Kingdoms of Amalur: Reckoning

Největším problémem Kindoms of Amalur: Reckoning je schizofrenní zpracování. Když už svého protagonistu mermomocí chcete zabít, abyste ho pak mohli vzkřísit na hromadě rozkládajících se mrtvol, mrtvoly by neměly vypadat roztomile a svět by se neměl rozplývat v pestrých barvách. Takhle se to prostě nedělá. Tvůrci jakoby přesně nevěděli, kam svůj počin směřovat: pokud chtějí nabídnout vážně laděnou fantasy (hromada těl bez života přitom vylučuje ne-vážnost), proč ji halí do pastelového hávu? Odpověď se mi nepodařilo najít, ale ať už je jakákoli, skutečností je, že hra zaujme nejen do očí bijícím rozporem mezi vizuální prezentací a vším ostatním, ale i zajímavě zpracovaným soubojovým systémem a řadu dalších povedených featurek, o nichž bude řeč na následujících řádcích.

Jak už bylo řečeno, začínáte coby mrtvola. O něco podobného se pokusili už kdysi kluci z Black Isle (Planescape Torment) – a jejich pokus vstoupil do dějin žánru. To se o Královstvích Amaluru, byť se probojovaly do našeho žebříčku nejočekávanějších RPG pro rok 2012, prohlásit nedá. Na tom trvám i přes to, že po řemeslné stránce nemohu KoAR téměř nic vytknout: dostane se vám dlouhatánského dobrodružství, rozlehlého herního světa a profesionální prezentace. KoAR vlastně nemá slabá místa (nebo alespoň nemá výrazně slabá místa), nedokáže si však hráče podmanit tak, jako se to podařilo jiným titulům z poslední doby – kupříkladu Skyrimu či třetímu Mass Effectu. Tvůrci vás nepřimějí strávit v Amaluru noc. Nebo, přesněji řečeno, mě nepřiměli.

Může za to částečně fakt, že po neotřelém úvodu se KoAR zvrtne v tradiční ó-vyvolený-jen-ty-nás-můžeš-spasit RPG. Na tom není samozřejmě nic špatného, ale když už se na zápletce se podílel známý spisovatel R. A. Salvatore, člověk by přece jen čekal něco víc. Z ponurých hlubin smrti vrátí protagonistu, vás, do života vynález zvaný Studna duší a vzápětí se ukáže, že – na rozdíl od všech ostatních – jste tabula rasa, nepopsaný list, člověk bez osudu, člověk, co píše osud sobě i ostatním. Ocitnete se na začátku zatraceně dlouhé cesty, prošpikované útrapami, souboji a asi miliónem postranních úkolů ve sluníčkovém světě vymknutém z kloubů.

Jestli se něco klukům z 38 Studios/Big Huge Games vážně povedlo, je to soubojový systém. Můžete si stěžovat na mírně konzoloidní inventář, děsivě nudné dialogy či třeskutě generické questy, jakmile před vás ale tvůrci postaví smečku nakrknutých vlků, veškeré výtky, které by člověk vůči hře mohl mít (a zase až tak moc jich není), jdou stranou. Souboje se totiž opravdu povedly, na čemž se největší měrou podepisuje benevolence tvůrců, kteří vám dovolí provádět psí kusy. Není problém seknout nepřátele mečem, vzápětí odskočit do bezpečí, seslat ničivé kouzlo, popoběhnout a vypustit déšť šípů. To vše během pěti vteřin.

Odvetným úderům se vyhnete kotoulem, rány vykryjete bleskurychle vytaženým štítem. Ačkoli hra není obtížná, souboje vyžadují jisté soustředění a koordinaci pohybů. Musíte pozorovat, k čemu se roztomile vypadající potvory chystají a předvídat jejich další krok. Když to dokážete, hra vás odmění pohledem na elegantní tanec ve sprškách krve. Ovšem když se ženete do bitev hlava nehlava, budete bojovat spíše se vzduchem, nepřátelé jsou totiž mrštní, možná až moc. Vždy je dobré hlídat si, proti komu/čemu stojíte a co v dané chvíli držíte v ruce. Vezměte si třeba takové kladivo. Dokážete sice nadělat působivou paseku hned mezi několika nepřáteli najednou, to vám ale bude k ničemu v houfu hbitých létajících potvor, co dokážou uhnout každé pomalé ráně.

