Merchants of Brooklyn

Jsou hry, o kterých nevíte dopředu vůbec nic. O to větší překvapení se pak koná, kdy takovou hru poprvé spustíte, vybafne na vás velmi povedené menu, hm hm, i to intro vás velmi příjemně naladí, pak se pustíte do hraní a je to prostě bomba, která vás donutí nejít spát a další den zavolat šéfovi, že je vám ale hrozně zle a musíte se z toho hold vyležet. To, že nastane právě taková situace, je jen velmi málo pravděpodobné, ale stát se to může. No a pak je zde taky možnost, že se k vám dostane zcela neznámá hra, vy ji spustíte a od prvního okamžiku prostě víte, že tohle bude ten největší průser, co si jen dokážete představit. Už mi začíná být celkem trapné, vás takhle na začátek napínat, protože to čeho se dnes dočkáme, to tedy bude opravdová pecka… ale pěstí do nosu a bez boxerské rukavice.

   

Už první spuštění, respektive intro, které je komixové (čti složené z pár obrázků nevalné kvality) a doplněné nudným komentářem, jenž se vleče jak poraněný šnek, mě mělo dopředu varovat. Ale tak dáme tomu přece šanci, říkal jsem si, třeba to byl autorský záměr, který bude jasně spojen s celkovou vizí hry. Takže, vžijete se do role neandertálského dělníka a to někdy kolem roku 4000. Hra se tedy odehrává v budoucnosti, kdy se zhýčkané společnosti nechce makat, takže pověří vědce výzkumem, aby vyrobili nějakou levnou a přitom pořádně silnou pracovní sílu. A tak společnost Brooklyn Institute of Technology započne bádat a podaří se jim naklonovat humanoida, myšlením na úrovni neandertálce a obaleného takovým množstvím svaloviny, že i 200 kilový kulturista by jen smutně sklopil hlavu a šel tři hodiny brečet někam do kouta. No jenže co se nestalo, těchto dělníků bylo vyrobeno nějak moc, to je nám ale náhodička že, takže vrchnost přišla s nápadem, že by se tyto přebytky nedaly použít třeba jako levné žrádlo do zoo, ale daly by se přece nahnat do arény, kde by proti sobě bojovaly pro potěšení přihlížejících. Ach jo.

No a aby toho nebylo málo, tak náš hrdina má navíc kovovou super ruku, která se dokáže měnit a transformovat ve střelnou zbraň. A když hra začne a v aréně se mu ve zcela zmateném souboji podaří vykostit asi deset jemu podobných, všimne si něčeho blikajícího, střelí do toho a najednou bum a prásk, všechno se začne hroutit a popadá přesně tak, aby se mu podařilo z arény krásně vylézt, to je nám ale náhodička že. A začne první krutější souboj, protože najednou se, kde se vzala, tu se vzala, a ne pozor, to jsem vykradl z nějaké pohádky, takže znova, a najednou je tam spousta dalších neandertálců a baží po naší krvi. Jenže jak jsou hloupoučcí, tak nedokážou občas zatočit za roh, zasekávají se o stoleček, který i když má asi dvacet kilo, váží tolik co jejich malíček. Aha a už jsme u toho, proč se klonovali zrovna neandertálci. To máme hned po starostech s programováním umělé inteligence, co holoto vývojářská?

   

Když vystřílíte všechny blbouny, nezbude vám nic jiného, než začít hledat cestu pryč. No, je tady několik dveří, které asi půjdou otevřít, takže jdeme na to. Jenže tady nastává další zkouška dovedností, ke dveřím je totiž potřeba si stoupnout v určitém úhlu, jinak se nám je otevřít nepodaří. A ta překvapení, když vlezete do prázdné místnosti a čtyři metry od vás jsou jen další dveře. Fajn, konečně východ, řeknete si, dveře otevřete a tam… cihlová zeď. Úplně obyčejná cihlová zeď, která naprosto nepatří do prostředí kolem vás, nemá žádnou funkci, prostě nic. Zkoušel jsem ji rozbít, rozstřelit, hledal jsem nějaký skrytý význam, proč tam ta zcela nezapadající a proto provokativní stěna je. Jenže východ byl nakonec úplně někde jinde, takže proč ji tam autoři umístili, mi asi zůstane navždy skryto. Na takové situace ovšem narazíte téměř na každém kroku. Schválně se podívejte i na dva poslední obrázky na konci článku. Jsou dělány v podstatě na stejném místě, jen jsem trošku pohnul myší. V jednom okamžiku je tam strop, posunete se kousek vedle a najednou tam je místo stropu vodní hladina!

