NecroVisioN

„Válka je strašlivá, nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína; zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic v slunci.”

(Henri Barbusse, Oheň)

 

Když už střílečku, tak válečnou. Když už válečnou střílečku, tak z druhé světové. Podobně zřejmě uvažuje většina tvůrců her, poněvadž trh je zaplaven FPS, jež vás přenesou do žáru bitvy o Stalingrad, vylodíte se v Normandii a tak dále a tak dále. Z 2. světové už bylo vytěženo, co se dalo, a přesto se k tomuto konfliktu vývojáři vracejí zas a znova… Přitom když se ohlédnete jen o trochu dále do minulosti, spatříte konflikt, který byl v mnohém drsnější než válka z let 39-45, a pokud je nám známo, dosud se mu téměř nikdo nevěnoval. Až do teď. I když… jak se to vezme.

 

 

Sotva se první úroveň Necrovisionu nahrála a my udělali první nesmělé krůčky po zákopech, měli jsme jasno. Zajímavě stylizované prostředí, noc černá jako ty nejděsivější noční můry, hutnou temnotou probleskovaly jen exploze dělostřeleckých granátů – to vše nás přesvědčilo, že hodnocení této FPS nepůjde pod 75 %. Viděli jsme blátivé přízraky vojáků Trojspolku, snažících se rozšmelcovat nás nabroušenými bajonety na krvavou kaši, slyšeli zvuky bitevní vřavy v dáli…  To v konečném součtu dává minimálně 80 %, a basta! … A nyní vám s menším odstupem, když už horké hlavy trochu vychladly, povíme, proč jsme od tohoto chvályhodného recenzentského předsevzetí upustili.

 

 

První level navozuje přesně ten dojem, jaký bychom chtěli z pekla první světové mít, ovšem už po několika minutách hra nabírá zcela jiný směr. Ke slovu totiž přijdou síly nadpřirozena. Necrovision zkrátka brzy ukazuje svou pravou tvář: pod povrchem zdánlivě standardní válečné FPS se skrývá lítá vyvražďovačka zombíků a jim podobných stvoření. Mnohé nejspíš zklame, že 1. světová nepředstavuje středobod všeho dění, zuřivé zákopové boje ustupují do pozadí, protože prim hrají nemrtví a monstra vzešlá z hlubin pekelných. Na tom nelze spatřovat nic špatného – ostatně stísněné zákopy a hrůzyplné útrapy lidí v nich jsou ideální kulisou pro solidní horor. Vývojáři ale příliš tlačí na pilu: neumí správně dávkovat napětí a akci. O nějaké strašidelné atmosféře se tu vlastně ani mluvit nedá, zato akce dostanete naservírováno vrchovatě.

 

 

Necrovision je zběsilá střílečka, až příliš zběsilá. Hra na vás neustále posílá vlny protivníků: vojáky, zombifikované vojáky, pekelné psy a další podobná stvoření, co vám nedopřejí oddychu. Ani na chvíli. Jak jsme již zmínili, prostředí je jako stvořené k vybudování hororové atmosféry. Jenže tento zajímavý potenciál je promrhán tím, že prostě nemáte kdy se bát. Nikdy nedojde k tomu, že byste procházeli chodbou, naslouchali podezřelým zvukům v pozadí a vystrašeně čekali, co se zpoza rohu vyřítí. Nepřátelé vylézají prostě odevšad a pořád – na obrazovce proto nikdy není klid, tolik potřebný k vybudování děsivé atmosféry. Všichni přece víme, že předzvěstí bouře bývá strnulé ticho…

 

 

Příběh, dá-li se o něčem takovém vůbec hovořit, je prostý jako následující říkanka. Byl jednou jeden pán, jmenoval se Zimmerman. Byl to mistr temných věd, chtěl ovládnout celý svět. No, ve skutečnosti je zápletka o trošičku sofistikovanější (ale ne o moc) a ke slovu přijde i starobylá rasa vampýrů… Dokonce se zhruba někdy v polovině hry dočkáte i nečekaného (a trochu absurdního) zvratu, což je na poměry stříleček tohoto typu nevídaná věc. Nicméně vězte, že síla Necrovisionu tkví v kosení tun nepřátel v pěkně provedené grafice, nikoli v dechberoucí zápletce. Popravdě řečeno, jediným zajímavým momentem v jinak stupidním příběhu je onen zvrat – jedná se ovšem jen o nepatrnou kapku překvapení v moři nesmyslů, otřepaných klišé, nudy a zbytečné rozvleklosti.

