Pacific Storm

Předpokládám, že každý hráč, a to včetně těch rekreačních, má svůj oblíbený žánr. Krom toho i tento žánr může být v některých případech vymezen. Tak například existuje nemalá skupina těch, kteří za tu nejvíc nejsprávnější FPS zvolí pouze tu, která unáší časem až do čtyřicátých let minulého století do doby, kdy se lidstvo bavilo veskrze akčními adventurami s prvky RPG (tehdy tedy pěkně na živo). Pokud by navíc tato hra začínala na C a končila na of Duty, mohlo by u některých jedinců dojít i ke vzácné formě deformace vnímání, která byla podle vědců ještě nedávno spíše na ústupu… Nebo si vemte třeba žánr RPG. Tam je zase, soudě dle mého skromného a poníženého rozhledu, hlavním herním světem fantasy. Takhle bych mohl vyjmenovávat jednotlivé žánry a jejich převažující prvky ještě dlouho a jak se znám, určitě bych se neopomenul zmínit o strategiích, které jsou posledních pár let přesyceny odérem bojišť druhé světovky. A neopomenul bych to zmínit proč? No protože jak já se nějakou frázi jednou naučím, tak ji pak z té hlavy nedostanu! Krom toho by se mi ale tato poznámka hodila jako dobrý úvod k povídání, které nás čeká dnes. Ano, kupodivu se budeme opět bavit o strategii z druhé světovky. Tentokrát ale naštěstí z „odvrácené strany bojiště“, jak už název Pacific Storm jasně napovídá. A co víc, tato strategie se hraje úplně jinak, než většina ostatních!

Lekce historie, nyní s porcí romantiky gratis. Od nás, pro vás.
O čem se v našich končinách moc nemluví a není o tom zmínka dokonce ani v CoD, je námořní část druhé světové války. V případě našince mi to přijde logické, jsme přeci jen suchozemský národ, ale že i CoD… No nic, konec s nejapnými vtípky. Ačkoliv jsme neustále masírováním boji u Stalingradu, vyloděním v Normandii a dalšími veleznámými bitvami, jedna z nejdůležitějších probíhala v letech 1941-1943 v Atlantiku. Dönitzovy ponorky málem poslaly ke dnu Británii, čímž by poskytnuly Wehrmachtu tolik potřebné síly pro boje na východě a díky čemuž by USA do války v Evropě možná ani nevstoupily. Kde ale USA tlačila bota, byla válka proti imperiálnímu Japonsku. Jak předvedli Josh Hartnett s Benem Affleckem, i přes jejich vášnivý chlapecko-chlapecký vztah následovali Američané v Pearl Harboru příkladů chrabrých sedláku od Chlumce a dostali pořádný výprask na sedací partie. Jak ale kdejaký školák, kterému už v trafice prodají lechtivý časopis, tuší, každá a zvlášť americká romantická událost by měla skončit happy-endem (nemusí mít nutně 20 cm). V případě WW2 to skončilo zničením dvou japonských měst prvními atomovými bombami v dějinách. A Pacific Storm vám nyní nabídnou možnost si celé toto martýrium zopakovat z pohodlí vašeho domova.

Záchranné kruhy nasadit, vyplouváme!
Ještě než pro tuto hru vyplujete do obchodu, dobře si rozmyslete, zda je právě tento kousek vaším šálkem kávy. Pokud jste doposud kralovali spíše v Člověče, nezlob se a vaším nejodvážnějším strategickým počinem byla partie Dámy, této hře se raději vyhněte velkým obloukem – zde totiž hrozí utonutí i mnohem zkušenějším námořníkům. Ovládnout tuhle hru, to není jako práce s buzolou, to si žádá celého muže (sorry, holky, ale je to pravda) a především dostatek času. Připravte se na to, že jen tutoriál samotný zabere nějakou tu hodinku – proniknout do tajů mikro i makro ekonomiky, dostat do sebe alespoň základy námořních bitev a nakonec se naučit ovládat i jednotlivé bojové prostředky, to prostě nemůžete sfouknout během deseti minut doufajíc, že protivníka smetete prostou silou vůle. Na tak scestný předpoklad dojeli už i onačejší potentáti.

Tutoriál většinou není zrovna nejzáživnější částí hry, jelikož je mnohdy příliš jednoduchý. Zde budete mít naopak problém všechny informace vstřebat. Ano, první dvě mise jsou zábavné, v taktickém módu si vyzkoušíte ovládání lodí, letadel a něco málo uvidíte i z průběhu námořní bitvy. Tolik první půlhodinka hodinka. Následující hodiny se ale můžete zaseknout v tutoriálu ke strategické části hry. Pacific Storm má totiž, podobně jako třeba série Total War, dvě části – strategickou, ve které si hrajete na vrchního velitele a zásobovacího důstojníka v jedné osobě, a taktickou, ve které velíte jednotkám přímo na bojišti.

