Red Alert 3: Uprising

Málokdo doufal, že se ještě někdy setká s odnoží série Command and Conquer – Red Alert. Dlouhou dobu se zdálo, že tato značka už byla poslána na odpočinek, odkud nebude tahána zpět na výsluní. Jenže Electronic Arts si nechtělo nechat ujít příležitost na tomto rodinném stříbře ještě nějaký ten dolar vydělat. A tak loni spatřil světlo světa třetí díl Red Alertu. Ještě před jeho vydáním se spekulovalo o tom, zda skutečně má co nabídnout a jestli to nebude jen nastavovaná kaše. Pravda, technicky se hra hodně podobala předloňskému Command and Conquer 3: Tiberium Wars, ale nakonec navzdory názorům skeptiků zabodovala. Sice nepřinesla téměř nic nového, až na vodní element a kooperativní hru, ale standardy realtime strategií dokázala vytěžit na úplně maximum. Fanoušci tohoto žánru si tak mohli libovat u popcornové RTS se vším všudy, tedy i parodickými hranými filmečky mezi misemi. Byl to celkem úspěch, a to i v multiplayeru. Datadisk se tak dal očekávat, už proto, že je v sérii Command and Conquer jakousi zvyklostí. A než jsme se nadáli, máme ho tady!

 

 

Vývoj datadisku žádný překvapením nebyl. To už se ale nedá říct o jeho koncepci, která je přinejmenším netradiční. Začneme asi tou největší bombou – autoři se rozhodli vynechat hru více hráčů, tedy multiplayer. V původním Red Alert 3 byl přitom vcelku úspěšný a dobře hratelný, byť takovým stálicím jako Starcraft nebo Dawn of War se samozřejmě nevyrovnal. Ale odpískat ho úplně? To jsme nečekali. Právě další vyvážení a rozšíření bojového repertoáru všech tří stran konfliktu by multiplayerovým bojům jistě pomohlo. Jenže autoři se podle svých slov nechtěli zatěžovat úporným balancováním jednotek. Samozřejmě, zabralo by jim to spoustu času. Ten raději stráví příjemnější činností, nebo si aspoň můžeme myslet, že ho investovali do dalších částí datadisku. Ostatně, jedním z důvodů, proč nechtěli vyvažovat nové jednotky s těmi starými i mezi sebou, je skutečnost, že zamýšleli přinést maximálně zábavné singleplayerové kampaně, kde si hráč bude moct užit moci nových jednotek bez jakýchkoliv kompromisů.

 

 

Podívejme se tedy, jak se tento záměr vydařil či ztroskotal. Datadisk s podtitulem Uprising se odehrává po oficiálním konci původní hry. Ať už jste hráli kampaně v jakémkoliv pořadí nebo chápete výsledky svou optikou, vězte, že za vítěze války jsou považovaní zprvu zatracovaní Spojenci. Jak jinak – v černobílém univerzu Red Alertu vyhrává vždy ten hodný. Spojenci opět nastartovali svou vojenskou mašinérii, která se zrcadlí v korporaci FutureTech vyrábějící pokročilé zbraňové systémy. Spojenci tak samozřejmě chtějí získat znovu pozici hegemona. Jenže jak Sověti, tak Impérium vycházejícího Slunce, tedy Japonci, si něco takového nechtějí nechat líbit. Zbrojí proto také – každý svým způsobem a řada podnětů opět vede k přímé zteči. Příběh je posunován vpřed klasickými hranými animacemi, které se stejně jako v originálu povedly, tedy pokud přistoupíte na jejich vtipné a nevážné vyznění a mnohdy velmi provizorní kulisy. Opět se v nich představují herci, které můžete znát z vedlejších rolí a štěků v hollywoodských filmech či seriálech.

 

 

Samotný děj už na tom ale zase tak dobře není. Autoři evidentně nemají moc na čem stavět, když už v původní hře konflikt uzavřeli. Tohle tedy působí tak trochu jako nastavovaná kaše, kdy se boje uměle prodlužují o dalších pár misí. Těch je skutečně jen několik. První kampaň za Sověty čítá čtyři úrovně a japonské i spojenecké tažení má po pouhých třech misích. Pakliže nevlastníte originál, můžete se do Uprisingu pustit i tak. Jedná se totiž o stand-alone datadisk. Shrnující animace vám objasní, co všechno se v hlavním příběhu stalo a můžete tak navázat. Ale připravte se na to, že bez základů získaných v Red Alert 3 si hru asi moc neužijete. Jednak k ní nebudete mít ten správný vztah, jednak vám dá obtížnost opravdu pořádně zabrat.

