Red Faction: Armageddon

Tak schválně, přiznejte se a zavzpomínejte, kdo z vás si ještě pamatuje stařičkou akční střílečku s názvem Red Faction? Moc vás zřejmě nebude, protože hra vyšla již v roce 2001, což je dlouhých deset let. Zároveň se nám tak v jednom měsíci sešlo pokračování stařičkých pecek (i když her s Red Faction v názvu, vyšlo během těchto let několik). Jasně, mám na mysli Duke Nukem Forever, který vyšel po nekonečném oddalování a přinesl závan starých časů, což ovšem někteří recenzenti nemohli unést a v zahraničí padaly i hodnocení 0%. To u nás máme daleko víc nadhledu, ostatně náš verdikt už nějakou dobu znáte. Ale zpět k našemu pokračování s podtitulem Armagedon. Ten je, troufnu si tvrdit, na úplně jiném pólu, co se inovací a herního přístupu týká a hodně her by jí mohlo jen tiše závidět. V tomto případě bohužel Red Faction: Armagedon neprovází žádná brutální reklamní masáž a hra se objevuje v tichosti. Zapadnout by ovšem rozhodně neměla.

   

Přináší totiž několik oživovacích prvků, které hře nesmírně dobře padnou. Ale popořádku. Znovu se ocitnete na planetě Mars. S uměle vytvořeným ovzduším to ovšem není nijak růžové, takže se většina obyvatel stáhne do podzemních komplexů. Tam by se dalo celkem snadno přežít, kdyby se nezačaly objevovat zrůdy, kterým by většina obyvatel pekla mohla jen tiše závidět. Vy jste osamělý lovec, samotář, který se snaží přežít a zároveň pomoci, kde to jen jde. I když samotář. Nezapomínejme, že jsme v budoucnosti, takže po většinu doby vám bude dělat společnost v podobě ženského hlasu váš osobní počítač, jehož suché hlášky příjemně koření atmosféru. Hru obepíná poměrně zajímavý příběh, který mně rozhodně nenudil a neměl jsem z něj pocit, že by tam byl jen tak navíc, aby se neřeklo.

Bude to znít hodně neobvykle, ale hra v sobě má i něco z japonských rubaček. Když jsem poprvé spustil hru a vzal do ruky první zbraň, kterou je obrovské kladivo, říkal jsem si: cože, no to snad nikdo nemůže myslet vážně. Může a pekelně vážně. Kladivo totiž do hry velmi dobře sedí, a když se proti vám hrne zástup poskakujících hejhuláků, stává se neocenitelným pomocníkem. Souboje s ním jsou velmi rychlé a přehledné a v pozdějších fázích hry si budete přímo vychutnávat vrhnout se mezi skupinu hemžících se příšer, ze kterých bude rychlostí blesku hromada mrtvého masa. Nenechte se ovšem mýlit, hra není o tom mlátit do někoho deset hodin kladivem. I když je hra samotná z pohledu třetí osoby, je to především klasická střílečka, která nabízí přes desítku povedených střelných zbraní.

   

Ovšem, než se k nim blíže dostaneme, musíme se speciálně zastavit u jedné, která si získala moje srdce. Gravitační puška. V jiné hře by to tak skvěle nefungovalo, ale Red Faction si připravilo jednu specialitku. Je jím v obrovské míře zničitelné prostředí. V podstatě všechno, co nepředstavuje terén, můžete rozbořit, zdevastovat a totálně zdemolovat. Gravitační puška funguje na jednoduchém a přitom geniálním principu. Vystřelujete z ní dva druhy “gravitačních kotev”, které se na určených místech zachytí a obrovskou silou přitahují k sobě. Všechna ostatní zábava už je na vás. Můžete jednu vystřelit na příšeru, na které se přichytí a druhou vystřelíte třeba vysoko do stropu. Co se stane je jasné – jedna kotva (i s příšerou) se začne rychle přibližovat k té druhé a výsledkem je hlasité šplouchnutí, kdy se nedobrovolný pasažér rozprskne o strop. Můžete ale každou z kotev vystřelit na jednoho z protivníků, ti se pak usmrtí vzájemně, atd. atd. …

   

   

Jak už jsem psal v odstavci výše, prostředí je ve velké míře možné zdemolovat. Gravitační puškou můžete během pár vteřin doslova vymazat z povrchu i obrovské budovy nebo prostě kusy těchto budov zmasakrovat všechno, co se na vás v okolí třeba jen špatně podívá. Hraní s ní je nesmírně zábavné a musím říct, že většinu hry jsem jako zbraň používat právě ji. K dispozici přitom navíc dostanete poměrně solidní arzenál zbraní, z nichž některé stojí speciálně za vypíchnutí. Třeba plazmová puška, která dokáže doslova vyzmizíkovat všechno, co se dostane do kontaktu s jejím paprskem nebo parádní puška s názvem Singularity. Ta vystřelí něco jako malinkou černou díru, která během pár vteřin nasaje všechno ve svém okolí a s kouzelným zvukem se rozprskne. Samozřejmě se vším, co je jí podařilo nasát :). Za tohle mají autoři ode mně velký palec nahoru.