Divide et impera
Rozděl a panuj – spíše by se však hodilo „vyber, zadej, přerozděl, kontroluj a buď všude!“, prostě klasický politicko-ekonomický scénář. Co si pod tím představit?
Válka je na schopnosti náročná sranda – musíte do ní zapojit velkou část výrobních zdrojů své země, naverbovat lidi, sehnat suroviny i peníze a pak se pustit do mravenčí organizační práce. Stejně tak to funguje i tady. A jak poznáte už v tutoriálu, po chvíli ze všech těch tabulek budete mít hlavu jako škopek. Nejen že u něj strávíte nad milionem tabulek desítky minut až hodiny, ale při hře nakonec zjistíte, že spoustu věcí se budete muset naučit tak nějak průběžně. Celý válečný kolos funguje na principu multi-level administrace. Na nejvyšší příčce je tzv. Homeland, domovina, ve které máte tabulku jednotlivých základen, přehledovou tabulku všech lodí/letadel/vojáků, tabulku produkce a tabulku s výzkumem nových technologií. Na nižším stupni jsou hlavní základny na území USA, z níž ta nejvíc nejhlavnější slouží jako skladiště všech vyrobených elementů (lodě, letadla, pobřežní děla, AA baterie apod.) a jako hlavní sklad surovin pro Homeland, který z nich čerpá na další stavbu. Hlavní základny slouží rovněž jako zdroj lidí, kterými krmíte všechny ostatní základny nižšího stupně. Dále jsou zde určitá území, která můžete obsadit a postavit si na nich základnu. To je výhodné zejména proto, že každé území má určitý ekonomický potenciál a jdou vám z něj příjmy ve formě surovin a peněz. Avšak příjmy jsou jen poloviční, pokud nepostavíte ekonomické budovy. Ty ale potřebují opraváře a vojáky, kteří zabrání napadení základy (většinou ve formě ostrova). Takže musíte postavit kasárna, nemocnice, protiletecké kryty, pobřežní děla, protiletadlovou ochranu, pak i přístav, skladiště pohonných hmot apod. Aby toho nebylo málo, musíte na základnu dopravovat čas od času čerstvé vojáky/piloty/inženýry/námořníky kvůli nemocem a úmrtím, nová obranná postavení a vybavení kvůli případným ztrátám a nakonec musíte opačným směrem – do hlavní základny – dopravit suroviny ke zpracování.

Jedním slovem je toho tolikžebyseztohomohljedenzbláznit. Abychom se v záplavě všech těch tabulek neztratili, můžeme zapnout funkci automanagementu, ovšem ta není bez chybičky. Zcela jistě je fajn, že můžete ponechat automatickou výměnu surovin, doplňování vojáků nebo třeba konstrukci celé základny, toto nastavit pro jednu nebo rovnou pro všechny základny, nicméně se nezbavíte pocitu, že je cíle dosaženo mnohdy krkolomnými metodami. Při hraní kampaně mě zarazila například špatná správa skladišť munice a pohonných hmot. Všechny lodě, které projdou bojem, potřebují čas od času opravit, doplnit munici a hlavně palivo, které je kvůli obřím rozlohám Pacifiku kritickou surovinou. Nicméně automanagement fungoval většinou tak, se munice na základnách udržovala na minimální hladině a palivo v převážné většině na nule. Vašim lodím, a zejména těm počítačem řízeným transportním, často hrozilo zamrznutí na širém oceánu. Pohonné hmoty se totiž přidělovaly tak, že pokud v přístavu kotvila loď nebo celý svaz s nedostatkem paliva, byl speciálně kvůli nim vyslán konvoj tankerů. Toto nejen že vedlo k velkým zdržením, ale často se stávalo i to, že třeba transport vojáků z místa A na místo C musel zastavit v půli cesty na základně B kvůli nedostatku paliva. Poté, co se obvyklým přísunem paliva zajistila mobilita transportu s vojáky, byl tento nesmyslně naložen nákladem a šinul si to zpátky na základnu A. Že na základně C, toho času pod útokem, nutně potřebují další vojáky, se nějak neřešilo. Samozřejmě, v takových případech můžete zasáhnout sami, jenže v tak obrovském objemu všemožných transakcí za chvíli zapomenete, který náklad původně směřoval do kterých míst. Aby toho zmatku nebylo málo, jsou vám zadávány vládní úkoly (různé důležitosti s různými postihy za nesplnění), které vás nutí současný chaos ještě zhoršit.

