Perimeter 2: New Earth

Málokterá hra do puntíku splní vše, co o ní tvůrci v průběhu vývoje rozhlašovali. Ovšem v roce 2004 se to jedné povedlo. Jmenovala se Perimeter a vzešla ze studia KD Labs (nyní působí pod značkou KDV Games). RTS nezaložená na miliónkrát omletých principech ukázala, že i v Rusku se dají dělat netradiční a přitom poutavé strategie. A dnes tu od týchž tvůrců máme Perimeter 2: New Earth. Od vydání novináři oslavované jedničky uběhlo pět dlouhých let a doba pokročila, proto bylo třeba původní koncept rozvést a mírně pozměnit, aby si nová hra vůbec vysloužila oprávnění mít číslovku 2 v názvu. New Earth se sice od svého předchůdce liší v mnoha ohledech, žel musíme konstatovat, že většina změn bere sérii, co na ní bylo unikátní, a přibližuje ji směrem k uniformovaným strategiím, jakých jsme viděli už stovky.

 

 

V jedničce bylo lidstvo nuceno opustit Zemi; zástupci našeho druhu se vydali na vysilující, ale zábavnou pouť skrze dimenzionální portály, kde se museli vypořádat s nepřátelskou entitou zvanou The Scourge. Pokud nás paměť neklame, v závěru lidští osadníci konečně vstoupili na zaslíbené pláně Nové Země – a přesně tady začíná příběh druhého dílu. Ukáže se, že někde v podivném světě kvantových fluktuací, při cestování mezi jednotlivými sférami bytí, došlo k rozštěpení poutníků na dvě frakce: Exodus a Harkback. Původní cestovatelé (Exodus) dávají přednost pobytu na souši, kdežto příslušníci odštěpivší se frakce si naopak podmanili rozsáhlé mořské oblasti. Žádná ze stran se nehodlá řídit Gándhího poselstvím o šíření lásky a milosrdenství, a tak se, sotva na panenskou planetu vkročí lidská noha, rozhoří zuřivý konflikt.

 

 

Příběh je uveden dvojicí nepříliš záživných animací; děj je rozvíjen pomocí stručných briefingů před každou misí. Nejedná se o nic, co by ve vás snad vzbudilo zájem a chuť probíjet se dál a dál ve snaze zjistit, jak to celé dopadne. Hra pro jednoho hráče obsahuje 2 kampaně, každá po 10 misích, jejichž náročnost dosti kolísá. Například už druhý level za Exodus mi dal docela zabrat, ale to zbylo způsobeno hlavně tím, že jsem ignoroval dobře míněné rady, které mi hra udílela. 🙂 Obvyklým úkolem je totální likvidace protistrany, k čemuž si dopomáháte zejména zběsilým terraformováním: Harkback se snaží zaplavit svět vodou, protože na souši nemůže expandovat – a pro Exodus samozřejmě platí pravý opak. K úpravě terénu slouží především energetická jádra, jež – mimo jiné – způsobují povodně, případně zvedají hory, podle toho, jakou frakci zvolíte. Opominout nelze ani nástroj zvaný Providence, což je jakási „boží ruka“, schopná deformovat terén podle vaší libosti. Providence má široký způsob využití a může protivníkovi velmi znepříjemnit život.

 

 

 

Zatímco v jedničce jste armádu vybudovali tak, že jste vytrénovali hordu základních jednotek, které se poté poskládaly do vyšších celků, což bylo vážně super, v New Earth prostě pro každý typ jednotky (lehké, střední a těžké) postavíte továrnu a vyrábíte jak na běžícím pásu. Původní Perimeter vlastně umožňoval modifikovat složení armády takříkajíc za pochodu, kdežto nově prezentovaný přístup, známý z tradičních strategií, hráče příliš svazuje. U každé jednotky sice můžete určovat, zda bude pozemní nebo vzdušná (a podle situace lze libovolně mezi vzdušným a pozemním módem přepínat), ale to je jen chabá náhražka. Každá budova navíc zvládá podporovat pouze jedinou jednotku; jinak řečeno, chcete-li mít více exemplářů stejného druhu, a to určitě chtít budete, musíte pro ně postavit další výrobny! Dáme království za zjištění, co k tomuto kroku vývojáře vedlo. New Earth se zvrhl ve stavební kolotoč, z jehož nesmyslnosti člověka akorát rozbolí hlava.

