Samurai Warriors 2

Japonská společnost KOEI je v řadě ohledů hodně zvláštní. Poměrně rychle se dokázala zařadit mezi významnější herní producenty, a to prakticky jedním jediným titulem, který rozšířila do série kolosálních rozměrů. V Japonsku jsou sice pokračování velmi populární – vzpomeňme například sáhodlouhou sérii Final Fantasy –, platí, však, že jednotlivé díly jsou samy o sobě jakýmisi originály. O nastavované kaši tak lze mluvit jen stěží. Ovšem v případě Dynasty Warriors se má celá věc jinak a dá se dokonce říci, že po několika prvních, kladně přijatých titulech, došlo mezi hráči ke znechucení firemní politikou KOEI.

 

Nakonec není divu – šestice her Dynasty Warriors by se ještě dala snést, jen kdyby nevycházely s neuvěřitelně rychlou kadencí a nebyly si podobné jako vejce vejci. Ale budiž. Jenže co takové Warriors Orochi a dva díly Samurai Warriors? Ty hry představují prakticky jen jinak pojmenované Dynasty Warriors v lehce variujících kulisách, které jsou ale stejně natolik bídné, že je málokdo zaregistruje. A co více – KOEI objevilo kouzlo vydávání titulů na všech možných platformách a právě se mu na paškál dostává také PC. Počítači vybavení hráči tak mají v krátké době příležitost vyzkoušet, jak moc se od sebe liší Warriors Orochi a Samurai Warriors 2, hry, jejichž spojitost při pohledu na krabici v regále málokdo vycítí.

 

Jsou to dva roky, co Samurai Warriors 2 vyšel na Xboxu 360 a Playstation 2. Zatímco jiná studia využijí čas na co možná nejkvalitnější konverzi, jako v případě Mass Effectu, KOEI to celé splácalo zřejmě za několik hodin, poté co nějaký z manažerů přišel s nápadem, že na těch počítačích by se mohlo pár dalších kusů prodat. Minimální náklady, solidní zisk a tragédie pro hráče. Už po spuštění hry něco nehraje. Menu jsou surově převzatá z konzolových verzí a naprosto si netykají s myší. Archaicky se tak skrovnou nabídkou prodíráte pomocí kláves a připadáte si jako u automatu v maringotce před dvaceti lety. Samozřejmě vám to musí leccos napovědět o další průběhu tohoto martýria. Když se autoři neobtěžovali s adaptací takových maličkostí, jak pak bude asi vypadat engine či ovládací mechanismy. Inu, naprosto stejně jako před dvěma lety na konzolích. Vše je převedeno pouze tak, aby to jakž takž fungovalo. Že je to docela otrava? To přeci nikoho nezajímá.

 

Hlavní nabídku tvoří příběhový mód. V něm je možné navléci podobu jednoho ze zhruba pětadvaceti udatných válečníků nebo válečnic feudálního Japonska a prožít patřičně „epický“ a sladkobolný děj. Na krabici se krásně vyjímá, že každý z bojovníků má příběh pojatý odlišným způsobem. Nadšení je ale třeba zchladit – rozdíly prakticky nepoznáte, protože po většinu času ani nebudete vědět, o čem je řeč. Klišovité sekvence se pokoušejí o jakési vyprávění, ale v zásadě stále opakují, koho je třeba pobít, abyste se posunuli dále. Motivace v podobě postupného zpřístupňování dalších válečníků tak značně hapruje. Bohatě vám bude stačit jedna jediná samurajská cesta a ještě je docela pravděpodobné, že jí ani nedokončíte.

 

Samurai Warriors 2 totiž bazírují na strašlivě repetitivním konceptu, který se musí zajídat každému, kdo měl co do činění s některým z minulých dílů, ať už se jmenuje jakkoliv. Hra sází vše na jednu jedinou kartu – rubání. Ale zatímco jiné tituly dokáží na hráče přenést pozitivní pocit z mlácení hlava nehlava, tady se to zkrátka nedaří. Protivníci nabíhají v obrovských počtech, a jakmile se k vám dostanou na pár metrů, začnou prapodivně zmatkovat, řadit se do jakýchsi zástupů a postupně se na vás vrhat. Jenže než si to stihnou rozmyslet, obvykle je stačíte pomlátit.