Ještě dvě věci mi připadly nelogické. V prvé řadě fakt, že veškeré vyrobené věci se skladují v jedné jediné základně, odkud je musíte transportovat do všech ostatních míst. Zejména to zamrzí v případech, kdy musíte transportovat jednotlivé protiletecké soustavy, věc na výrobu tak banální, z jedné hlavní základny do druhé, vzdálené jen pár kilometrů. A to navíc po moři, čímž zbytečně snižujete své přepravní kapacity. Kvůli kulometnému dvojčeti… ach jo! Z tohoto důvodu je nejlepší vyrobené kousky čas od času transportovat na nějakou vzdálenější základnu, abyste je mohli v případě potřeby snáze přesunout jinam – jak jsem už říkal, pokud vám vláda zadá postavit pobřežní baterii kdesi v tramtárii, za nedostatečně rychlé splnění vám hrozí postihy.
Druhou mrzutostí je fakt, že ani jakožto vrchní velitel námořních sil nemáte plnou kontrolu nad formacemi. Sice můžete jednotlivým formacím přidělovat admirály s určitými bonusy (na morálku, na výkonnost apod.), kteří by jinak bez užitku seděli doma na židli, nebo můžete měnit vybavení lodí a jejich upgrade novými technologiemi, ale už jaksi nemůžete sestavovat libovolné bojové formace. Na moře samo sebou nemůžete posílat loďky po jedné, to je tak říkajíc o ničem. Můžete však formovat pouze předurčené svazy a čekat, až se vyrobí všechny potřebné lodě, nebo se vydat na moře se svazem neúplným. Nebo, pokud k tomu máte dost trpělivosti, zadat pro všechny dostupné lodě v hlavní základně nějakou formaci, jejíž se stanou součástí, pak z těchto formací odstranit nepotřebné lodě a všechno najednou posléze shrnout do formace jediné. Ta pak třeba nese název Flotila letadlových lodí, ale ve skutečnosti se skládá z jedné malé letadlovky, několika ochranných torpédoborců a spousty tankerů a transportních lodí.

Taktický mód aneb konečně v akci!
Tak ti, mami, konečně píšu. Víš, poslední dobou jsme prošli mnoha boji a já… ztratil jsem spoustu kamarádů. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Vždyť v CoD to bylo vždy tak snadné, stačilo jen házet granáty přes střechy činžáků a vítězství bylo doma… Debilní realita!
Jakmile se jednou nalodíte a vyrazíte do boje, už není cesty zpět. Můžete sice nechat na počítači, aby vyhodnotil poměr sil a vyvodil z toho resumé boje, ale proč to dělat, když se jich můžete zúčastnit jako vrchní velitel a nadto zkusit ovlivnit bitvu ještě mnohem více tím, že usednete třeba do kokpitu torpédového bombardéru a zkusíte své šance proti křižníku ježícímu se protileteckými zbraněmi…?

Před bitvou to vypadá tak, že v závislosti na tom, zda útočíte nebo se bráníte, si vyberete startovní pozici a zvolíte si, které lodě se budou bitvy účastnit a kde se budou v dané zóně nacházet. Pak už jen tlačítko Start a boj může začít. Jelikož se na obrazovce bude často pohybovat veliké množství jednotek, je na levé straně k dispozici panel se skupinami lodí a letadel. Lodě se sice nepohybují dost rychle na to, aby byl s jejich koordinací problém, u letadel se to však hodí. I přesto je ale chování všech aktérů do značné míry automatické a navíc se dá přizpůsobit vašim aktuálním potřebám. Můžete nastavit nejen typické chování (střílej, nestřílej, pouze se braň), ale rovněž i vzdálenost od nepřítele, možnost manévrovat podle uvážení (doporučuji), výšku a rychlost letu letadel, ale hlavně priority útoku! Položek je hodně, stejně jako stupňů priorit, takže můžete zvolit libovolnou konfiguraci nejdůležitějších cílů.
Největším tahákem je ale určitě možnost přímého ovládání. To je dvojího druhu – ovládáte buďto protiletadlové zbraně na lodích, což je sice v některých fázích zábava, ale mnohem více času určitě strávíte „za kniplem“ nějakého letadla. Ovládání je arkádové, nicméně není nejhorší a navíc je podporováno hraní na joysticku. Co se týče palubních zbraní, mají letadla munice neomezeně, což ale neplatí pro torpéda a bomby. Pokud však netrefíte, není problém přepnout se do jiného letadla a zkusit to znova. Pozitivní na této herní skutečnosti je i to, že pochopíte důvod, proč byly ztráty letadel při střetu dvou silných lodních svazů tak obrovské.

