Seven Kingdoms: Conquest

Žánr realtimových strategií prošel v minulých letech značnou obrodou. Zatímco ještě na počátku nového tisíciletí vycházely především stále stejné klony Duny 2, které z dnešního pohledu vcelku nepochopitelně patřily k nejoblíbenějším hrám vůbec, v současnosti ustoupily strategie přeci jen více do pozadí a oproti akcím či RPG jich zase tolik nevychází. Tedy aspoň ne v takové formě, na jakou jsme byli zvyklí. Objevují se experimenty typu Sins of Solar Empire, velké oblibě se těší RTS, ve kterých se věnujete pouze bojům a nemusíte se zdržovat výstavbou apod. Z kdysi již otravného přívalu stále stejných RTS se tak vytvořil jen úzký potůček, jehož hrdlem protékají buď naprosté braky, nebo zástupci legendárních sérií, jako je Command and Conquer či Starcraft. Kam zařadit Seven Kingdoms: Conquest? Možná to nevíte, ale svého času patřily Seven Kingdoms ke vcelku populárním RTS. Byla to celá série od studia Enlight Software, jehož šéfem je Trevor Chan, člověk, kterého v minulosti mnozí pasovali po bok velikánů typu Petera Molyneauxe a Sida Meiera. Důvodem bylo především jeho první dílo jménem Capitalism. Pak už se začal takřka výhradně věnovat především komerční a ničím nevyčnívající sérii Seven Kingdoms. Ta sice nebyla špatná, ovšem na úplný vrchol nikdy nedosáhla. Conquest už je několikerým pokusem, a přestože se na něm pracovalo čtyři roky, působí vcelku staromódně. Je to dobře, nebo špatně?

   

Seven Kingdoms: Conquest kombinuje historickou a fantasy atmosféru. Příběh je patřičným klišé, tak trochu přitaženým za vlasy. Žili byli démoni, kteří bivakovali ve své vlastní dimenzi a v podstatě nikoho nerušili. Až do té doby, kdy jednoho z lidí napadlo vytvořit jakési magické boxy, kterými by překlenul magickou vzdálenost mezi paralelními dimenzemi lidí a mnoha druhů netvorů, kteří jsou kolektivně označováni právě za démony. Pekelníci toho využili, a když u nich boxy přistály, pár z nich do nich vlezlo a transportovali se zpět do světa lidí. Zde je našel moudrý egyptský kněz, který tušil, že by mohl mít co do činění s předchůdkyní Pandořiny skříňky a krabice ukryl do hlubokých kobek. Jenže na trůn se dostal expanzionistický vládce, který chtěl získat maximální možnou moc – a nenapadlo ho nic menšího, než boxy otevřít a podívat se, zda by klíč ke světovládě nenašel tam. Nakonec tam našel akorát smrt a od té doby lidé a démoni válčí. Enlight si na příběhu docela zakládá, a přestože ho nevypráví žádnými renderovanými ani in-game sekvencemi, na počátku každé z misí v kampani je obsáhlý text uvozující události, které si vyžadují vaši intervenci. Ne že by bylo potřeba ho sledovat, natožpak podrobně číst (nebo poslouchat – je i v namluvené podobě). Kampaňové mise jsou v podstatě poslepovanými skirmishi a cílem je pokaždé vymazat protivníka z povrchu zemského, ať už to je člověk, nebo démon.

   

Ano, kampaň a vlastně všechno ve hře si můžete střihnout za tyto dvě frakce (jak překvapivé!). Ovšem co se z počátku zdá jako jednoznačný a jednoduchý nátěr, se pozvolna rozvíjí. Seven Kingdoms: Conquest je totiž jedním z těch titulů, které začínají tisíce let před naším letopočtem a v tomto případě jdou až do středověku. To znamená, že zaznamenáte určitý vývoj. Strany se tak mění v několika etapách, přičemž se začíná v rané době bronzové, pokračuje se přes pozdní dobu bronzovou, dále následuje doba železná, po níž přichází období římského impéria a celé to uzavírá středověké zápolení. V případě lidí je vývoj vcelku signifikantní a jednotky pro tu kterou dobu vcelku odpovídají. Za zmínku ještě stojí, že každá doba nabízí tři hratelné podfrakce, v lidském případě jsou to v daném období nejvýznamnější národy (Egypťané, Babyloňané, Řekové, Římané, Germánci atd.). Je třeba říci, že daná trojice se mezi sebou liší především graficky (a to často vůbec ne výrazně), zatímco taktické rozdíly jsou minimální. S démony je to analogické, až na to, že tato monstra se nemohou opřít o známý dějepisný vývoj, a tak se musíte spolehnout na fantazii autorů. I netvoři se v průběhu dob mění a na každou etapu připadají tři jejich frakce.

