Mirror’s Edge: Catalyst je již druhým dílem herní série Mirror’s Edge. První díl vyšel již v roce 2008 pro Windows, PlayStaiton 3, Xbox 360, později také na iOS a Windows Phone. Odnesl si přitom celosvětově dost příznivé hodnocení (více zde). Není tedy divu, že se vývojářské studio EA DICE s vydavatelem Electronic Arts rozhodli spustit vývoj pokračování. I tentokrát si hru vzalo na starosti stejné studio. Vždyť tohle obří studio má přes 550 zaměstnanců a stojí hlavně za vývojem těch nejlepších herních sérií, jako je třeba Battlefield nebo Star Wars: Battlefront. Zdálo se tedy, že hra je v dobrých rukou. Přesto se píše rok 2016 a pokračování Catalyst si dle Metacritic.com odnáší 74 % od herních serverů a jen 41 % od 550 fanoušků. Co se tedy stalo?
Stejně jako se nemění tvůrci stojící za hrou, nemění se ani základní koncept příběhu. I tentokrát se staneme odvážnou hrdinkou Faith, která excelentně ovládá parkour i bojové chvaty. Začínáme ve vězení, ale nezdržíme se tam dlouho. Naším prvním cílem totiž je vzít odsud nohy na ramena a pomůže nám v tom kolega Icarus. Jeho šéfem je samotný Noah, jež naší hrdinku vychovával poté, co jí zemřeli rodiče. Faith se dále, ale stále ještě v rané fázi hry náhodou podaří získat obzvláště vzácný disk, o který se všichni usilují. Zpočátku však netuší, k čemu je vlastně dobrý. Odhalení všech jeho tajemství ale již necháme na vás. Jen bychom vás rádi upozornili, abyste si dávali dobrý pozor. Po krku vám totiž půjde obří korporace v čele s Gabrielem Krugerem. Život nám tak často bude viset na pěkně tenkém vlásku.
Mirror’s Edge se proslavil zejména jedinou věcí – dynamickým pohybem ve stylu parkour z pohledu první osoby. Právě ten je zřejmě hlavním lákadlem hry. A pokud vás právě tento herní prvek zajímá, nenajdete jej nikde lépe zpracovaný, než právě zde. Sice je zpočátku třeba si několik málo minut zvykat na ovládání, avšak po tutoriálu již většina bude ovládání vcelku zvládat. Pravým tlačítkem myši se spouští sprintování a to je třeba zapnout po každém zpomalení. To odpovídá i reálné zkušenosti, kdy například po skoku a dopadu musíme znovu cíleně zrychlit, abychom dorovnali ztracenou rychlost.
Při pohybu si ale samozřejmě užijeme mnohem více druhů pohybu, než je pouhopouhý běh. Čekají nás nejrůznější překážky, které je třeba překonat. Často budeme něco přeskakovat, pod vyššími věcmi projedeme skluzem, po lecčem vyšplháme a nechybí ani chvilkové běhání po zdech. Při dopadu je nutno stisknout příslušné tlačítko pro změkčení pádu a využití energie dopadu pro běh vpřed. Nechybí ani mnohé zpestření jako když po zádech sklouzáváme kluzké nahnuté plošiny nebo překlenujeme výšky pomocí držení se provazu rukami.
Autoři v tomto dílu slibovali otevřený svět. A ten skutečně dostáváme, ačkoliv není zase tak otevřený, jak je tomu například v GTA V. Zpravidla totiž poběžíme za cílem naší mise. Tomu předchází označení jednoho z nich na přehledné a pěkně zpracované mapě. Díky tomu na mapě vidíme přesnou trasu, kudy běžet. I tak však můžeme mapu pohodlně zavřít a nechat se přesně navigovat červenou barvou. Nejenom že se před námi opakovaně objevuje jakýsi červený prach, jež označuje cestu, ale části, po kterých máme šplhat, se zbarví do červena. Po jejich využití barva zase zmizí, což je problém, když například omylem skočíme mimo, uděláme kotoul, případně se popere s nepřítelem. Ona červená už tam totiž nebude. Zmíněný červený prach však můžem snadno přivolat. Spíše vzácně se stává, že nám hra označí jen místo, kam se máme dostat a záměrně nás nechá přemýšlet, jaké objekty k tomu využít. Díky tomu nemáme vždy přesně nalinkovanou cestu. Osobně jsem chvíli tápal, po čemž mi hra automaticky napověděla, takže je nakonec postaráno i o “ztracené” hráče.