 

Nepotřebujete k tomu přitom žádnou sofistikovanou taktiku. Akční tlačítka jsou všeho všudy dvě a na blok se můžete v podstatě vykašlat. Autoři se pokusili o vytvoření kombo systému, ale zcela zapomněli na prostředky, jakými by hráče přinutili k jeho využívání. Ono je totiž mnohem efektivnější šermovat nebo bít hlava nehlava, než se zaobírat komplikovanějším, i když v zásadě nikterak složitým vyvoláváním komb. Je to docela škoda, obzvlášť když tak ztrácí na atraktivitě také možnost pořizovat si mezi misemi mocnější údery. Jistě, zlato za ně utratíte tak jako tak, ale ve hře si je příliš neužijete. Jiné je to s novými zbraněmi, které přeci jenom určitý dopad mají. 

 

 

Mlácení probíhá na otevřených bojištích, kde se pohybuje mnoho skupinek jak spřátelených, tak nepřátelských jednotek. Cíl je v podstatě vždycky stejný: vykydlit všechno, co klade jakýkoliv odpor a vypadá to nepřátelsky. Autoři se tento svatý grál každé mise ale pokusili zabalit do série úkolů, které na sebe berou obvykle podobu nějaké té pomoci spřízněnému oddílu, popřípadě chvilkové obrany části mapy apod. Stejně ale nakonec budete muset vyrazit na finální zteč. Přestože mají být bojiště odlišná, jakmile se na ně dostanete, vypadají prakticky všechna stejně. Je na nich umístěno několik zbytečných objektů, kolem nichž zmateně pobíhají vojáci. Pokud se srazíte s protivníkovou skupinkou, dojde na bleskurychlý souboj, který je občas završen bitkou s nepřátelským vojevůdcem. Teprve tehdy se projeví určitá obtížnost Samurai Warriors 2. Tihle borci totiž už něco vydrží a sami zasahují nepříjemné rány. Jde o velký rozdíl oproti řadovým jednotkám, které, ať už jsou jakkoliv početné, zvládnete levou zadní. Takovým rozdílem vzniká určitá nepřirozenost a nevyváženost. Celou dobu procházíte bojištěm jako nůž máslem, když tu vás najednou skolí osamocený generál a vy si celou tu maškarádu můžete střihnout nanovo.

 

Kromě příběhového módu si můžete vybrat ještě variantu, ve které nejde o nic jiného než o co nejdelší přežití. Celou dobu vzdorujete stále silnějším šikům nepřátel a snažíte se držet naživu jak jen to jde. Jednou padnout musíte, ale tento stav je pro dobrý pocit záhodno co nejvíce oddalovat. Ještě zajímavějším módem je Sugoroku. Ten nemá prakticky žádnou spojitost s bojovně naladěnou hratelností, ale je překvapivou variací na stolní deskové hry typu Monopoly. Pochopitelně jsou jako figurky využívány tematické postavy a textury, ovšem v zásadě spolu s dalšími třemi hráči házíte kostkou a snažíte se zabrat co nejvíce co nejlepších držav. Oproti dost repetitivnímu mlácení šlo o vcelku příjemné zpestření, které ale samo o sobě hru nespasí.

Konverze se v celé své tragičnosti ukazuje ve spojitosti se vším kolem technického zázemí hry. Ta na některých sestavách funguje pouze v okně a odmítá spustit „full screen“ mód. Na jiných počítačích se to sice podaří, ale na vyšších rozlišeních Samurai Warriors 2 zase s oblibou padají. Takže už tak nikterak detailní grafiku musíte spouštět v rozlišeních, jež byla standardem před nějakými deseti lety.

 

To už by si dnes žádná společnost, která to myslí s hrami vážně a nechce hráče pouze nakrknout, neměla dovolit. KOEI přitom svou historii začalo psát pozitivně. První díly Dynasty Warriors nebyly špatnými tituly, ale to, co se ze série postupem času stalo, navíc podpořeno odbytou konverzí na počítače, přesahuje všechny meze a dobré mravy. Těžko můžeme udělit více než chabých 30% a vyslovit žádost, aby se autoři pustili do něčeho smysluplnějšího.