   

   

Některé z vás jistě napadla myšlenka, že pokud si při nějakém brutálním souboji zdemolujete cestu kudy máte pokračovat, hra pro vás skončí a budete muset hrát znovu. Aby se to nestalo, dostala vaše postava ultimátní zápěstní udělátko. Jistě si vzpomenete na hru Singularity, kde jste mohli určitá místa posouvat v čase o několik desítek let, čímž došlo k jejich opravení či znehodnocení. V Armagedonu jsme ovšem o hodně dál. V podstatě všechno, co se vám povede rozflákat doslova na srač**, můžete pomocí jednoho tlačítka zase bleskurychle opravit. Zní to a občas vypadá doslova absurdně, kdy během vteřiny znova stavíte celé budovy či složitá zařízení, ale když jsem nad tím přemýšlel, rychle mi došlo, proč to autoři udělali. Chtějí, abyste se při hraní hlavně bavili a nepřemýšleli, že tenhle most rozhodně nesmíte rozmlátit, protože se nebudete moct dostat dál. Ne, prostě ho klidně zdemolujte, zmasakrujte jeho pomocí skupinu nepřátel a až budete potřebovat, klidně si ho obnovte.

   

Hra tak trochu nepříjemně sklouzává k až přílišné jednoduchosti, kdy v podstatě nestále jste vedení za ručičku, všechno co můžete sebrat na vás už z dálky svítí a vedle malého ukazatele směru jste občas naváděni ještě dlouhou řadou šipek. Zabloudit se vám tedy skutečně nepodaří a trocha vlastní iniciativy by možná nebyla na škodu. Samotná hratelnost je ale vyladěna poměrně dobře, a putování po svých je často prokládáno použitím nějakého více či méně šíleného dopravního prostředku. Tím je třeba parádní tank, který vypadá a pohybuje se jako tarantule a jako zbraň používá elektrický výboj, který nepřátele doslova vypaří. V pozdějších fázích hry tempo hry malinko kolísá a třeba monotónní vyhlazování mimozemských zárodků pomocí vznášedla bych s přehledem oželel. Ovšem hra to v těchto fázích dohání příběhem, kdy dojde k určitému zvratu (který samozřejmě neprozradím), a který mě nakopl k tomu, nakopat těm Alienům pořádně zadnice. Herní doba je pak určitě více než 10 hodin, kterou si ještě můžete prodloužit ve speciálních módech, kde třeba můžete bořit budovy a tím získávat body.

Po grafické stránce hra ovšem ničím nepřekvapí. I když v pozdějších fázích hry jsou některé pasáže opravdu pěkné, celkově jde spíše o slabší průměr. Zvláště při destrukcích budov vyniknou nedokonalosti, ovšem to může být dáno zvýšenými nároky na výpočet fyziky. Hra není nijak výrazně náročná na výkon počítače, při rozlišení 1920×1200 a vysokých detailech se po většinu doby počet snímků pohyboval kolem 40-50, i když při větších bitvách občas klesal až k hodnotě 20, což už je nepříjemně znát. To vše na počítači s čtyř jádrovým procesorem a GeForce 275 s poslední verzí ovladačů. Bohužel, hra se mi poměrně často kousala, kdy zamrzla grafika a i když podle zvuku hra stále reagovala, nezbylo nic jiného, než násilné ukončení. Naopak stránka zvuková a především hudební je velmi povedená.

   

Při hraní Red Faction: Armagedon si člověk pořádně uvědomí, jak moc si tvůrci jiných her usnadňují práci a doslova kašlou na pořádnou fyziku a destrukci. I v dnes recenzované hře si to autoři hodně usnadnili, přesto se jim podařilo rozpoutat doslova demoličně gravitační orgie. K tomu si přidejte solidní příběh a zábavnou hratelnost a máte odpočinkovou hru, která by neměla uniknout vaší pozornosti. I když má svoje mouchy a zvláště zamrzávání je hodně nepříjemné, já se více než deset hodin velmi dobře bavil a to stejné přeju i vám. Hodnocení 85%.