Overlord II

Jsou tomu takřka přesně dva roky, co holandské studio Triumph přivedlo na světlo světa svěží herní titul jménem Overlord. Jednalo se o jeden z těch důkazů pro hypotézu, že i dnes lze přivést na přesycený trh originální počin a ještě na tom vydělat. Jen původní verze se prodalo hodně přes milion kusů. Autoři navíc dokázali využít módy se stahovatelnými přídavky a nejrůznějšími spin-offy na konzole, takže se značky za nepříliš dlouhou dobu skutečně rozrostla a vstoupila ve všeobecnou známost. Ve smyslu hesla „kout železo, dokud je žhavé“ se autoři pustili do vývoje pokračování prakticky hned po dokončení jedničky. Práce běžely jako po másle, a tak tu máme regulérní druhý díl velmi brzy. Dá rozum, že se za tak krátkou dobu neudály žádné zásadní změny. To ale zase tak výrazně nevadí, jelikož se Overlord zatím nedočkal žádných napodobitelů, a tak ve svém subžánru udává tón.

 

 

Tato jeho škatulka se přitom skládá z velmi zajímavých ingrediencí. Nejobyčejnější zařazení by asi bylo do akčního žánru ve fantasy světě. To je však v dnešním herním průmyslu popis vyvolávající hluboké zívání. Tedy přesný opak toho, jak Overlord ve skutečnosti na hráče působil. Svěže, čerstvě a originálně. Jenže, jak mohl z tak zprofanovaného žánru vytřískat takový kapitál? Inu, autoři překročili všechny hranice politické korektnosti i dobrého vychování a přivedli na svět hru, která v podstatě nemá žádné zábrany a spočívá v páchání co možná největšího zla a příkoří obyčejným vesničanům. Zní to hrozivě, a to až tak, že bychom se nemohli divit plošnému zákazu prodeje v přísných zemích typu Německa. Jenže ten nenastal. Takový popis je totiž opět zkreslený.

 

 

Celému tomuto škatulkování dává smysl teprve třetí přísada, kterou je humor a nadsázka. Po prvních krocích v Overlordu bylo každému jasné, že tahle hra se ani na okamžik nebere vážně a střílí si ze všech těch dramaticky pojatých fantasy příběhů. Není to o krvi či násilí, ale o jakési pokřivené realitě, která fantasy prostředí staví do zvláštního světla. A jelikož byl vtip opravdu ostrý, sarkastický a ironický, mnozí se nebáli ani srovnání s legendárním Dungeon Keeperem. Druhý díl přitom čerpá z úplně stejné podstaty, akorát je na něm znát ještě větší zkušenost autorů.

 

Vžijete se do role Overlorda, což je jakýsi pán všeho zla ve fantasy říši. Nejde ale o toho samého jako v prvním díle. Tomu už je země lehká. Zanechal však po sobě vypečeného potomka, kterého najdete ve vesnici, kde – už pod vaším vedením – tyranizuje místní obyvatele a děti. Dá tedy rozum, že ho tu nemá nikdo rád. Když začnou město obléhat Římané, kteří jsou tentokrát úhlavními a velmi dobře zpracovanými nepřáteli, obyvatelé na jejich žádost o vydání všeho magického, vyhodí přes brány právě malého Overlorda. Ten ale nepadne do područí otylých mocipánů, ale s pomocí jeho věrných nohsledů (takzvaných milionů) se mu podaří utéct do podzemí, kde začne budovat své sídlo, ze kterého bude do okolí rozsévat zkázu. Začátek hry je opravdu povedený. Základy pochytíte coby malý zloduch a zbytek se na základě trefných rad doučíte v první úrovni. S ovládáním a pochopením principů tak není sebemenší problém, byť se Overlord II hraje do značné míry jinak než klasické akce.

