Painkiller Overdose

V novém stand alone datadisku pro oblíbenou akci Painkiller, který vytořili čeští Mindware studios, se vám to povede i kdybyste nechtěli. Hrajete zde totiž za hrdinu, který vztekem přímo přetéká. Od malička měl tak nějak do vínku dáno, že bude potomkem anděla a ďáblice a místo toho, aby se narodil do kůže milovaného miminka, zůstalo mu na triku mutované tělo s rohy na hlavě, křídly na zádech a zohavenými pařáty místo ruky a nohy. „Fajn, to ještě nemusí být důvod k odložení mrňouse do dětského domova“, řekli si rodiče a místo toho se jali prcka zbavit úplně. To by v tom ale byl čert, aby v tom nefiguroval ďábel, a tak tenhle benjamínek se všemi výhodami démonů i andělů nakonec skončí někde úplně na dně jámy pekelné, obklopen pouze mřížemi a ďábelskými přisluhovači. Jenže i v pekle běží čas a klec nakonec nahlodá zub času, což je tak nějak důvod, proč si můžeme zahrát. Ano, tahle polovičatá zrůdnost se stane naší virtuální identitou.

A není to vůbec špatné. Pocit z hraní za šmejda jdoucího jen a pouze za pomstou je o třídu lepší, než když hrajete za blonďatého svalovce – idol žen a spasitele galaxie. Nemusíte koukat na počet obětí, nemusíte se zabývat balením dobře vybavených koček ani poslouchat žvásty od nějakého komandéra, který sedí v kanceláři a popíjí stoletého vizoura, zatímco vy se probíjíte bitevní vřavou. Teď jste v tom pouze vy a zástupy démonů a jediné, co vás tíží je, která hláška by teď víc sedla. A sednou všechny. Krom hovadin typu „hmm, chutná jako kuře“ po každém druhém sebrání duše, si užijete spoustu opravdu drsného humoru, ať již právě ve zvukovém podání nebo v obrazovém. Starostlivé maminky nechť odvrátí oči od screenshotů a projdou kolem jakoby nic neviděly, naopak děti by teď měly dávat dobrý pozor. Painkiller je brutální hra! Tvůrci projevili až nechutně kreativní představivost v pravém slova smyslu a tak nečekejte procházku růžovým sadem nebo nekonečnou pouť skrze ta samá prostředí s těmi samými protivníky.

   

Každý level vypadá úplně jinak, každý má nějaké své kouzlo a to spočívá právě v jeho originalitě a odlišnosti od ostatních. Jediné vcelku standardní prostředí je poušť, kde vás nečeká nic převratného ani zajímavého, zbytek je originální až běda. Projdete se bažinami s vybuchujícími zombíky, vesmírnou základnou překypující neonovými barvami a mrtvolami, kterým někdo snědl všechno maso a ony vás za to pronásledují, dostane se i na jatka s oživlými krávami, farmu plnou démonických slepic a dojde třeba i na první světovou válku. Dokud neuvidíte vojáka bez nohou na vozíčku s integrovaným příručním dělem, neuvěříte jaké šílenosti jsou někteří lidé schopni navrhnout. S tím se ale musí počítat. Painkiller není hra pro děti ani pro lidi se slabým srdcem. Painkiller je pro ty, kteří se z nočních můr nebudí naprosto zničení a zpocení, ale s dobrým pocitem a úsměvem na rtech.

 

I přesto ale není Painkiller: Overdose žádnou horovkou. Na pomyslném trůnu hororových stříleček sedí král králů, hra všech her Doom se svým zástupcem FEARem, a nový Painkiller k nim může leda tak vzhlížet. I tak ale jeho pohled nebude závistivý. On totiž není takovou hrou a ani si na ní nehraje. To jen to ztvárnění mu dodává podobný nádech a táhne jeho atmosféru do úplně jiných končin. Overdose se, díky bohu, drží v kolejích vyjetých svými předchůdci a není ničím jiným než nefalšovanou akční střílečkou, ve které jde o staré dobré vystřílení mapy, kuchnutí bosáka a loading do dalšího levelu. A v tom je opravdu dobrý. Nevyžaduje žádnou mozkovou činnost. Pokud na fotkách máte oči v sloup a pěnu u huby (a nemluvím tu o momentkách z hodin matematiky), máte stejnou šanci na dohrátí jako všichni ostatní, pokud vám jakž takž fungují ruce. Ovšem i přesto se najdou pasáže, které pravděpodobně testoval Fatal1ty a pro normálního smrtelníka jsou tak, dejmetomu, obtížně překonatelné. Ačkoli jsem se už v minulosti vyjádřil v tom smyslu, že opravdu mám rád hry které vám dají trochu pokouřit, nemyslel jsem tím, aby do mě nahustily celou kubánskou sklizeň. A to že mi to nejde není způsobené obrnou, absencí monitoru nebo čímkoli jiným. Je to chyba vývojářů. Exteriéry jsou totiž naprosto v pohodě, error jsem detekoval jenom v interiérech, do kterých autoři bláhově narvali ten samý počet potvor v domnění, že to už nějak půjde. Ano půjde, ale za jakou cenu. Ono totiž když se proháníte se stovkou démonů někde po poli, tak je to něco trochu jiného, než když vás zavřou s tím samým počtem indivudí třeba na záchod. Tam prostě není kam utéct.