   

Chtěl jsem si to nechat až na konec, úplně vás tou informací rozdrtit, rozcupovat, rozmašírovat na prach, ale už to nejde dál vydržet, musím s tím ven. Většina hráčů, prý než začne číst článek, nejprve klikne na obrázky nebo video a udělá si tak nejdříve přehled o grafice. Udělali jste to taky? No pokud ještě ne, tak to teď hezky napravte a klikněte si na pár screenů. To je nářez co. A teď schválně, jaký engine že pohání tuhle srač… hru? Já si myslím, že nikdo z vás to prostě nemohl uhodnout, protože jde o CryEngine2. Jo jo, ten stejný engine, který pohání grafickou božárnu Crysis. Je sice hezký, že když někdo neumí dělat s grafikou a ta pak ve finále vypadá, jako když se vytáhne zmuchlanej hadr krávě z pr.. ehm právě z pračky, tak tu grafiku nazve jako revoluční komixovou a má vyděláno. Jenže to bych musel mít ještě asi o 150 tisíc dioptrií víc, než mám teď, abych něco podobného autorům sežral. Tohle je prostě průšvih a chlubit se ve hře ještě tím, že mi to jako pohání CryEngine2 a teď všichni čumte jak vemena, je zkrátka do nebe volající. A to už se radši ani nebudu rozepisovat o tom, že na GeForce 8800GTX-786, což není žádné ořezávátko a Crysis rozhýbe poměrně slušně, se hra na vysoké detaily jen občas dostala přes 10 (slovy deset) snímků za vteřinu a na ty úplně nízké to nebylo o moc lepší.

   

A pak že to mají recenzenti snadné, že si jenom hrají, pak něco napíšou a jdou se za vydělaný peníz potěšit třeba do hospody. To by nesměli dostávat na recenze hry, jako je Merchants of Brooklyn, víme. Vydržel jsem tuto hru hrát přes tři hodiny v kuse. No vážně, tak otrlý jsem a nervy mám jak lana od brooklynského mostu. Jenže pak jsem se dostal do místnosti, kde byla diskotéka, a kde se několik postav, evidentně v posledním stádiu padoucnice o něco snažilo, a uprostřed toho divadla jakási dívčina v podivném stroji, zřejmě měla evokovat diskžokeje. Když po ní střelíte, stane se z ní rázem smrtící tupá zbraň, která po vás začne vrhat jeden projektil za druhým, to je nám ale náhodička že. Vydržel jsem to ještě hodinku, ale už jsem neměl sílu a chtěl hru ukončit. Bylo mi divné, že okno na uložení pozice má sice obrovské rozměry, ale pozice tam šla uložit jen jedna. No alespoň něco. Když jsem ovšem druhý den hru spustil a dal load, civělo na mně jen prázdné místo, uložená pozice nikde. Když jsem chtěl hru spustit znovu, nenaběhla vůbec, no díky bohu za to. Takže ano, píšu to zcela otevřeně, tuhle hru jsem hrál slabé tři hodinky, chtěl jsem víc, ale nedala mi šanci a nic na světě mě nedonutí, abych ji snad hrál znova od začátku.

    

Takže si to pojďme zhodnotit. Pokud snad dostanete tak bláhový nápad, že byste si dnes recenzovaný titul zahráli, tak jen proto, abyste se na vlastní oči přesvědčili, co že taky jde vytvořit. Dnes vám ani nemůžu doporučit, abyste snad k tomuhle pustili mladšího sourozence s cílem se mu pomstít, odhalil by vás hned na začátku. Tohle veledílo zkrátka nikdy nemělo spatřit světlo světa a už dlouho jsem nehrál hru, která by mě neskutečným způsobem prudila od samotného začátku. Myslím, že číselné hodnocení dnes ani není potřeba, původně jsem uvažoval, zda tomu dát 5% nebo 10%, jenže v těchto nízkých hodnotách je to stejně jedno, takže proč ne třeba hodnocení 13,13%