 

 

Necrovison nabízí tři stupně obtížnosti a už prostřední z nich představuje solidní výzvu i pro zkušeného harcovníka. Autor recenze bez uzardění přiznává, že nejednou uvažoval o rozjetí hry nanovo, a to na obtížnost „easy“. K jeho dilematu nezanedbatelnou měrou přispíval i fakt, že „quickload“ trvá zatraceně dlouho. Na použitém stroji (2 GB paměti) trvalo načítání úrovně více než minutu, quickload jen o málo méně. Věřte, že jakmile na nějakém místě bídně zhynete 3x po sobě a strávíte věčnost nuděním se u loadingové obrazovky, začnete i vy uvažovat o přeřazení na nižší obtížnostní stupeň.

 

 

Zatímco v jiných titulech – mluvíme samozřejmě o žánru FPS – sáhnete po prostředích k boji zblízka jen v nouzi nejvyšší (kolikrát jste v Doomovi použili motorovou pilu?), v Necrovision se jedná o regulérní součást hry. Třímáte-li v jedné dlani pistoli, druhou rukou se můžete ohánět bodákem, zákopovou lopatkou nebo obyčejným nožem. Také lze kolem sebe kopat jako o život. Poslední jmenovaný prostředek raději nepodceňujte, jediným mocným kopem dokážete odhodit hlouček nepřátel stranou, čímž si často otevřete cestu ven z jinak smrtícího chumlu. Též kombo pistole+chladná ocel budete využívat velice často, protože tvůrci na vás ve stísněných prostorách s oblibou posílají monstra ze všech stran. A jelikož většina palných zbraní disponuje maličkým zásobníkem a přebíjení trvá nepříjemně dlouho, představuje bodání a sekání, obojí doplňované občasnou střelbou, nejúčinnější prostředek obrany.

 

 

I když jste ale beznadějně obklíčeni zombíky a hladina hitpointů klesá nebezpečně nízko, ještě není třeba propadat panice. Tvůrci totiž hlavního hrdinu obdařili sympatickou vlastností, nazvanou trefně Poslední dech. Když smrt neodbytně buší na dveře a dožaduje se vaší duše, mozek vám do žil napumpuje koňskou dávku adrenalinu, takže přechodně necítíte bolest (jste imunní vůči zranění) a rovněž rozdáváte mnohem silnější rány. “Poslední dech” trvá jen asi 10 vteřin, přesto existuje reálná šance, že během této chvilky zlikvidujete dotěrné potvory a uklidíte se někam do ústraní, kde si v klidu vylížete rány. Hitpointy se totiž časem regenerují, nicméně plný ukazatel zdraví získáte jedině použitím lékárničky.

 

 

Zbraňový arzenál obsahuje celkem osmnáct použitelných kousků, do rukou se vám dostane jak standardní vojenská výzbroj, tak i démonicky modifikované kousky. Je to jen subjektivní pocit, ale musíme zmínit, že každá ze zbraní v nás vzbuzovala pocit, jako bychom ji opravdu drželi v ruce, cítili její tíhu a zpětný ráz. Necrovision v nás zkrátka vyvolal dojem, že nevidíme jen pár pixelů na monitoru, nýbrž že skutečně třímáme pušku schopnou rozsévat smrt. Přitom nemůžeme tvrdit, že by zbraně byly nějak účinné… Jak říkáme, jedná se jen o subjektivní pocit, možná zapříčiněný momentálním duševním rozpoložením. Kdo ví. Rádi vyslechneme vaše dojmy v komentářích. 

 

 

Prostředí by neškodila o něco větší variabilita. Na druhou stranu ale obsahuje zajímavé prvky: tu se posadíte do robota, jinde zase osedláte draka a kromě toho si i vyzkoušíte, jaké to je být v kůži ohnivého golema, takže mírně stereotypní design levelů se dá odpustit. Z části také proto, že kvůli obrovitánské přesile nepřátel stejně nebudete mít čas rozhlížet se okolo. Navíc potěší, že levely jsou prošpikované tajnými skrýšemi, kde lze najít zajímavé bonusy. Zaujme i Challenge mód, kdy musíte splnit sérii poměrně náročných úkolů, za což vás hra odmění výhodami v singleplayeru. Zavěrem řekněme, že Necrovision klame tělem. Zprvu vypadá jako slibná válečná FPS, záhy se však posunuje do jiné roviny, mění se na zběsilou vyvražďovačku monster ze zásvětí, občasně přerušovanou nezáživnými filmečky. Pokud hodláte tento fakt akceptovat a nečekáte od hry nic víc, než pořádnou – a skrz naskrz brutální – řežbu, potom v podstatě neexistuje důvod, proč tuto FPS ruské provenience alespoň nevyzkoušet. Necrovision nabízí čistokrevnou akci, ale nic víc – 65%