Teď si povíme o dalším nešvaru. Možná to už bude vypadat malinko trapně, ale jaksi se mi nepodařilo získat ani jednu Black Carrot kartu. Tedy, podařilo, ale to, že dám bosáka pod 3 minuty (mimo jiné, ten bosák je reálně udolatelný tak za 15 vteřin) nebo nezemřu, to tak nějak nezapočítávám do žebříčku triumfů. Pro získání bonusových karet prostě musíte plnit hinty, které jsou podle mého pro spoustu lidí naprosto nemožné. Netvrdím že nejdou získat. Kdybych se opravdu snažil, dost možná bych získal všechny, ale já jsem sakra polodémon, který se snaží vykonat krvavou omertu na tom hmyzu, jímž jsem byl uvrhnut do podsvětí. Ne sběratel kartiček. Já si chci hru užít, ne ji procházet na třikrát, abych konečně dodělal jeden level pouze za pomoci kostky. Ano slyšíte správně, kostky.

   

Nemyslím Chevu – československou betaverzi Lega, ale vaší novou základní zbraň. Ono se to má totiž asi tak, že jakožto démon disponujete arzenálem, který je sice úplně jiný, ale v základu stejný. Polopaticky řečeno, byly všechny zbraně přeskinovány aby vypadaly hrůzostrašněji a ladily s barvou vašich očí, jinak jsou naprosto a na chlup stejné, jako v původní hře. Dobrá, vystřelovač kostí možná vypadá lépe a je efektnější než brokovnice, ale to už je otázka stylu, což pro hru nemá význam. Nechci zbytečně hatit všechny novinky, ale nový Painkiller jednoduše není ničím jiným něž várkou nových map pro zapřísáhlé fanoušky původní hry. Ti budou mít pochopitelně radost, protože jich je celkově 18, přičemž každá šestá je typicky zakončena nějakým odporným bosiskem. Nejsem si jist, jestli má smysl se vůbec vyjadřovat k technické stránce. Není snad žádným tajemstvím, že má Painkiller už něco za sebou a doby, kdy byl technologickou bombou, jsou dávno tytam. Od grafiky proto nečekejte žádné zázraky a nechtějte po mě srovnání s novinkami v žánru. Kdo by vyšel ve všech případech jako na hlavu poražený je snad jasné. O to více jsou zarážející zdlouhavé loadingy, jejichž drzost nebere konce a bez jakýchkoli skurpulí vám z vašeho denního plánu urvou klidně celou rauchpauzu. Ale co, stejně jako v běžném světě nemůže být každý den posvícení, nemůže být ve světě elektronické zábavy každý engine Source enginem. Painkiller je tak jako tak stařeček a když zatnete zuby a ten loading překonáte, dostane se vám jako odměny absolutní plynulosti i na starých mašinách.

Na Overdose věru moc negativ nezaznamenávám. Máme tu nějakou tu technickou zastaralost, delší loadingy a sem tam problém s obtížností lokace, to by mě ale zas tak netížilo. Ve prospěch Overdose mluví totiž mnohem více faktorů, ať už je to například hardwarová nenáročnost, neuvěřitelná variabilita prostředí, spousta nových protivníků či poměrně slušná délka hry. Kdyby tento kousek vyšel o tři roky dříve, asi bych jej ohodnotil lépe než původní hru. A také proto si nemohu odpustit nelichotivou narážku směrem k lidem z People Can Fly: "Podívejte na Overdose, takhle to má vypadat!" Hodnotíme hlavně kvůli technické zastaralosti pouze 62%.