Zdaleka nejzajímavější mise skrývá hlavní příběhová linie. Ta je protkána řadou zajímavých rozhovorů i nádherných cut-scén. Jednou tak například doběhneme k určité postavě a spatříme naprosto nádherný výhled na celé město, zatímco se rozlétá hejno holubů, aby dokončili dokonalost atmosféry. Nádhera. Příběh zároveň ukrývá nejedno překvapení. Jednou tak budeme pronásledovat drsného borce s mačetou, ze kterého jde pěkný strach. Asi málokdo by čekal, že ho nakonec pěkně zřídí sympaticky vypadající malá slečna v bílém plášti, jež připomíná neškodnou vědkyni. Musím ale přiznat, že jsem narazil i na nějaké podivnosti. Po jedné hádce s Noahem uprostřed slunečného odpoledne a v situaci, kdy se zdá, že jsme v pěkné bryndě, řekne naše hrdinka, že jde spát. No dobře, to jsou již spíše detaily.
Hlavní mise ale nejsou vše. K dispozici jsou i další zajímavé postavy, jež nám poskytnou vedlejší mise. Stačí za nimi zajít. Nicméně i tak je nutno dodat, že většinou se mi zdály tyto mise dosti stereotypní a několikrát po sobě jsem měl jen doběhnout na nějaké místo a vzít tam čip, při čemž se spustila úplně stejná animace vyndávání stejně vypadajícího čipu ze stejné mašiny. Ani další připravené výzvy v podobě běhu na čas mě příliš neoslovily. Škoda, čekal jsem víc než neslanou, nemastnou vatu.
Mnohé hráče jistě zaujme možnost vylepšovat svou postavu. Kromě možnosti měnit nějaké to vybavení mám hlavně na mysli rozdělování skill bodů při nakupování různých aktivních či pasivních dovedností. Ty jsou rozděleny do tří stromů – pohyb, boj a vybavení. Kromě nových chvatů, více životů či většího damage se nám zřejmě nejvíce budou hodit nové způsoby pohybování. Například při dopadu z výšky můžeme provést kotoul, takže místo citelného zpomalení téměř pokračujeme stejnou rychlostí dále. A takové věci se prostě hodí.
Zatímco možnosti pohybu mě nadchly, samotný boj příliš nezabodoval. Je sice chvályhodné, že se objeví řada různých typů nepřátel, při čemž při každém vstupu nového typu se hra zpomalí a z různých úhlů nám jej ukazuje, ale jinak autoři očividně spíše počítali s pouhým probíhaním kolem nich. A to je častokrát také nejlepší taktika. Na straně druhé různé chvaty i zakončení vypadají naprosto super, ale jen pokud se povedou. Bohužel až příliš často je střídají podivně vypadající situace. Například kopneme soupeře, který tak zavrávorá a udělá několik kroků zpět, zatímco mu zbývá asi třetina životů. Po dvou krocích zpět však narazí do svého kolegy a ačkoliv se jedná jen o takové šťouchnutí, hra to vyhodnotí jako další úder a nepřítel najednou padne na znamení vyřízenosti. Zatímco zpočátku nepřátelé po městě nejsou skoro nikde a hráč má příležitost zvyknout si na všechny typy pohybu, díky událostem příběhu dále hlídky výrazně zesílí, čímž vzniká parádní výzva.
Audiovizuální stránka je naopak naprosto špičková. Na obrázcích kolem sice můžete vidět detaily „jen” na průměrné úrovni, avšak i tak zřejmě uznáte, že tohle město vypadá grandiózně. Autoři si také dali záležet na realisticky vypadajícíh odrazech a světelných efektech. Mnohokrát jsem zahlédl různé odlesky své postavy, které vypadají jako skutečné. Maximální realističnost je vidět i při pohledu na části těla při pohybu. Ať už jde o jakýkoliv pohyb, animace už snad ani nemohou být lepšít. Stejně kvalitně dopadla také hudba, kterou je znovu třeba pochválit. Pokud tak dáte na vzhled a ozvučení, jste na správné adrese.
Mirror’s Edge: Catalyst má něco do sebe. Nejde sice o nic světoborného, avšak díky grafice, hudbě, originálnímu námětu dynamického pohybování, které působí mnohem akčněji než většina stříleček, si od nás hra odnáší zasloužených 77 %. Škoda, že není tolik dotažen boj či není více bočních misí a výzev. Autoři také možná mohli zařadit více novinek a vymyslet originální inovace, které by hru ještě vylepšili.
