Letopisy Narnie: Princ Kaspian

Po velkolepém úspěchu Pána Prstenů a Harryho Pottera začaly vznikat všelijaké klony mísící náturu obou těchto literárních děl, jež se později přelila do filmů a následně do dalších odvětví zábavní branže – videohry nevyjímaje. Jistě si vzpomenete třeba na Zlatý kompas, Kroniku rodu Spiderwicků či na Letopisy Narnie. To všechno jsou původem knihy jedoucí na vlně úspěchu výše zmíněných, později se z nich staly také filmy a kolečko se uzavřelo hrami. Tak to má být. Nebo snad ne? Pomineme-li skutečnost, že žádný z klonů se předlohám nevyrovná, je tu ještě další významný faktor, důležitý především pro hráče. Podobné licencované projekty dopadají na monitorech povětšinou průměrně, někdy ani to ne. První díl Letopisů Narnie je zářným důkazem, i když o žádnou tragédii nešlo – jen to byla hra nemastná a neslaná. Ovšem Princ Kaspian lákal od začátku na jméno vývojářského studia, kterým není nikdo jiný než zkušení Travellers Tale, kteří si střihli dva díly LEGO Star Wars a právě vycházející LEGO Indiana Jones. Takže akční adventurky umí. Pojďme se podívat, nakolik je svázala či naopak inspirovala licence.

 

 

Stejně jako film také hra sleduje události druhé knihy ságy C.S. Lewise, přičemž přidává i něco scén, které mají pomoci překlenout dlouhou propast mezi prvním a druhým dílem. Zase tak se to ale nedaří, a pokud se ve světě Narnie příliš neorientujete, budou pro vás události v Prince Caspian spíše španělskou vesnicí. Země byla obsazena Telmariny, přičemž tyto mluvící obludy docela zdivočely a utiskují ostatní rasy. Je na hráči, aby se v roli celkem dvaceti různých (filmových i knižních) postav postaral o sesazení krále Miraze.

 

Dobrodružství se v odvíjí v poměrně variabilních lokacích, kdy se dostanete například na hradní nádvoří, do jeskyní, ruin či lesů. Nejde přitom o tak komorní záležitost jako v minulém díle, kdy jste bojovali maximálně proti několika nepřátelům. V tomto případě se zúčastníte i několika opravdu velkolepých bitev, kde se bijí desítky monster, lidí a zvířat. Přestože je hra velice lineární a vždy žene pouze jednou cestičkou vpřed, občas je možné vybrat misi, do které se podíváte jako první. Celkově není Prince Caspian žádný monstrprojekt a zabere obligátních sedm osm hodin, zkušeným borcům, kteří se nehodlají zdržovat s hledáním a sbíráním speciálních předmětů či bonusových penízků, potom zabere ještě méně.

 

Hratelnost je velmi zjednodušená, a to tak, že prakticky snadnější ani být nemůže. Ovládání postavy probíhá klasicky kurzorovými klávesami, zatímco dva útoky jsou nastaveny na myší tlačítka. Docela tristní ale je, že myší nelze určovat směr pohybu – ten je celý delegován na klávesnici. Je jasné, že autoři hru vyvíjeli současně na konzole, a tak si nedali příliš práci s převodem ovládání – takové základy by ale chybět neměly. Působí to totiž krkolomně, přestože si zanedlouho zvyknete. Ovšem podivný pocit z jakési funkční zastaralosti vás už nepřejde. Každá z postav má právě jen dva útoky – jeden silnější, jeden slabší, dále tu je krytí a jedna interaktivní klávesa, s níž mohou charaktery provádět různé akce. Ty pro jistotu svítí na velkou dálku, takže například otevření dveří dvěma pákami opravdu nepřehlédnete, stejně jako točidlo padacího mostu.

