Představme si na okamžik, že nás vesmírná loď vysadí na nehostinné planetě a nechá nás tam svému osudu. Na planetě, kde je díky nižší gravitaci všechno větší než my, takže v rámci potravního řetězce se objevíme na jeho samém dně. Než nás ale stihne první zvíře zahrnout do svého jídelníčku, samotná nově objevená planeta je napadena. Ocitáme se tak uprostřed invaze, kde z jedné strany jsou nepřátelští roboti, kteří se snaží odstranit vše, co se pohne. Na straně druhé je postupně bortící se ekosystém, kde rozrušená zvířata zahnaná do kouta bojují o holý život. Zní to jako začátek akční hry? Ne, kupodivu jde o pomalou, místy až melancholickou procházku.
Kosmonaut, jehož osudu se zhostíme, nemá u sebe totiž jedinou zbraň. Je tak odkázán na pozorování a vyhodnocování svého okolí. A to se vlivem invaze robotů skokově mění. Právě ve vykreslování světa má Planet Alpha jasné plus. Nenechte se mýlit 3D grafikou na obrazovce, která je jen iluzí v jinak pevně dané 2D plošinovce. Kosmonaut tak smí běhat pouze do stran, případně vertikálně lézt po liánami porostlých skalách a houbami porostlých stromech.
Pocit opravdovosti neznámého ekosystému na cizí planetě je velmi silný. Není to jen prvoplánové nehostinné prostředí nebo předělání tradiční zeleně do jiných barevných škál. Každá rostlina i každý živočich mají podobné rysy s některým svým protějškem na planetě Zemi a podle toho je potřeba k nim přistupovat. Když kolem nás tak proletí barevně proužkovaný hmyz, nemusíme znát definici aposematismu, abychom si uvědomili, že bude nebezpečný. Přesným opakem jsou urostlí netvoři podobní dinosaurům, kteří sice dokážou ukončit život ostatních živočichů jediným přesně mířeným šlápnutím, ale ve výsledku si ničeho menšího než oni sami nevšímají.
Planet Alpha spadá do žánru 2D skákaček s postupným dávkováním stealth částí a environmentálních hádanek. Přístup a průchod hrou má však pomalý. O to více překvapí náhlý přechod do rychlého tempa. Z jedné strany melancholická procházka se z minuty na minutu mění na útěk o holý život, vyhýbání se invazním robotům, padání z převisů a schovávání se v průrvách. Když už hrozbě utečeme do relativního bezpečí stínů vysokých rostlin, začíná stealth část. Plížení a vyhýbání nepřátelům je v Planet Alpha nezbytností. Někdy stačí proplížit se vysokou trávou, občas se schovat za kámen, jindy je potřeba se nejdříve pořádně rozhlédnout a využít nějaký detail v okolním prostředí. Samotné pokoření nepřátel je občas jednou velkou hádankou a trvá několik bolestivých smrtí, než vychytáme ten správný pohyb a přesný okamžik, kdy se nepřítel nedívá. Dokonce se ve hře, kde není možné ovládat jakoukoli zbraň, objeví pár soubojů s bossy. Ty jsou koncipovány buď dlouhým bezchybným útěkem, kde každý úkrok mimo znamená smrt a načtení nové pozice, nebo jsou bossové jedním velkým puzzlem.
Samotné hádanky a nástrahy jsou maličko jiné, než jsme ve hrách zvyklí. Není to jen o přepnutí páky nebo posunutí plošinky (i když i na to párkrát dojde). Jsme přeci na jiné planetě s naprosto jinými možnostmi a přírodními zákony, tedy je občas potřeba se pořádně rozhlížet a uvědomit si, že jsou některé věci kolem nás interaktivní.
