Order of War: Challenge

Než přikročíme k hodnocení datadisku, podívejme se nejprve na původní Order of War, RTS vydanou počátkem října loňského roku. Vždyť opakování je matkou moudrosti. Jednalo se o realtime strategii z druhé světové války, která tento děsivý konflikt pojala jako “velkolepou show, kde se příliš nehledí na detaily” (viz recenze). Tvůrci nekladli přehnaný důraz na realismus, soustředili se především na to, aby hráčům předvedli spektakulární divadlo plné explozí a dalších oku lahodících efektů. Což se jim docela povedlo. Rozblácenými bojišti mašírovaly stovky mužů, desítky tanků drtily nepřátelskou svoloč a vy jste tomu všemu chladně přihlíželi, jak se na správného generála sluší a patří. Nešlo přitom o nikterak výrazný titul: když už jste jednou měli OoW na harddisku, stál za sice za dohrání, ale pak už nebyl důvod znovu se ke hře vracet. Vinu na tom měla povrchně zpracovaná strategická část a poněkud odfláknutý multiplayer, jenž nedokázal příliš zaujmout. Právě to si vývojáři umínili změnit.

Standalone datadisk nazvaný Challenge, tedy Výzva, je zcela zaměřen na síťové hraní. Veškeré změny se týkají pouze multiplayeru, protože jak jsem před okamžikem zmínil, právě v zde tkvěla jedna z velkých slabin Order of War. Asi největší devizou datadisku je jeho cena: přes Steam jej pořídíte za necelých 9 eur, přičemž vlastníci původní hry dostanou tuto expanzi zcela zdarma. V těchto pohnutých časech, kdy trh je doslova zasviněn hromadou drahých a úplně zbytečných DLC, si ojedinělý přístup Wargamingu zaslouží pochvalu. Takhle se vlévá krev do žil starším hrám! Rychlokvašené DLC, jejichž obsah by ještě před pár lety byl součástí běžných patchů a každý by to považoval za samozřejmost, mi docela leží v žaludku, a jistě v tom nejsem sám. Challenge proto působí jako balzám na duši.

Bohužel, neobvyklá vstřícnost vývojářů a distributora se podle všeho nesetkala s adekvátní hráčskou odezvou. V každou denní dobu sice narazíte na dostatek válkychtivných jedinců, takže není problém sehnat spolu- a protihráče, ale smutným faktem je, že zejména po ránu nejsou počty online uživatelů nijak oslnivé. Kdyby bylo nejhůř (ale to se mi za cca 14 dní hraní stalo jen jednou, když jsem ponocoval), lze využít skirmish, tedy hru proti AI. Skirmish určitě ocení také ti, kdo nevlastní původní OoW. Datadisk totiž sice obsahuje výukový modul, v němž se naučíte základy, jenže pouhé základy pro seriózní online hraní samozřejmě nestačí. Člověk se nejlépe učí z vlastních chyb – a právě k tomu je skirmish jako stvořený. Ostatně jaký blázen se chtěl ztrapňovat před živým protivníkem, že.

Pokud stojíte o tvrdá čísla, vězte, že Challenge přináší dvanáctku rozlehlých map (z toho 6 nových, původní šestice prošla jemným faceliftem), pět zbrusu nových módů a drobné, nicméně nezanedbatelné změny ve vybalancování všech válčících stran (Amíci, rudoarmějci, wehrmacht). Zvýšila se například pořizovací cena paragánů, takže už není tak jednoduché překvapit protivníka shora, změn doznala i artilerie… Hra se zlepšila, a to prakticky ve všech směrech, tedy nejen co se vybalancování týče. Vývojáři vymodelovali některé jednotky jinak a lépe, optimalizovali HW náročnost, “vytunili” interface. Základní herní principy nicméně zůstaly beze změn. Tudíž se až na výjimky, popsané v jedné z následujících částí článku, opět nemusíte zatěžovat jemnými nuancemi války, budováním obranných struktur nebo dokonce mikromanagementem. Základem úspěchu je i nyní myšlení ve velkém měřítku; potřebujete pohotově reagovat na jednání soupeře a odprostit se při tom od podružností. Stejně jako minule, obsazováním kontrolních stanovišť získáváte kredity, za něž lze nakoupit posily, ať už v podobě jednotek či např. přivolání náletu.