Jako i ve strategickém módu, ani tady se hra bohužel neobešla bez chyb. Tou nejzávažnější je časté padání do Windows, zejména pokud přímo pilotujete letadlo. Jakmile hrajete s joystickem, prakticky každé zničení vašeho letadla znamená pád hry. Při hraní pouze s klávesnicí je toto chování mnohem řidší, nicméně 100% záruka není nikdy. Další chybkou, kterou jsem registroval zvlášť při velkém počtu letadel na scéně, je jejich občasná netečnost k nepříteli. Jako by AI prostě odmítalo účastnit se vaší války, letadla si prostě létají bez jakékoliv reakce na nepřítele i příkazy. Jindy pro změnu zahodí své bomby a torpéda kamsi do modrých hlubin, daleko od potenciálního cíle. K dokonalému pocitu, že můžete „kecat“ úplně do všeho, rovněž chybí nemožnost ovládat lodní děla nebo třeba ponorky…

Herní módy
Abyste si dokonale užili atmosféru hry, máte na výběr hned několik single i multiplayerových módů. Jako jeden hráč můžete odstartovat Kampaň se zhruba vyrovnanými silami na obou stranách, Historickou kampaň s důrazem na skutečné rozložení sil i možností ekonomiky, nebo třeba Taktické bitvy, které vás přenesou na moře v předpřipravených scénářích. Přítomen je i Bitevní plánovač, kde si můžete navrhnout svou vlastní bitvu. V případě multiplayeru je k dispozici Plánovač až pro 8 hráčů, mód Vzdušný souboj, kde můžete pouze pilotovat letadla, a nakonec kooperativní režim při hraní taktických bitev se singlu. Bohužel však nemohu posoudit kvality mulťáku, protože nebyl k dispozici žádný server.

Jako zpomalený film
Grafická stránka komplexních her je většinou jako ta Popelka – věčně vzadu, zastrčená, svým způsobem nevýrazná. Abych pravdu řekl, vůbec mi to nevadí, komplexní hry nehraju kvůli grafice a jsem smířen s tím, že je to daň na oltář hratelnosti. Pacific Storm se této definice drží zuby nehty, jak můžete vidět z okolních obrázků. Různých možností grafického nastavení je poměrně dost, ani na nejvyšší detaily se však nejedná o žádný zázrak. Mohou za to zejména nedetailní textury o malém rozlišení a trochu možná i málo detailní modely objektů. Jak ale říkám, nebyl by v tom problém, nebýt jednoho ALE – hra je v taktickém režimu až nechutně náročná na HW. Dobývání ostrovů s velkým počtem objektů a zejména souboj velkých operačních svazů dělá ze hry spíše rychlejší slideshow. Co jsem vysondoval na internetu, nebyl to jen můj problém (moje mašinka možná nakonec není tak obstarožní :o), stěžovali si na to prakticky všichni hráči. Doporučenou konfiguraci, kterou udává výrobce, bych tedy považoval spíše za minimální vhodnou…
Co se týče zvukového podání, hladina průměrnosti zůstává zachována. Dobová hudba se za chvíli ohraje, strategická mapa disponuje jen několika málo zvuky a pouze taktický mód zvučí trochu více. Dokonce jsem měl pocit, jako bych v Pacific Storm slyšel i zvuky z jiných her.

Potopit či nepotopit? To je to, oč tu běží!
Pokud se snad někdo prokousal textem až k těmto řádkám, může si odnést dva dojmy. Ten první je pozitivní – hra opravdu vystihuje atmosféru námořních bitev a celé válečné mašinérie. Navíc možnost vyzkoušet si válku na všech úrovních, od pilota až po vrchního velitele, dává hře další dimenzi. Bohužel toto všechno je pokaženo množstvím zbytečných chyb, poměrně velkou záplavou všemožných tabulek a doposud žádným patchem, který by opravil aspoň část problémů. Pokud bych se měl rozhodovat o nákupu bez ohledu na celkem přijemnou cenu, možná ještě počkám na Battlestations: Midway, které vypadají o řád lépe a přitom slibují obdobnou zábavu. Procentuálně hodnoceno, zaslouží si Pacific Storm nějakých 70%.