Nevysvětlitelnou schopností, kterou si bezejmenný hrdina osvojí brzy po krátké době hraní, je ovlivňování rotace planety. K čemu je to tak dobré? Mění se tím totiž aktuální denní doba. Tímto systémem se nejen řeší některé hádanky, ale na určitých místech také slouží jako pomoc při průchodu kolem nepřátelských robotů. Například je na cestě před vámi několik Tripodů, kteří jako by z oka vypadly z Wellsovy Války světů, a prochází mezi vysokými olistěnými rostlinami. Je soumrak. Posuneme denní dobu do hluboké noci a ve stínech se proplížíme mezi nepřáteli? Špatně. Tripodi nás svým laserovým zrakem zahlédnou v otevřeném prostoru i v naprosté tmě. Po první smrti a načtení pozice tak zkusíme posunout čas na pravé poledne a najednou rostliny kolem rozkvetou velikým žlutým květem. Pod těmi bez problémů projdeme kolem kovového monstra.
Hra nemá žádný tutoriál, neobsahuje jediný text. Na vše si tak musíme přijít sami, od ovládání po principy všech hádanek. Součástí tohoto procesu je ale také časté umírání, které zde naštěstí není nijak sankcionováno a respawny jsou doslova na každém kroku.
Absence střelby je vítanou změnou, stejně tak nemožnost odstraňovat nepřátele násilím, ať už jde o jedince z řad živých nájemníků planety, nebo invazních robotů. Kdy naposledy jsme ve hře stáli proti hromadě nepřátel, které je třeba obejít nebo obelstít? Hra tak vytváří dojem opravdové náhodné návštěvy někoho z jiné planety, který měl tu smůlu a dostal se doprostřed začínající invaze.
Ruka umělcova je znát na každém kroku. Planeta Alpha není jen generickým prostředím, ale na každém kroku poskytuje detaily s odkazem na flóru a faunu naší matičky Země. Zároveň je z ní cítit silná inspirace například Avatarem od Camerona. Silné přebujelé barvy ještě více podtrhuje hra světla a stínu. Bohužel na PS4 právě nasvícení scény ponižuje framerate hluboko pod únosnou třicítku. V tomto případě je to spíše chybou optimalizace. Snad ji časem vyřeší patch. Přitom hra vypadá krásně, ale rozhodně se nemůže chlubit ostrými texturami, které jsou většinou jednobarevné a jednotvárně šedé.
Druhý technický problém je v hudebním doprovodu. Ten je sice poslouchatelný, i když pro hru tohoto žánru místy až zbytečně depresivní. Problém ale vyvstává při přechodu mezi scénami, zejména pokud hrajeme se sluchátky na uších. Prostě se v občasných momentech hudba v pozadí přepne do jiné, která je například úplně jinak dynamická a její náhlý ostrý tón v nejlepším případě vytrhne z dění na obrazovce, v horším se hráč pěkně lekne. Opět se ale jedná o vlastnost, kterou, pokud autoři budou poslouchat zpětnou vazbu od hráčů, může vyřešit jediný patch.
Planet Alpha je smutnou procházkou po právě ničené planetě. Procházku střídá útěk a ten je zas doplněn hádankami. Nás hráče staví do pro hry netypického postavení hrdiny mezi dvěma mlýnskými kameny. Co zprvu vypadá jako ekosong, ze kterého bychom si všichni měli odnést alegorickou myšlenku „Ti roboti jsme vlastně my a ta ničená planeta je Země“, se později vykrystalizuje v přehlídku hádanek, kterých postupně přibývá. Krásně vymodelované 3D prostředí vzbuzuje touhu pokusit se rozeběhnout i do třetí dimenze, ale pevná bariéra 2D plošinovky to nedovoluje. Škoda. Nulový příběh není motivátorem pro dohrání hry stejně jako absence jakéhokoli dialogu. I když Planet Alpha je vizuálně krásnou hrou, její dohrání trvá při troše štěstí tři hodiny, což je bohužel asi o hodinu déle, než je doba, po kterou dokáže bavit.
