Necrovision: Lost Company

Pokud byste měli vyjmenovat pět opravdu dobrých her, které kdy vydal východoevropský, původem ruský, vydavatel 1C Company, asi byste s tím měli velké problémy. Rozhodně větší, než se stejným úkolem v případě firem jako Activision Blizzard či Electronic Arts. Ono to není zase tak překvapivé. 1C Company se specializuje převážně na ruský trh, kde vydává dlouhé zástupy titulů mizerné kvality. Některé z nich se pak dostanou i na ostatní evropské trhy (představa, že si takové hry někdo kupuje v USA je hodně naivní, a to i proto, že se zde moc PC her neprodá). To štěstí měla i střílečka Necrovision, která vyšla loni a za dlouhou dobu patřila k tomu nejlepšímu – společně s Cryostasis a Kings Bounty –, co ze stájí 1C Company vzešlo. Vedle zmíněných dvou titulů bylo ale Necrovision přeci jen horší a že patří k tomu nejlepšímu, co firma může nabídnout, je spíše smutné, protože se při nejlepší vůli nedá označit za nic jiného než za béčkový počin, který uspokojí jen tehdy, smíříte-li se dopředu s kompromisy ve všech možných ohledech.

 

 

Nicméně Necrovision se neprodávalo špatně, a vzhledem k tomu, že jeho vývoj nejspíš nepřišel na žádné horentní prostředky, vyplatí se 1C Company přijít s pokračováním. Tedy pokračováním – ono je to složitější. Rozhodně nemůžeme mluvit o regulérním druhém dílu. Ostatně, vždyť originál vyšel teprve před rokem. Na první pohled je přitom jasné, že Necrovision: Lost Company se od něj příliš neliší. Pokud bychom to vzali opravdu zevrubně, tak se kromě nějakých těch nových nepřátel a jinak poskládaných úrovní neliší prakticky v ničem. Je-li to dobrá nebo špatná zpráva, to si musí posoudit každý sám a jistě na to bude pohlížet z hlediska toho, jak se mu líbila původní hra. Pokud mu sedla, bude se bavit i u přídavku, což je zřejmě nejvýstižnější slovo, jakým lze hru popsat. Kdo však u hraní Necrovision brbal, třeba o tom, jak je to celé přihlouplé a monotónní, bude stejně brblat i u Lost Company.

 

 

Pro ty, kdo nejsou s univerzem Necrovision seznámeni, vězte, že si autoři vybrali docela zajímavé téma, a to hned ve dvou rovinách. Zaprvé – první světová válka není ve hrách příliš vytěžovaná. Zadruhé – tady nebojují vojáci proti vojákům tak, jak vás to učily učebnice dějepisu. V Necrovision je to trochu jiný případ. Dobře, hodně jiný případ. Dostanete se sice do míst, ve kterých se první světová odehrála, narazíte na národy, jež v ní soupeřily, ale něco je jinak. Tím něčím je hrůzostrašný plyn, který zaplavil bojiště a učinil z konfliktu jednotlivých národů úplnou selanku. Všichni se totiž zabývají tím, co ten strašlivý plyn způsobil. A to není nic menšího než mutace tisíců vojáků do zombíků, kteří jsou navíc podporováni démony z jiné dimenze. Kdo hrál první Necrovision, ví dobře, o čem tu mluvíme. Prostě si zastřílíte do zombíků a do démonů.

 

 

