Když jsem poprvé spouštěl LASTFIGHT, byl jsem poněkud skeptický. Hra vypadala, jako jakási infantilní verze Street Fighteru, nicméně nejeden herní matador ví, že bojovky byly, jsou a budou na PC, tak trochu nedostatkovým zbožím, což je ostatně fakt, který mě přinutil si vzít LASTFIGHT takříkajíc pod lupu. Skeptické předtuchy sílily a sílily, zejména potom, co jsem zjistil, že hra mi přímo v nastavení nenabízí nadefinovat si útoky na vlastní klávesy, což jinak vyžaduji (zejména u bojovky, kde se váš úspěch obvykle odvíjí od toho, jak úspěšně umíte dělat komba). Celkově omezené nastavení (options) nebudili zrovna dojem nadšení, spíše mi připomínalo hry z Nintenda. Ne nadarmo se však říká „darovanému koni na zuby nehleď“, a proto by byla přeci jen poněkud recenzentská chyba odsoudit celou záležitost takhle z kraje. Sebral jsem tedy veškeré zbytky odvahy a za doprovodu skutečně motivující hudby jsem se vydal přímo do útrap Story modu.
Najednou jsem si začal uvědomovat, že tohle není jen tak. Hra vám dá na výběr hned ze dvou postav, kterými jsou Richard Aldana (vypadá, jako typická americká nabušená postavička, cígo a ohromné bicepsy) a Duka Diamondse (oděn v zimní čepici a mikině, z které se doslova rvou prsní svaly). Story mode vám v celku rychle ukáže, že obě postavy mají již dobře vyprofilované charaktery a navíc mluví na začátku každého zápasu francouzsky! A to nějak smrdí… Rozhodl jsem se tedy zafušovat do řemesla jinak nepřekonatelnému Columbovi a trochu zapátrat. Výsledky detektivního pátrání se nakonec ukázaly, jako zásadní. Tahle nenápadná záležitost, která vám v roce 2016 neumožní si nastavit vlastní klávesy, totiž nespadla jen tak z nebe. Ve skutečnosti má totiž 2 zdroje. Tím hlavním je francouzský komix LASTMAN, který vypráví o příbězích právě dvou zmíněných postav výše, což mimochodem vysvětluje nejen, proč mluví na začátku zápasu francouzsky (jinak je hra v angličtině, nebojte), ale zároveň i proč postavy působí a je o nich mluveno, jakoby za sebou měli již nějakou historii.
Tím druhým zdrojem je pak ve světě legendární (u nás ne příliš známá) hra od firmy CAPCOM s názvem Power Stone. Světlo světa spatřila roku 1999 a zahrát jste si ji mohli na známé konzoli SEGA, s tím že později se hra dočkala i konverze na Playstation Portable, a to sice v roce 2006. Pokud Power Stone znáte, pak můžete přestat číst tuhle recenzi, jelikož LASTFIGHT není nic jiného, než oživení Power Stonu po celých 16 letech. Nutno dodat, že fanoušci titulu po něčem takovém volali celé roky, a tak se konečně dočkali. A o co tedy vlastně jde? Podstata obou titulů se dá vyjádřit slovy „3D arena fighting game“.
Zkrátka a dobře se ocitnete v uzavřené interaktivní aréně v souboji 1vs1, případně 2vs2, kde vše spěje pouze k jednomu cíli – vymlátit z nepřítele duši, a to za pomoci všech dostupných prostředků. LASTFIGHT to v tomto ohledu rozjíždí doslova ve velkém a nabízí tak celé spektrum způsobů, kterými je možno nepříteli ublížit. Pomineme-li tradiční pěsti a kopy, možnosti vyplývají přímo z interaktivity jednotlivých arén. Nejen, že se v nich spawnují (objevují) nejrůznější předměty, které můžete zvedat a házet po nepřátelích, ale často lze také v aréně aktivovat nějaký mechanismus ve váš prospěch.
Pro konkrétní představu je v jedné aréně možné aktivovat jakousi pec, která začne následně plivat ohně do prostředí. Abyste ji však aktivovali, musíte nejdříve vyskákat nahoru a dostat se na ní, což znamená, že v momentě aktivace jste dobře chráněni, zatímco ti dole mají 2 možnosti, jak na situaci reagovat. Buď se mohou pokusit vyskákat nahoru za vámi, v čemž jim, ale můžete poměrně snadno zabránit tím, že je zkrátka a dobře ve správný moment odrazíte a nebo budou muset prokázat dostatečný um v ovládání pohybových kláves, aby se dokázali všem ohňům vyhnout. Hra nabízí k dispozici celkem 8 arén, ale je nutno říci, že ne všechny jsou stejně interaktivní. Najdete i takové, které jsou interaktivní minimálně, a v podstatě se jedná o obdélník či čtverec, ve kterém se spawnují předměty, které je možno využít k útoku. Nejsou to však jen předměty, které je možné házet.