 

 

Autoři hráče nešetří už od první mise za Sověty, a to ani na nejjednodušší obtížnost. Pravda, máme co do činění s datadiskem, který je stejně ze všeho nejvíce určen pro veterány. Ale troufneme si tvrdit, že i oni se dostanou do problémů. Jakoby se v Electronic Arts rozhodli malý počet misí vykompenzovat jejich náročností. Dobu u hry strávenou tak sice natáhli, ale za jakou cenu? Kdo je nervák, určitě se neubrání frustraci. U méně ostřílených hráčů by vůbec nebylo divu, kdyby hru nebyli schopni dotáhnout do konce. A to už je na pováženou. Proč jsou tu tedy ony tři obtížnostní stupně, když i ten nejjednodušší zavaří snad až příliš. Na druhou stranu je fakt, že obtížná je především sovětská kampaň. Jakmile se vám z ní podaří splnit aspoň první misi, otevřou se vám tažení za Japonce a Spojence. Ta jsou sice také těžká, ale přece jen férovější. Stejně jsme ale záměr autorů asi špatně pochopili. Říkali přeci, že si ve hře užijeme převahu nových mocných jednotek (proto je nevyvažovali). Jenže zdá se, že tyto jednotky jsou ze všeho nejvíce zamířeny proti hráči. Obtížnost totiž není dána dobrou umělou inteligencí – ta je víceméně tupá stále stejně. Je dána opravdu nepříjemnými výchozími podmínkami misí.

 

 

Netvrdíme však, že někomu vyšší obtížnost nebude imponovat. Kdo za své peníze chce dostat opravdovou výzvu, bude s Uprising pravděpodobně spokojen. Mise jsou totiž stejně jako v originálu navrženy zajímavě a rozhodně se při nich nudit nebudete. Naopak, odpadá počáteční omáčka a jde se na věc rovnou s takřka kompletním repertoárem. Ten se rozrostl o jedenáct nových jednotek. Žádná z nich si sice pravděpodobně nevyslouží nějaký kultovní status, ale v podmínkách datadisku jsou dobře použitelné. Malé vyvážení se ze všeho nejvíce podepisuje na tom, že nové jednotky zahánějí do pozadí ty staré, které pozbývají na potřebnosti. Ale to se dá přežít.

 

 

Hra je bez multiplayeru a trojice krátkých, byť obtížných kampaní by asi na oprávnění nákupu hry tak úplně nestačila. Proto se můžete těšit ještě na velitelský mód. V něm se dostanete na mapu světa a budete postupně (velmi zjednodušenou formou) rozšiřovat svůj vliv. Znamená to projít zhruba šedesátkou překvapivě dobře navržených úkolů, které vás staví do netradičních situací, kdy například protivník využívá jen určitého typu obrany apod. Jen je škoda, že se v průběhu misí nedá ukládat, což opět přihazuje na již tak vysokou hromadu frustrace. Dalším bonusem je čtvrtá mini-kampaň, v níž budete pobíhat s psionicky nadanou Japonkou po areálech podzemních základen a využívat jejích „spešl“ schopností. Chvíli to je docela zábava, ale rychle se omrzí.

 

 

V grafické oblasti datadisk v podstatě nic nepřidává. Hra stále vypadá dobře, byť je technicky trochu zastaralá. Ale hra nejrůznějších barev jí zkrátka sluší. Můžeme se tak začít ptát, zda Uprising stojí za koupi. Jste-li fandy původní hry a operujete-li především v singleplayerových vodách, velmi pravděpodobně vaše choutky uspokojí, a pokud využijete všech nabídek, pak i měrou vrchovatou. Pro nováčky se Uprising ale rozhodně nehodí – nenechte se oklamat jeho samostatností. Stejně tak nemá smysl pro multiplayerové hráče. Výsledek? 70%