I nadále platí výhrady, jež jsem vůči hře měl již v říjnové recenzi. OoW nejde do hloubky, nepotřebujete složitě koumat, koho kam poslat, stačí intuitivně vydávat rozkazy – vždyť ono to přece už nějak dopadne… Ani datadisk nemění nic na skutečnosti, že OoW rozhodně není RTS schopná zaujmout i zkušené harcovníky, kteří chtějí mít kontrolu nad každičkým aspektem vedení války. Jenže – a jde naštěstí o dosti pozitivní “jenže” – díky možnostem, které Challenge přinesl, vás multiplayerový režim bude i přes nepopiratelnou plytkost, způsobenou zjednodušeným pojetím války, bavit. Než se dostatečně vyblbnete ve všech módech a mapách a začnete pociťovat nudu zapříčiněnou neměnnou hratelností, uplyne spousta času, během nějž a ke hře se budete rádi vracet. A tak co před půl rokem nedokázal Order of War, napravuje datadisk. Se zpožděním, ale přece.

Když už jsem to naťukl, z nově přidaných módů mě asi nejvíce zaujal Instant Battle a jeho blízký příbuzný, nazvaný Mercenaries. V prvně jmenovaném režimu nelze získávat zdroje, začínáte sice s velkou (předdefinovanou) armádou, nicméně nemůžete počítat s posilami. Pro Mercenaries platí víceméně totéž, jen s tím rozdílem, že dostanete určitý počet kreditů, za které pořídíte jednotky podle své volby (lze tedy ovlivnit skladbu svého vojska). Jakmile kredity vyčerpáte, máte až do konce hry utrum. Díky těmto strikním omezením se z OoW stává jakási zvláštní šachová partie, kdy za každičké přehlédnutí tvrdě zaplatíte. Zatímco v dalších režimech existuje jistý prostor pro chybu, zde žádný takový není, každičký kiks se drsně projevuje na výsledku. Ve chvílích, kdy si potřebujete rozmyslet další krok, což se, pravda, nestává příliš často, můžete hru na minutu zapauzovat a rozdat potřebné příkazy. Pauzu lze využít maximálně třikrát, čímž tvůrci zamezili šikanování protivníka.

Ani zbylé módy však nejsou k zahození. Např. v Expansion při obsazování stanovišť získáváte nejen kredity, též si i odemykáte jinak nedostupné jednotky. Startujete tedy s chudičkou armádou složenou z kanonefutru a když jde všechno podle plánu, skončíte s vysoce diverzifikovanou válečnou hydrou, nezadržitelně likvidující cizí vojska. Expansion poskytuje největší potěšení z deklasování protivníka, protože mu můžete dát najevo, že jeho armáda nemá na tu vaši ani výzbrojí, ani velikostí. Mapy jsou mimochodem dimenzovány pro dva až čtyři hráče, většinu z nich lze hrát v každém z 6 módů a poskytují dostatek prostoru pro divoké manévrování, čehož v epických bitvách nesčetněkrát využijete.

Vývojáři vyslyšeli hlasy fanoušků a udělali maximum pro to, aby dali multiplayeru pořádnou šťávu. Jistě, ani vydáním datadisku se z OoW nestává titul, který by se mohl zapsat do zlatého fondu válečných RTS. Ale alespoň byla popřena platnost tvrzení z úvodního odstavce: konečně jsme dostali důvod, proč se ke hře i dlouho po dohrání vracet. Pro majitele původní hry je Challenge povinností (skrznaskrz příjemnou, samozřejmě). A pro ty, kdo ji nevlastní (a museli by tedy platit 9 eur), stojí Výzva minimálně za zvážení. Hoši z Wargamingu se totiž pochlapili a vypustili do světa povedenou expanzi. Hodnocení – 72%