K dispozici jsou i nejrůznější power-upy, jako například štíty, odrážení útoků a nebo velmi účinné boxerky, které udělají z vašich paží bazuky. Tak či onak se vždy vyplatí power-upy sbírat, už jen proto, aby neupadly do rukou umělé inteligence, která je mimochodem umí náležitě využít. Je to vůbec paradoxní, že hra, ve které chybí v podstatě základní nastavení, oplývá poměrně nebezpečnou umělou inteligencí, která vám minimálně v prvních momentech hry (než si člověk osvojí ovládání) může znepříjemnit nejednu chvíli. Stručně řečeno AI v LASTFIGHT je poměrně výzva, což je třeba ocenit. Dalo by se říci, že tím se podstata a koncept LASTFIGHTU poněkud vyčerpávají. Opravdu nehledejte nic víc, než „3D arena fighting game“ v pravém slova smyslu. To však v žádném případě neznamená, že by hra nebyla zábavná – nakonec neříká se, že v jednoduchosti je krása? No, ona asi nebude jednoduchost, jako jednoduchost, ale abychom si rozuměli – to, že LASTFIGHT stojí víceméně na jednoduchém konceptu, z něj nutně nedělá jednoduchou hru…
Jak jsem nastínil v úvodu, ve hře jsou přítomny 2 režimy. Tím prvním je STORY MODE, ve kterém si vyberete jednoho ze dvou hlavních hrdinů a za doprovodu příjemně malovaných komikových cut-scén se probojujete jednotlivými arénami, přičemž je vše doprovázeno příběhovým pozadím. Boje tak nejsou prázdné a nesmyslné – člověk alespoň ví (či má podvědomí) o tom, proč tam je, co tam dělá a hlavně proč je dobré toho druhého zrubat takovým způsobem, že ho ani karma nenajde! V tomto ohledu si troufám tvrdit, že STORY MODE ocení především znalci původního komixu. Dokážu si dobře představit, že se znalostí postav a nějakého příběhového backgroundu navíc, může být STORY MODE vlastně i atraktivním vyprávěním. Pro nezasvěcence však bude přeci jen působit spíše nějakým doprovodným dojmem. Jinou záležitostí je pak VERSUS MODE, který je sám o sobě vlastně spíše jakýmsi skirmishem, který versus (tak jak ho obvykle chápeme) umožňuje…
V praxi to znamená, že pokud zavítáte do VERSUS módu, máte několik možnosti, jak ho můžete hrát. První možností je zahrát si 1vs1 proti počítači, druhou pak 2vs2 s umělou inteligencí – a tedy také proti počítači a v poslední řadě versus jako takový. To znamená, že pozice umělé inteligence může obsadit živý hráč, popřípadě hráči. Bohužel jsem neměl možnost zkusit si zahrát hru s dalšími třemi živými lidmi, ale díky přítelkyni jsem mohl otestovat alespoň 2vs2 a musím říci, že to celou hratelnost tahá hodně nahoru. Skoro to vypadá, jakoby LASTFIGHT byl určen především pro multiplayer s kamarády, což bude s nejvyšší pravděpodobností pravda, jelikož i úspěch Power Stonu na tomto stál. Pozvat tak 2-3 kamarády na pohodový večer u LASTFIGHTU nemusí být vůbec špatný nápad. Naopak si troufám tvrdit, že se budete královsky bavit, zatímco singleplayer je monotónní záležitostí, která víceméně rychle omrzí, protože je vyloženě repetetivní.
Nutno podotknout, že oproti STORY módu si můžete vybrat celkem z 10 postav (které se liší i ve speciálních útocích!) a také konkrétní arénu. Dobře tak můžete vidět, že prozkoumat s kamarády útoky a schopnosti všech 10 postav, může být přeci jen o chlup zábavnější než postupovat příběhem. Hra má navíc velmi roztomilou a na pohled pěknou grafiku, a tak by se na ní možná nechala nalákat i nějaká vaše kamarádka… Ale teď vážně – LASTFIGHT je prostě originální počin, jehož klona byste v dnešní době hledali jen marně. Hlavní síla hry přitom tkví v její možnosti více hráčů, s kterými se budete ať už u televize nebo monitoru skutečně královsky bavit. Za ryzí hratelnost a vzkříšení skutečně originálního počinu si tak hra odnáší 70 %. Pamatujte však, že pokud ji nemáte s kým hrát, můžete si celých 20 % ubrat. Rozdíl mezi singlem a hrou s přáteli je totiž v tomto případě skutečně diametrální a zážitek ze hry tak výrazně proměňuje. PS: Klávesy si můžete nadefinovat, ale nikoliv v nastavení, nýbrž jedině při pauze během zápasu.