Pokud se ptáte, jak autoři navázali na děj prvního dílu, vězte, že zvolili otřepanou fintu a příběh zasadili před originál. Jedná se tedy o takzvaný prequel, ve kterém budete sledovat osudy německého vojáka a pochopitelně se dostanete do ožehavých situací vycházejících z použití zmíněného plynu. Průběh loadingových obrazovek je doplňován vyprávěním nejen hlavního hrdiny, ale i dalších postav, což by vás mělo dostat hlouběji do děje a ohromit vás nejrůznějšími detaily, které si tvůrci vymysleli. Jenže to tak nějak nefunguje. Člověk u frenetické akce, kterou Necrovision: Lost Company znovu zcela jednoznačně je, nemá náladu louskat text, byť je mu předčítán, který navíc zjevně sepsal nějaký zneuznaný scénárista. Je s podivem, kolik textu tvůrci do hry napěchovali, a to nejen do loadingových obrazovek, kde je ho nejvíce, ale i do nejrůznějších lejster, která cestou naleznete a také do neherních sekvencí, které sem tam přerušují frenetickou řežbu. Autoři se zjevně snažili ze hry udělat něco více, ale pokud mířili tam, kde třeba Bioshock nejrůznějšími texty rafinovaně odkrývá zajímavé univerzum, tak se totálně minuli účinkem. V Necrovision: Lost Company budete texty hodně rychle ignorovat. Pokud by ale přeci jen někomu byly po chuti, možná ocení, že se u nás hra distribuuje s českými titulky.

 

 

Naštěstí není příběh pro podobnou hru příliš důležitý, takže o to hlavní ignorací děje nepřijdete. Jádrem Necrovision: Lost Company je pochopitelně akce, a to pokud možno co nejmasovější. Od prvního okamžiku na vás hra vrhá haldy nepřátel, které musíte rychle likvidovat, protože z nejrůznějších děr už se rojí další. Začátek hry je ostatně docela obtížný, protože nemáte kromě pistolky žádnou jinou zbraň – a hned se na vás vrhají docela tuzí zombíci ve větším počtu. Tento úvodní nápor je třeba nějak přežít a vystřílet, pak už to většinou není příliš těžké, protože se záhy chopíte mocnějších kvérů. Pravdou ale je, že munice není tolik, kolik bychom si v takovéto akci, která kráčí ve stopách Dooma a Painkillera, představovali. Na druhou stranu to autoři kompenzují možností mlátit zbraněmi na blízko, a dokonce několika zbraněmi, které jsou ke kontaktnímu útoku přímo určeny. To akci oživuje, byť přímé mlácení mohlo být zpracováno o něco lépe a ne tak chaoticky.

 

 

Primitivních stříleček je všude kolem habaděj. A řadí se mezi ně třeba i Modern Warfare 2. Pokud byste ale od Necrovision: Lost Company čekali podobný zážitek, akorát z jiného prostředí, byli byste zklamáni. Modern Warfare 2 je skutečně moderní hrou, která na primitivních mechanismech staví realisticky vyhlížející fasádu, která vás pohltí. Necrovision: Lost Company se naproti tomu vyznačuje nepřesvědčivou výstavbou úrovní, které slouží jen k tomu, aby se bylo možno nahnat co nejvíce monster a nechat hráče, ať je vystřílí. Střílí nebo mlátí se v podstatě neustále. V chodbičkách a na cestičkách se vám do cesty staví obvykle jen několik protivníků, ovšem pravidelně se dostáváte na nejrůznější prostranství či do větších sálů. Jakmile vejdete, dveře či brány se jakoby zaklapnou a monstra se začínají rodit. Po hráčích se chce, aby se s nimi vypořádali bez vlastní úhony. Jakmile je vyčerpáno nutné penzum, jsou otevřeny dveře a můžete jít dále. Zážitek je to hodně přímočarý a předvídatelný.

 

 

To ale zase tolik nevadí – i po takových hrách je poptávka, což ukazuje třeba úspěch Painkillera nebo právě skutečnost, že Lost Company už je přídavkem ke stejně fungujícímu originálu. Přeci jen jsme se ale nemohli ubránit pocitu, že požitek z akce mohl být lepší. Není sice vůbec špatný a akční model funguje vcelku dobře, stejně jako zbraně střílejí slušně. Autorům se však nedaří navodit tu správnou dynamiku, respektive takových situací, kdy si řeknete, že takhle by to mělo vypadat, je za celou hru jen málo. Přesto se ale dá říct, že si docela dobře zastřílíte, pokud nebudete očekávat nějaké zázraky. Na grafiku se dá docela pěkně dívat, ale rozhodně by si zasloužila větší optimalizaci, zvuky by také mohly být sytější a hudba výraznější. Kolem a kolem je to nášup stejně nedokonalý jako původní titul, přesto však fandy podobných her může slušně zabavit – 65%