   

Lze si tedy vybrat ze dvou kampaní, přičemž zajímavostí je, že si hned od počátku jak za démony, tak za lidi můžete vybrat z několika počátečních misí. Zbylé je ale třeba si otevřít. V tažení neovlivníte výběr ničeho jiného než zastřešující rasy. Frakci i historickou etapu dostanete přidělenu podle příběhových potřeb. Pak už se jde do vlastní mise, jejímž cílem – jak už bylo řečeno – je prakticky vždy buď kompletní vyhlazení nepřítele, nebo zabrání důležitých bodů na mapě, které předpokládá téměř celistvou likvidaci protistrany. Mise jsou přitom zoufale stejné (nepočítáme-li obměnu věků či národů a tím i jednotek): začínáte s hlavní budovou, přičemž je třeba rychle vystavět všechny ostatní, vyrobit dostatečné počty jednotek a vydat se vstříc dobývání. Seven Kingdoms: Conquest má oproti konkurenčním RTS pár vychytávej, respektive svérázností, které je dobré si osvojit v tutoriálu. Nenechte se zmást tím, že tu je trénink pro lidi a démony zvlášť. Přestože ikonky u obou ras vypadají jinak a také se odlišně jmenují, jedná se o naprosté analogie, takže pokud se naučíte uspokojivě zvládat taktiky lidí, budete si za pár minut vědět rady i s démony. Ovšem to by tutoriál nesměl být tak zmatený. Chvilku jsme dělali něco trochu jiného, než po nás mentor chtěl a už jsme skončili ve slepé uličce, kdy jediným východiskem byl restart tutoriálu. Tak takhle by se to dělat nemělo.

 

Na první pohled jde o naprosto tradiční RTS. Ovšem na stavění budov nepotřebujete vůbec žádné pracanty – stačí nakliknout hlavní barák, zvolit příslušné menu, kýženou stavbu vybrat a libovolně umístit. Bohužel však není možné stavět více budov zároveň. Naštěstí ale konstrukce probíhá bleskurychle, takže po několika minutách se můžete těšit z takřka kompletní infrastruktury. Surovin bývá do začátku docela hodně a není problém si opatřit další. U lidí postavíte doly na zlato a farmy, zatímco u démonů jsou to jakési laboratoře na krev a šutry. Opět není třeba pracantů – vše probíhá automaticky. Vyplatí se však výzkumem zvýšit efektivitu produkce surovin. Zajímavým způsobem je vyřešen tzv. „upkeep", tedy maximální možný počet jednotek, které můžete naráz vlastnit. Nedá se zvýšit postavením žádné stavby, nýbrž musíte se vydat do světa a zabírat hojně rozmístěná města. Buď s nimi pomocí diplomata uzavřete alianci, nebo je prostě nejprve zničíte a pak ovládnete. Rázem se vám zvýší limit na jednotky. Takové řešení kvitujeme, protože nutí hráče průběžně bojovat a nejen sedět na zadku v opevněné základně a připravovat si haldy jednotek na finální útok. To dost dobře nejde, protože za chvíli už žádní další bojovníci nepůjdou vyrobit. Tudíž se bojuje prakticky na celé mapě o zmíněné vesnice a musíme říci, že tahle přetahovaná je docela zábava.

   

Jednotek nejsou kdovíjaké mraky. Na jednu etapu jich připadá zhruba kolem sedmi, což na druhou stranu bohatě stačí, protože více typů člověk stěží potřebuje. Navíc jsou tu hrdinové se svými speciálními schopnostmi. Jak jim, tak řadovým jednotkám můžete zvedat úroveň. Probíhá to ale poněkud netradiční formou. Za dobývání vesnic a ničení jednotek protivníka se vám zvyšuje tzv. reputace (u démonů to je strach). To jsou společné body pro všechny a je jen na vás, jakou z jednotek se díky nim rozhodnete vylepšit. Je ale třeba doplnit, že pokud prohráváte, reputace se rapidně snižuje.

  

Je pozitivní, že autoři Seven Kingdoms aspoň přepracovali do pseudo-3D podoby, což znamená, že můžete omezeně přibližovat a oddalovat kameru, stejně jako s ní natáčet. Nakonec si ale najdete jeden vhodný pohled a s ním budete hýbat jen minimálně. Technologická kvalita je zhruba na dnešním průměru, přičemž jednotky i stavby se po velkém přiblížení rozpadají do nepříliš pohledných polygonů. I několik let staré Age of Empires 3 vypadalo lépe. Na druhou stranu si bez problému zahrají i majitelé pomalejších počítačů.

   

Seven Kingdoms: Conquest je tedy jednou z těch staromódních strategií. V případě, že se vám stýská po všech těch klonech Duny 2, mohla by vás nějakou dobu bavit – především v multiplayeru tu určitý potenciál je. Na druhou stranu hra přes všechny ty historické etapy, démony a různé národy působí hodně obyčejně a obdobný průběh misí bez větší invence tomuto popisu jedině nahrává. Kolem a kolem to je na 60%.