 

Akce je docela svižná a na první pohled může působit jako opravdu povedená bojovka či spíše rubačka. Jenže je tu problém s již zmíněným omezeným ovládáním. Tisknutím dvou tlačítek pro útoky dělá daná postava všechno možné, ale hráč nemá příliš pocit, že by se na tom nějak podílel svými schopnostmi. Stačí naběhnout do davu a mačkat. Komba se řetězí sama, zkrátka není třeba nic moc dělat. Z toho pochopitelně ústí stereotyp, který je navíc podtržen ještě repetitivností různých akcí. Kupříkladu splnění úkolu je často podmíněno vykonáním prakticky jedné a té samé akce několikrát. Šestkrát se musíte zbavit hradní stráže, třikrát zničit katapult ohrožující hrad, apod.

Ve hře je opravdu vše drženo na co nejelementárnější úrovni. Na začátku vás bude docela bavit přepínání mezi postavami (probíhá tak, že k vyhlédnuté přiběhnete natěsno a stisknete potřebnou klávesu), ale brzy zjistíte, že ať už je to minotaurus, medvěd nebo trpaslík, všichni se chovají tak nějak stejně. Mají sice jiné primární schopnosti, ale ty využijete jen na přednastavených místech. Takže vlastně jen odlišně vypadají. Určitou hloubku by do hry přineslo třeba získávání zkušeností či nových schopností. Bohužel, nic takového nečekejte. Jediným zpestřením akce je občasné nalezené speciální zbraně, kterou můžete krátkou dobu používat, přičemž s ní bijete o něco silněji, ale ne o tolik, aby to stálo za řeč.

 

Co se týče hádanek, ani tady nečekejte ponor kdovíjak hluboko. Rovněž puzzly se drží ve snadných mantinelech. Většinou jde jen o nalezení nějakého předmětu, který někam zasunete, aby šlo něco otevřít apod. Občas je za tímto účelem opět vyměnit postavu – například jen trpaslík je schopen prolézt úzkými prostory. Záblesk naděje v našich očích se objevil, když jsme zjistili, že se do hry může kdykoliv připojit druhý hráč, takže lze postupovat kooperativně (kdykoliv se může také odpojit). K tomu je třeba mít jen gamepad a také slušnou dávku trpělivost. Jelikož hra není online, ale hrajete jen na jednom počítači, musíte se s druhem pokaždé domlouvat na tom, kam půjdete, tak aby se obrazovka patřičně posunula – jinak narazíte na neviditelnou zeď. I když už se domluvíte, zjistíte, že autoři nejspíše zapomněli na vyvážení obtížnosti. Abyste rozuměli – příchodem druhého hráče, který toho vykoná podstatně více než umělá inteligence, se na obtížnosti nic nemění. Stále zůstává designovaná pro jednoho hráče. To znamená, že ten druhý občas tak trochu nemá do čeho píchnout. Obzvlášť patrné je to při soubojích s bossy, jelikož k některým z nich se přiblíží pouze jedna postava.

 

 

Aby bylo ve hře vůbec co dělat kromě kosení, zahrnuli do ní tvůrci nějaké ty power-upy a roztroušené mince, jež hráči nedají, aby je nesbíral. Kromě toho se po světě nachází poházené truhlice, do kterých se dostanete pouze s pomocí patřičného množství klíčů. Klíče opět najdete různě rozmístěné, přičemž jich je dost na to, abyste otevřeli většinu beden bez větší námahy. V nich potom naleznete řadu bonusů v podobě artworků, videí či miniher.

 

Grafika není na podobný typ hry špatná a naštěstí nevypadá tak přísně dětsky, jak byste od podobného titulu čekali. Ačkoliv Prince Caspian se tak jako tak pro žádné jiné než dětské publikum nehodí. Jednak je pro sledování děje třeba mít aspoň povědomí o tomto světě, které získáte z filmů či knih, jednak zkušeného hráče neuspokojí plytký obsah. Přesto nejde o špatný titul. Má slušnou prezentaci, dívá se na něj hezky a celou dobu pěkně odsýpá. Jen se hraje tak nějak sám. 55%