 

 

Světem procházíte sice s postavou Overloda, ale ta toho sama o sobě příliš nezmůže. Jistě, dokáže se ohánět sekyrou a sem tam vyvolat nějaké to kouzlo. Bez svých pomocníků by ale byl zlý pán naprostou nickou. Brzy tak začne sloužit zejména jako prostředník k ovládání partičky zákeřných minionů. Ty můžete za získané živé duše vyvolávat z jejich podzemních doupat na určených místech v úrovni a doplňovat tak stavy. Jejich ovládání je snadné. Prostřednictvím Overlorda hledíte na určité místo, kde je nějaký ten interaktivní předmět či nepřítel. Jedním klikem pošlete jednoho nohsleda k vykonání akce, druhým klikem už běží další atd. Někdy je sice v zorném poli několik interaktivních objektů a může být lehký problém zacílit na ten kýžený, nicméně ani menší chaos není žádnou tragédií. Situace se většinou vyvrbí k hráčově prospěchu.

 

 

Variabilitu hře dodává rozdělení minionů na čtyři skupiny, které v průběhu hry postupně získáváte a jež jsou rozlišeny barvami. Jako první hned na začátku získáte pomocníky hnědé barvy. To jsou v podstatě tupí útočníci, kteří ničí všechny a všechno, stačí zadat povel. Dokáží také běhat po malých visutých lávkách. Dále to jsou červení minions – ti metají firebally a dokáží se dostat přes ohnivé bariéry. Třetím typem jsou zelení, kteří si rozumí s nejrůznějšími jedy. Modří potom léčí a překonávají magické překážky. Aby toho nebylo málo, pomocníci dokáží osedlat nejrůznější divoká zvířata, která předtím obvykle odněkud osvobodí. Například hnědí minions na vlcích umí přeskakovat menší propasti, zatímco červení na salamandrech jsou mnohem silnější.

 

 

Jednotlivé úrovně jsou skutečně malebně zpracované a je radost se v nich jen tak procházet. Přímo z nich vyzařuje určitá pohádkovost, která je ale kombinována s detaily, jež byste tu nečekali. Zkrátka, rozhodně vám nepřijde, že chodíte stále po těch samých lokacích. Overlord II je střižen víceméně lineárně, ale dokáže dát hráčům iluzi, že nejdou po jedné vymezené cestičce, ačkoliv tomu tak v podstatě je. Úrovně jsou poměrně velké, nicméně od chvíle, kdy do nich vstoupíte, narazíte na jasné rozkouskování, kdy si jejich jednotlivé části zpřístupňujete postupně. I ze zbytku hry sálá opravdu originální nádech. Každičká postava je tu vykreslena se zábavnou nadsázkou. Nejmarkantnější to je u otylých a pyšných Římanů, z nichž přímo čiší namyšlená hloupost. Dále potom u klasických fantasy ras připomínajících třeba elfy či dryády. Autoři si z nich očividně dělají srandu. Humor je to ale po většinu času chytrý, takže se skutečně zasmějete. Důraz na detaily také nutí hráče průběh hry skutečně sledovat a nejen bezhlavě pobíhat kolem. V takovém případě totiž kouzlu Overlordu II jen těžko podlehne. Samotné zpracování herní mechaniky a misí tak úžasné není. Ale vsazeno do humorného kontextu se stará o velmi povedený titul.

 

 

V Overlordu II narazíte na řadu menších prvků, jež hratelnost osvěží, jako například vyzbrojování zlého pána či jeho nohsledů, kteří si sami od padlých nepřátel sem tam něco vezmou. K těm opravdu zkušeným si vytvoříte i určité pouto, takže když padnou, budete se je snažit získat nazpět, což je možné, ale jen za cenu obětování většího množství nováčků. Příjemné jsou i vložky, kdy si zastřílíte z katapultu nebo se vžijete do jednoho z minionů – obvykle tehdy, když se s hrdinou někam nevejdete.

 

 

Technická stránka se povedla. Sice bychom občas přivítali nějaký ten polygon navíc, ale hra vypadá i tak opravdu dobře, zejména díky osobitému vizuálnímu stylu. Atmosféru navíc podporuje i vhodně vybraná hudba. Majitele méně výkonných mašin potěší kvalitní optimalizace. Největší vadou na kráse Overlordu II tak je fakt, že se autoři ani nepokoušeli o větší změny. Aniž bychom si pamatovali každý detail prvního dílu, přijde nám, že se dvojka hraje takřka úplně stejně, jen o něco lépe. Je to především humorná a zábavná záležitost, kterou si musíte umět užít. Občas vám může přijít, že se hraje tak trochu sama a je kvůli tomu lehce stereotypní. Přejít tento nedostatek ale za celkový zážitek z ní stojí – 80%