I když jsem v Road Not Taken v okamžiku, kdy se mě jeden z obyvatel vesničky poprvé zeptalo na to, jak vlastně vypadám, když si sundám kapuci, už pěkných pár chvil strávil, sám jsem se na chvíli pozastavil a napadlo mě, proč jsem nad něčím takovým nikdy předtím ani nezauvažoval. Když už se tedy naskytla možnost odkuklení a dočasného vykouknutí na svět, přirozeně mě zajímalo, jak moc velký důvod k ukrývání se pod pláštěm můj hrdina vlastně má, takže jsem neváhal ani vteřinku. A musím vám říct, že výsledek mě překvapil. Hodně překvapil. Podobné pocity jsem u této hry nicméně zažíval téměř bezpřestání, což je asi i důvodem, proč jsem se k ní zpočátku vždy vracel s takovým nadšením. Sami jste ale asi stihli vycítit, že slovo ‚zpočátku’ v předchozí větě není náhodou.
Nejnovější kousek studia Spry Fox vypráví zajímavý příběh cizince, jenž jednoho dne zavítá do drobného městečka nacházejícího se v nesnázích. Sbírání lesních plodů v zimních měsících totiž pravidelně v lese uvězní hrstku dětí a není nikdo, kdo by se jim odvážil jít na pomoc. Asi by se hodilo zeptat, proč tuto práci pro jistotu neodvádí dospělí, tato otázka je však ve světě Road Not Taken zřejmým tabu. I díky tomu jsem se ale kolikrát obul do role oslavovaného hrdiny, takže mi to, když nad tím tak uvažuji, vlastně ani nevadilo. Záchrana dětí je navíc správná věc, a když na hromádku přihodíte pár králíčků, hrst rýže a alespoň pár drobných, zaručeně na něj dokážete sbalit každou. Dobře, ve skutečném světě to pravděpodobně nejlepší balící technika nebude, stačí ale vyrazit na nějakou vesnickou zábavu a z ničeho nic zjistíte, že tvůrci této hry rozhodně vědí, jak na to.
První okamžiky ve hře vás, podobně jako je tomu téměř všude jinde, uvedou do tutoriálu, který zde však hraje zanedbatelnou roli. Tvůrci vám pouze vysvětlí pár základních pravidel zdejšího světa a je vám řečeno, že se napříč levely, které se dají označovat i za roky, budete vždy snažit zachránit určitý počet dětí ze spárů lesa. Překonávání hádanek vyžaduje hlavně logiku a promýšlení každého kroku, jež mě mnohdy dovedly k tomu, že jsem vstoupil na novou obrazovku a doslova se zastavil na několik minut, jenom abych se pokusil v hlavě nalézt ideální řešení problému, který se přede mě postavil. V absolutní většině případů je skoro až primitivní se k dítěti dostat, kromě toho však musíte myslet úsporně, protože životů nekonečno nemáte a může se stát, že vám dojde a nezachráníte dostatek dětí na to, aby vám bylo dovoleno se posunout o rok vpřed.
Zatímco v jakékoli jiné roguelike hře smrt znamená, že se dozvíte něco nového, co vám může pomoci se v dalším životě dostat dál, zde tvůrci veškeré vaše potřebné vědění uvěznili do knížky. Základní technikou k dostání se k cíli levelu je totiž kombinace předmětů, jež vám brání v cestě. Zpočátku ale samozřejmě nemáte ani tušení, co byste vlastně měli kombinovat. Odhalování receptů probíhá různě. Ať už se ke kombinaci dostanete čirou náhodou, nebo vám ji třeba napoví některá z postav, můžete počítat s tím, že je dříve nebo později využijete. Na druhou stranu, koho kdy napadlo, že když spojíte tři duše, objeví se na zemi sekyra? Podobně absurdní recepty mě děsily napříč celou hrou, ačkoli jsem už po pár kolech začal pociťovat, že hře dochází nápady.
Hlavním důvodem, proč si mě hra prvních pár hodinek držela pevně u těla, bylo, že v každém novém levelu odhalila něco, co jsem nikdy předtím neviděl a u čeho jsem chtěl zjistit, k čemu to slouží. Prvek odhalování bohužel brzy jaksi odpadá a před vámi se začnou ukazovat už pouze staré známé věci, pro něž si stačí zapamatovat pár základních receptů. Časem vás hra dokonce i přestává podněcovat k tomu, abyste zachraňovali všechny a objevovali všechno. Najednou si uvědomíte, že se pouze chcete dostat na konec. To je váš cíl. Vše, co hra může nabídnout dalšího, nikdy nevyužijete. Může jít třeba o drobný útržek některé z vedlejších příběhových linií, proč byste jej ale odhalovali, když vás něco takového může stát rovnou celou hru, v níž jste už postoupili tak daleko? Proč riskovat?