 

 

Protivníka, ať už v sólo kampani či v multiplayeru, o jehož trestuhodné nepovedenosti si povíme za chvíli, je poměrně obtížné smést z mapy. Může za to nepropracovaný management surovin. K úspěšnému válčení potřebujete pouze energii, a tu generují energetická jádra. Vtip je v tom, že tato jádra pořídíte za pakatel, takže během chvilky jich vytvoříte tolik, že poté se už o hladinu energie prakticky nemusíte starat. A když protivník na vaše zdroje „příjmů“ podnikne útok, stačí jen dostatečně rychle rozmisťovat jádra nová a máte reálnou šanci, že útok se rozbije o obranné věže a vy přitom nepocítíte ekonomické strádání. Výjimkou je pouze situace, kdy sáhnete k použití mocného štítu – tzv. Perimeteru – který dokáže vysát zásoby během okamžiku. Jenže štít obvykle potřebujete pouze v těch nejnaléhavějších případech, a pokud se do takové situace dostanete, nejspíš vás nespasí ani všichni svatí, takže se stavem energetické hladiny si nemusíte dělat hlavu. 🙂 Lámat hlavu si nemusíte ani s nutností mít propojený energetický řetězec. Jde o to, že dříve jste museli mít všechna jádra propojená, aby tvořila síť, a jestliže se protivníkovi podařilo řetězec energie na strategickém místě přerušit, měli jste zaděláno na velké problémy. To už neplatí, protože každé z jader funguje nezávisle na ostatních. Na New Earth je prostě znát, že tvůrci se snažili hru přiblížit masovějšímu publiku. Bohužel způsob, jakým tyto zásahy provedli, přináší jen zklamání.

 

 

Grafika se nevyrovná současné konkurenci, a to ani v případě, když si zapnete vyhlazování hran, anizotropní filtrování a podobné serepetičky. Jak vyplývá z předchozí věty, hra sice podporuje moderní grafické vychytávky, ale i když je využijete naplno, celkový dojem z vizuální stránky se zlepší jen nepatrně. Pokud však nepatříte k lidem, kteří si zakládají na blyštivém pozlátku, mě by vám vzhled Perimeteru 2 vyhovovat. Grafice totiž nelze upřít jisté kouzlo: to platí především v pozdějších fázích herních seancí, kdy mapa je posetá budovami, obrannými strukturami, energetickými uzly a terraformuje se ve velkém. Pak se možná přistihnete, jak zálibně hledíte na před očima se měnící svět a zapomínáte hrát… Ale úroveň detailů prezentovanou v následujícím traileru rozhodně nečekejte.

 

 

Multiplayeru zcela nepochopitelně chybí browser serverů. Takže abyste se připojili k něčí hře, musíte manuálně zadat IP adresu hostitelského počítače, což citelně znepříjemňuje online hraní. Nevidět to na vlastní oči, nevěřili bychom, že je něco takového v roce 2009 vůbec možné. Jen si zkuste shánět IP adresy bojechtivých lidí… Pokud se vám to podaří, máte k dispozici celých pět (!) map, na nichž můžete zápolit. A vězte, že žádná z nich není nic extra. Jediné, co u skirmishe/multiplayeru snad stojí za zmínku, je tzv. „living mode“, který do zvolené mapy přináší náhodné události jako zemětřesení či spršky meteoritů – alespoň nějak jsou oživeny jinak fádní a nudné mapy.

 

 

Po hlubším zkoumání mechanismů druhého Perimeteru musíme konstatovat, že vydání bylo poněkud uspěchané. Hře by velice prospělo ještě několik týdnů testování a ladění hratelnosti. Neproběhlo zřejmě řádné testování, protože Harkback je o poznání silnější než Exodus. Ani ne tak díky jednotkám, neboť ty jsou u obou stran téměř totožné, nýbrž díky budování základny. Přetvařování mapy na vodní plochu je mnohem jednodušší, levnější a rychlejší, protože voda prostě má tendenci se rozlévat, kdežto země se sama od sebe nerozšiřuje… Proto je i stavění budov za vodní říši mnohem snazší a pohodlnější, máte k dispozici větší prostor k expanzi, a tak vaše základna roste nepoměrně rychleji než soupeřova (pokud hraje za Exodus). Harkback se také dokáže o poznání snáze ubránit útoku a disponuje silnějšími superzbraněmi. Ve stavu, jakém Perimeter 2 vyšel, vlastně neexistuje důvod brát v multiplayeru jinou stranu než Harkback. Hra za Exodus přináší pouze frustraci. V KDV by ve svém vlastním zájmu měli urychleně vydat pořádně masitý patch.

 

 

Perimeter 2: New Earth je smutnou ukázkou toho, co mohlo být – ale není. Mohla to být krásná ozvěna geniální RTS z let minulých, umocněná o prostředky nabízené současností. Mohla to být nostalgická vzpomínka, zabalená do standardů roku 2009. Místo toho jsme dostali nevybalancovanou hru se zajímavým konceptem, který byl očesán o vše, co na něm bylo dobré. Tomu, panečku, říkáme ústup ze slávy. Inu, ne každá změna vede k lepšímu. Snad tedy někdy příště – 49%