Mountain Bike Adrenaline

Schválně, co se vám vybaví při spojení počítačové hry a cyklistická kola? Všem starším náruživým hráčům určitě výborná DOSovská hříčka Elastomania. V ní jste museli projet připravené 2D úrovně plné nástrah, posbírat po cestě všechna jablíčka a dojet do cíle během co nejkratšího času. Vlastně úplně jednoduchý princip, ovšem neuvěřitelně chytlavý, návykový a mnohdy také obtížný. Zkrátka bylo zapotřebí pořádně vytrénovat prsty na práci se šipkami. A mladším hráčům se při vyřčení onoho spojení vybaví tak možná nedávno recenzovaný cyklistický manažer Pro Cycling Manager 2008. Dnes si však povíme o malinko jiném titulu, nutno podotknout docela originálním a spíš bychom ho mohli přirovnat právě k takové moderní Elastomanii. Je docela s podivem, že se žádné vývojářské firmy nepouštějí do nějakých závodních her, v nichž byste jezdili místo okoukaných aut nebo motorek právě na kolech. Po pravdě řečeno žádnou takovou novější hru si nevybavuji, snad jen na nezávislé freeware scéně. Až vývojářské studio Nobilis si této mezery na trhu všimlo a pokusilo se ji zaplnit. Na konci loňského roku vyšla hra pro PlayStation 2 a nyní zapracovali ještě na konverzi a doputovala i na počítače. Nemá cenu vás v této recenzi hned relativně v úvodu lákat na její bezchybnost a dokonalou hratelnost. Objevili jsme však několik ryze pozitivních aspektů a nějakou dobu jsme se i dobře bavili. Na druhou stranu v hodně směrech nás tvůrci naopak dokázali rozčarovat.

Hra nabízí dohromady čtveřici módů, které však bohužel nejsou poslepovány dohromady nějakou kariérou. Zkrátka v menu si pokaždé jen vyberete, co zrovna chce hrát. Ještě předtím, než si o nich řekneme podrobnosti, tak musíme osvětlit, o čem vlastně Mountain Bike Adrenaline je. Prakticky všechno lze vyčíst už ze samotného názvu. Jezdíte na běžném horském kole v otevřené přírodě a musíte plnit zadané cíle, které se odvíjí právě od zvoleného režimu hraní. V prvním módu Stopwatch se jezdí klasické závody na čas, v nichž vítězí ty nejrychlejší. V terénu jsou různě rozmístěné virtuální brány, jimiž musíte postupně projet. Občas je to okořeněno tím, že neprojíždíte bránami, ale v libovolném pořadí sbíráte roztroušené znaky hvězdiček. Vcelku klasický mód a nikdo z něj asi nebude nijak zvlášť uchvácený. Nám hlavně malinko chybí, že s vámi najednou nejedou i ostatní protivníci a až v cíli se jen dozvíte, kolikátí se svým časem jste.

To druhý herní režim Challenge už je o poznání zajímavější a zároveň obtížnější. Místo rychlosti se v něm musíte soustředit hlavně na přesnost. Projíždění po uzoučkých kládách nebo proskakování kruhy za letu je zde na denním pořádku. Zpočátku jsme u něj vcelku dobře bavili, ale záhy nás začal neskutečně frustrovat svou vysokou obtížností. Respektive spíše než obtížností to bylo zde (ne)fungující fyzikou. V pořadí třetí na nás čeká Arcade – skutečná arkádovka, v níž musíte pořádně skákat do výšky a dělat nějaké triky, za něž jste bodově odměňováni. Bohužel však příliš možností jak se předvést není a proto vám většinou musí stačit jen skákání a případně otáčení se o 180 (resp. 360) stupňů. Úplně posledním módem je Freedom. Tam se nezávodí, jen si vyberete trasu a můžete si dělat co chcete a jak dlouho chcete. Bohužel to příliš dlouho asi nevydržíte, a proto si raději pustíte některý ze zmíněných závodů.

Jak postupně vyhráváte závody, odblokovávají se vám nové závody a později i mapy, na kterých můžete jezdit. Kromě toho také nové vybavení pro vašeho cyklistu. Před každou jízdou si totiž vybíráte druh kola, vzhled jezdce a helmu. Bohužel jsme však nezaznamenali prakticky žádné rozdíly, a tak jde pouze o vizuální změnu. Kariéru bychom uvítali i kvůli možnosti nakupovat a odblokovat si jen to, co opravdu chceme a kdy chceme. Ale máme smůlu.