Zabíjením nepřátel sbíráte “osudovou energii” a když naplníte příslušný ukazatel, lze se přepnout do speciálního režimu, kdy se svět okolo vás zpomalí a vy udílíte mnohem vyšší poškození než normálně, život nepřítele zakončíte efektně zpracovanou “fatalitkou” a získáte i bonus v podobě boostu ke zkušenostním bodům. Protože energii sbíráte po troškách, hru to obohacuje o jistý taktický prvek, kdy se vyplatí šetřit energii na silnější nepřátele.

Jakkoli jsou souboje zpracovány precizně, neznamená to, že ostatní oblasti tvůrci zanedbali. Při pobíhání po rozlehlém světě (zmiňoval jsem už, že ta hra je děsně dlouhá?) narazíte na spoustu bylinek, z nichž můžete uvařit lektvary, také posbíráte spoustu bordelu, z nějž vykováte zbraně a zbroje, a vytěžíte spoustu drahokamů a minerálů, abyste mohli pracně vytvořeným zbraním a zbrojím dát magické vlastnosti. Svou postavu můžete vrhnout na dráhu bojovníka, mága či zloděje zlodějská; každé povolání nabízí řadu užitečných dovedností a perků. V průběhu hry lze za drobný bakšiš své zaměření měnit, takže se nestane, že byste skončili s postavou, jejíž vlastnosti se vám ani za mák nezamlouvají.

Hra vypadá k světu, byť jednou z nevýhod zvoleného vizuálního zpracování je jistá generičnost prostředí. Všechna místa vypadají tak nějak stejně (ač stejná nejsou), barvy se slévají v rozplizlou změť; hře chybí výrazněji působící lokace. (To vyvstane obzvláště najevo při srovnání s Skyrimem, jenž graficky zadupává KoAR do země, ač je jinak mnohem střízlivější). Geografie herního světa je navíc poněkud koridorovitá a tudíž nepříliš uvěřitelná. Nejde o nic zásadního, ale nelze si nevšimnout, že amalurská království nemůžete prošmejdit křížem krážem, spíše kráčíte po cestách lemovaných skalami. Podivně působí přechody mezi tematicky odlišně laděnými lokacemi, to si tak běžíte po zelené travičce a najednou bum, nahrávací obrazovka, a ocitáte se vysušené poušti, která vodu neviděla ani na obrázku. To samozřejmě narušuje zážitek z hraní. Herní svět v celé své rozlehlosti navíc trpí řadu drobných designových nedostatků. Občas se zarazíte o prťavý šutr, některé terénní překážky překonáte jen s vypětím všech sil, občas zlobí mapa zobrazující polohu úkolových NPC.

KoAR poskytne zábavu na pozoruhodně dlouhou dobu, minimapa se hemží vykřičníčky upozorňujícími na vedlejšáky, tvůrcům se podařilo zalidnit svůj LSD svět neskutečným množstvím nešťastníků žádajících vaši pomoc. A i kdybyste drtivou většinu z těch chudáků, co si nedokážou řešit své problémy sami, nechali ve štychu, herní doba i přesto poleze do desítek hodin. Big Huge Games dostálo svému jménu a zájemcům nabízí zatraceně velkou hru. U KoAR se dá strávit několik týdnů (byť si hru více užijete, když ji budete dávkovat po malých soustech).

Kingdoms of Amalur mnozí, včetně nás, řadili k nejočekávanějším RPG tohoto roku. Přestože Kingdoms of Amalur nemusí na první pohled sednout každému – s těmi pastely to grafici trochu přepálili – hra nabízí překvapivě svěží hratelnost, kdy jednotlivé komponenty dávají v součtu zábavný titul, jenž nedělá tvůrcům ostudu. A to není málo. Jde o kus solidní kus řemeslné práce. Na druhou stranu – nejde o nic víc. 65%