrem tvůrců, kteří by chtěli hráče motivovat k opatrnosti a vyvolat v nich pocit ohrožení. Ne, pánové z Harebraid Games funkci ukládání neimplementovali, protože na to údajně neměli dostatek prostředků, a tak napřeli síly jinam. Ehm. Také mi dost vadilo, že v úrovních, pojatých vyloženě jako soubojové (tj. absentují v nich jakékoli spřátelené postavy) se od počátku pohybujete v tahovém režimu, který nelze ukončit. Mohou se objevit poměrně dlouhé úseky, kde nečíhá žádné nebezpečí, přitom i v nich musíte každé jednotlivé postavě říkat, kam má běžet a co tam má dělat, i když by se téže úkony daly provést mimo soubojový/tahový režim (tedy mnohem rychleji). Posledním neduhem, který stojí za zmínku, je vyloženě neintuitivní práce s inventářem, nakupování předmětů a implantátů (vylepšujících vaše schopnosti). Na akce, které by se daly vyřešit jedním kliknutím, potřebujete kliknutí pět.
Shadowrun nepřináší extázi srovnatelnou třeba s Legend of Grimrock. Plusové bodíky hře nicméně přidává editor, který lze označit za poměrně komplexní – umožňuje vytvářet nová prostředí a příběhové kampaně. Jakkoli proto původní titul není dokonalý, vytvořila se kolem něj četná a činná komunita, která vypustila na svět už několik zajímavých kampaní. Právě obsah vytvořený fanoušky může dát tomuto titulu dlouhou životnost – ostatně již v přípravě je kampaň s plánovanou hrací dobou 100 a více hodin. Od nás si odnáší hodnocení 70 %.