Risk je zisk. V ostatních hrách, které do subžánru roguelike zapadají, to rozhodně platí. V těch se ale zároveň po smrti vrátíte zpátky jen o pár minutek. Zde přicházíte do každého nového levelu s bonusy, a pokud neuspějete napoprvé, zřejmě neuspějete nikdy. Pokud by zdejší ‚zisk’ byl o něco více odměňující, asi bych se k němu čas od času odhodlal bezproblémů. Bohužel jsem jím byl lákán pouze na začátku hry, načež jsem si vždy zvolil bezpečnější cestu, která mě stejně vždy dovedla ke stejnému výsledku. To, kam se hrou tvůrci během vývoje nejspíše celou dobu mířili, funguje skutečně skvěle v momentě, kdy do hry nastoupíte poprvé. Každý další level je bohužel méně a méně uspokující, až se dostane do fáze, kdy se budete spíše jen nutit k tomu, abyste, když už jste tedy začali, do toho konce přece jenom došli.
Překvapivě často mě na druhou stranu chytilo cestování městečkem a povídání si s jeho obyvateli, i když jde jen o doplňkovou část hry. Postupem času jsem si s nimi dokonce i začal vytvářet vztahy a zjistil jsem, jak ojedinělé každé z NPC je. Některá jsou spíše materialisticky založenými jedinci, s jinými si bezproblémů užijete, aniž byste jim něco dávali. Možnost rozdávání věcí, které v lese získáváte, byste však míjet neměli. Postupně si díky tomu totiž začnete získáváte přátele, až se třeba jednou dostanete do bodu, kdy si jednu ze zdejších slečen vezmete za manželku. Každý nový stupeň přátelství se navíc odrazí na bonusech, s nimiž vstupujete každý rok do lesa. Pokud však některé z dětí nešťastnou náhodou nezachráníte, počítejte s tím, že vám to všichni spočítají a skoro vás až dovedou k sebevraždě.
Jako správnému hrdinovi vám je brzy ve městě přidělen dokonce i váš osobní domek, kam si můžete odkládat předměty, jež s sebou také přinášejí bonusové staty, neboť s sebou můžete mít v jeden moment maximálně dva. Zároveň jde o místo, kde můžete zamezit objevování se některé z nepřátelských potvor v nadcházejících levelech, takže pokud máte s něčím jakýkoli problém, okamžitě byste měli zamířit sem. Výhody, které to přináší, se projevují především v pozdějších levelech, kde jde často skutečně o krk. Jakmile se z intenzivního přemýšlení nad každou novou oblastí ale dostanete na konec, zjistíte, že vás hra následně pouze hodí zpátky na začátek. Ten vám z ničeho nic začne připadat až příliš jednoduchý a bez výzvy se neobejde žádná hra, takže, ačkoli žádný z levelů není dvakrát stejný, zaručeně při druhém dobrodružství brzy ztratíte zájem.
Osobně mě titul nesmírně zaujal po stránce grafiky. Skutečně překrásným kulisám sekundují zajímavé, mnohdy až roztomilé charaktery, které si neuvěřitelným způsobem příčí s tím, že je, když se nad tím tak zamyslíte, celá tato hra o záchraně dětí před smrtí, na níž bohužel tu a tam také dojde. Místo jakéhokoli dabingu se tvůrci rozhodli vsadit na prostý text, který neustále doplňuje jednoduchý soundtrack. Technická stránka je doopravdy povedená, a i když pravděpodobně nesedne hráčům AAA her, milovníci indie kousků budou touto záležitostí doslova nadšeni.
Fanoušci puzzle her, kteří se snadno dokáží vyžít i v roguelike žánru, zpočátku hře Road Not Taken zaručeně propadnou. Už po chvíli bohužel vyvstanou chyby, které má titul pevně připoutané k noze jako železnou kouli. Už zhruba v polovině hry nesmíte počítat s žádným novým obsahem, jenž je doprovázen strastmi s tím, že se raději vyhnete risku, abyste měli větší šanci na úspěch, i když přijdete o pár řádků textu. Přečíst si je totiž v této hře prakticky nemá smysl, jasným cílem je dohrání hry a k ničemu jinému mířit nebudete. Pěkná grafika vytvářející fantastickou atmosféru a řada zajímavých prvků nás nutí hře dát alespoň 60 %. Momentálně je navíc zcela zdarma v rámci služby PS Plus, takže ji můžete vyzkoušet, pokud chcete zjistit, zda čirou náhodou nejste typ hráče, jenž si kus Road Not Taken dokáže zamilovat i přes všechny jeho chyby.