Teď už nastal ten správný čas povědět si něco více o samotných bicyklech. V první řadě nás zaujalo, že jezdci se na nich skutečně drží jako přikovaní. Při opravdu velkém nárazu sice spadnou, ale nebývá to příliš často. Cyklista jezdí dopředu sám, stačí držet šipku, nemusíte tedy rychle mačkat nějaké tlačítko, jako tomu bylo zvykem u starších her a malinko jsme to očekávali i v tomto případě. Bohužel zpátečku už nezná, a tak jsme se dost často někde zasekli a nemohli se dostat pryč. Jak vidíte na všech screenshotech, v pravé i levé dolní části obrazovky jsou dva ukazatele. Vlevo jde o aktuální sílu jezdce, aneb nakolik je unavený. Zatímco v automobilech si řadíte, tady fungují taktéž přehazovačky jako na klasickém horském kole. Můžete si zapnout automatickou (postava to dělá sama) a nebo si je přehazovat sami. To určitě doporučujeme, jde totiž o skvělou featurku a právě v tom případě si hodně musíte hlídat unavenost vašeho jezdce. Když s ním budete šlapat do prudkého kopce na 5, asi daleko nedojedete. Naopak při chvilce klidu (většinou třeba jízdě z kopce) se energie rychle doplní a s klidem můžete přehodit na nejtěžší šestý stupeň. Druhý (modrý) ukazatel vás informuje o koncentraci. Jedním tlačítkem zapnete větší soustředění a jakoby se zpomalí čas, takže lze snáze projet po nějakých úzkých překážkách. Když koncentraci nepoužíváte, tak se opět sama doplňuje.

A kde se vlastně na horských kolech proháníte? K dispozici jsou bohužel pouze čtyři mapy, resp. prostředí. Prvním se staly kanadské hory, jimiž i protéká řeka a všude je plno trávy a kamenů. Druhé prostředí Alp ve Francii je hodně podobné, jen musíme počítat s většími výškovými rozdíly. To třetí Hawai se nám líbila asi nejvíce a působí nejpříjemněji. Poslední Grand Canyon skrývá hlavně vyprahlou půdu s množstvím kamenů a minimem flóry, avšak nechybí ani oáza. Každé z nich je docela malé a záhy se vám všechna okoukají. To ještě umocňuje fakt, že si jsou všechny ohromně podobné a nikde nenajdete nic zvláštního, extra originálního, ani převratného. Vymodelování nás místy velmi mile překvapilo, ještě kdyby tak dobře fungovala fyzika. Kola se totiž občas chovají opravdu zvláštně, zaseknete se o skoro neviditelné předměty, apod.

Grafické zpracování se řadí spíše mezi dnešní podprůměr. Ostatně také díky tomu vyšla hra loni na starou konzoli PlayStation 2. Na ní jsem bohužel neměl možnost Mountain Bike Adrenaline hrát, a proto nemohu porovnávat. Jak jsem však koukal na screenshoty z konzolové verze, tvůrci patrně zapracovali na zlepšení. Není to tedy ani stařičká hrůza, ani next-gen vizuální zpracování. Zatímco příroda ještě vcelku ujde, pozadí v podobě 2D nákresů vypadá dnes již směšně. A grafici evidentně neumí příliš modelovat postavy, protože cyklisti jsou dosti zvláštní a kostrbatí. Ani jejich pohyby nejsou dokonalé. Vůbec nejhorším prvkem byla strašlivá hudba, kterou jsme si však okamžitě vypnuli a byl klid. To je téměř povinnost. Ještě před samotným vyřčením finálního ortelu bychom měli říci pár slov ke konverzi z konzole. Ta dopadla překvapivě docela dobře. Můžeme nastavovat plno věcí, hra dokonce podporuje i poměrně velké rozlišení. Při samotné jízdě dokonce ani nepoznáte, že šlo o původní konzolový titul. To je dáno především jednoduchým ovládáním – vystačíte si prakticky jen se směrovými šipkami a dvěma, třemi tlačítky. Snad jen na loadingové obrazovce, kde vidíte různé tipy, mne štvalo, že byly uvedeny vždy pouze barvy tlačítek z ovladače pro PS2. Ale to se dá překousnout.

Mountain Bike Adrenaline je vcelku originální hrou a mile jsme ji přivítali. Přeci jen projíždět se v terénu na horských kolech může být vcelku sranda a příjemná změna. A nějakou dobu také byla. Relativně po chvíli však přišlo otrávení a to hned z několika důvodů. Především protože jezdíte pouze ve čtyřech docela malých a hodně podobných prostředích a vůbec nefunguje fyzika (občas se nesmyslně zasekáváte). O něco slabší grafickou stránku bychom například klidně přehlédli a odporné zvuky lze rychle vypnout. Suma sumárum se jedná o docela průměrnou hru, na níž se ještě mělo nějaký ten pátek před vydáním zapracovat a mohlo to být lepší. Alespoň děkujeme za originální námět. Naše hodnocení se však nemůže vyšplhat přes 60%.