Kholat: Mrtvá hora

Adventury nikdy nebyly můj šálek kávy a tak jsem Kholat spouštěl z dlouhé chvíle. Jaký zážitek následoval, je obtížné (možná nemožné) popsat. Pro úplnost doplním, že hru má na starosti polské studio IMGN.PRO a vydána je bohužel pouze a jen pro Windows.

 

Příběh je založen na skutečných událostech, konkrétně na slavné tragédii Djatlovovy výpravy (pojmenováno po vůdci výpravy – Igoru Djatlovovi). Píše rok 1959 a devět studentů se vydává do ruského pohoří Ural. Když se po delší dobu přestali ozývat, vydala se za nimi záchranná expedice, která už však na úbočí hory Cholat Sjachyl (nazývané také Hora Mrtvých), nalézá pouze jejich ostatky. Záhada začíná až teprve s prapodivnými stavy mrtvých těl a jejich rozmístěním. Vyšetřovatelé zjistili, že skupina roztrhla stan zevnitř a ve spodním prádle běžela při mínus třiceti stupních směrem od stanu. Těla se pak našla různě zohavená, některá naopak se značnými vnitřními zraněními, přestože neměla žádná vnější zranění. Vyšetřovatelé místo událost na tři roky uzavřeli, ale nikdy nedošli k uspokojivému závěru. Ve své zprávě dokonce uvedli, že se mohlo jednat i o nadpřir

 

 

ozené síly. Záhadná událost se stala námětem mnoha knih, filmů a nyní se jí inspirovala i zajímavá hra Kholat.

Objevíme se na zasněženém nádraží, poblíž jakéhosi malého náměstí. Bohužel nám není řečeno, kudy se vydat a tak mnoho hráčů zřejmě zamíří k opuštěným domům, do kterých se však nelze dostat. Po dlouhých minutách zkoušení všech dveří, chození sem a tam a hledání živých lidí, nakonec již plní frustrace dospějeme k tomu, že jediná „cesta“ pryč vede do pustého lesa. Ač se může zdát být divné obejít bez jakékoliv interakce malé město, vlaky a jít do pustého lesa, který ve většině her hraje pouze okrasnou roli, je to jediné místo, kam se lze vydat. Do lesa ale nevede ani žádná vyšlapaná cesta, která by hráči trochu napověděla.

 

 

Nejdříve jsem předpokládal, že přes všechno strašidelné, záhadné a podivné bude na konci čekat racionální vysvětlení. Že tomu tak stoprocentně nebude, bylo zřejmé již po pár set metrech, kde lze narazit na létající kameny, promlouvající hlasy a létající světla. Strašidelné to začne být teprve při hudbě a zvucích, se kterými se obvykle setkáváme jen v nejstrašidelnějších hororových snímcích. Když při tom zapadá slunce a vám dochází čas, za vámi začne padat kamení a vy běžíte, co vám síly stačí, do čehož vám do obličeje skočí opravdu strašidelné monstrum s mohutným výkřikem – zastaví se vám srdce (snad ne doslova). Zdejší atmosféru snad ani nemohu k ničemu přirovnávat, neboť jsem nic podobného ve hře ještě nezažil. A snad jsem se nikdy tolik ani nelekl. Hororová atmosféra je zkrátka na špičkové úrovni a je tím nejlepším, co lze na v téhle hře najít. Nebudeme ale rozvádět, co nás ve hře přesně potká, abychom vám nepokazili dojem z vlastního prožitku a překvapení.

 

 

Důležitou součástí hry je orientace. K dispozici máme pouze mapu a kompas. Zapomeňte přitom na to, že by na mapě bylo vyznačeno, kde zrovna jste. Ne, nic takového. Je třeba pečlivě pozorovat cesty, křižovatky, pohoří a v neposlední řadě samozřejmě i běhající šipku kompasu. Orientace je zkrátka velmi obtížná, a pokud nemáte smysl pro orientaci, budete dost možná chodit po již prozkoumaných lokacích. Prostředí je složeno z mnoha propletených cest s různě otevřeným blízkým okolím. Na mapě můžeme jezdit kurzorem, u kterého jsou napsány souřadnice bodu, na který zrovna ukazujeme. K tomu je na mapě vyznačeno několik důležitých souřadnic, které je třeba prozkoumat.  Po prozkoumání se dané souřadnice škrtnou, aby nás dále již nepletly.

 

 

Při průzkumu nalézáme popsané stránky deníků různého původu. Některé nám toho moc neřeknou. Jiné nám jsou dalším kouskem skládačky příběhu, který se zde odehrál. Postupně tak odhalujeme (již smyšlený) napínavý příběh. Každá nalezená písemnost zároveň uloží hru a je tedy jakýmsi záchytným bodem. Dalším vodítkem jsou tajemné hlasy bytostí, které k nám různě promlouvají. Často se jedná o sdělení s nejasným významem a je třeba se pořádně zamyslet, co vše vlastně znamená. Tajemství je tu zkrátka na prvním místě. Příběh a tedy i celá hra přitom není příliš dlouhá. Dohromady vyjde na zhruba čtyři hodiny. O to intenzivnější zážitek to ale je.

V průběhu hraní můžeme samozřejmě i zemřít. Ne, že by bylo třeba sbírat jakékoliv zásoby jídla, vody nebo se ohřívat. Zdá se, že naše tělo mělo vše, co potřebuje. Pokud ale spadneme z nějakého útesu, ihned zjistíme, že nesmrtelní rozhodně nejsme. Narazíme také jakýsi černý stín, kterému se musíme co vyhýbat, abychom neskončili špatně. Vybaveni jsme kromě orientačních pomůcek i baterkou, která se hodí zejména při procházení temných jeskyní. Musíme si však dávat dobrý pozor, kam s baterkou míříme, neboť například zmíněnému zlému stínu se její světlo vůbec, ale vůbec nezamlouvá.

 

 

Kholat oplývá naprosto jednoduchým ovládáním. Můžeme chodit pouze do kteréhokoli směru, skrčit se a vytáhnout mapu, kompas nebo baterku. Nemůžeme dokonce ani skákat, což zřejmě slouží k tomu, aby byl redukován prostor do vyhraněných oblastí a my se nedostali někam jinam. Na druhé straně dochází k paradoxním situacím, jako když u budovy nemůžeme překonat plot sahající pod kolena. V podstatě zde můžeme pozorovat velmi jednoduchý herní koncept, který je zaměřen přámo na prožívání hráče. Neřeší se zde teplo, suroviny, překonávání složitých překážek, sbírání věcí či dokonce jejich kombinování. Vše je opominuto, abychom všechnu pozornost mohli plně soustředit na příběh.

 

 

Atmosféru okusíme třeba v situaci, když jdeme po jakési planině v takové vánici, že nevidíme nic kromě jasného, bílého sněhu všude kolem. Absolutně netušíme, kudy se vydat a naslepo se bezradně vydáme náhodným směrem. Hra nás nechá asi dvě minuty takto zmatkovat, abychom skutečně zakusili nesmírnou bezradnost. Nevšední zážitek je podtrhnut skvělou grafikou, založenou na Unreal engine 4, zvláště povedenými světelnými efekty a opravdu vynikající hudbou. Vůbec se tedy nedivím tomu, že soundtrack lze zakoupit i samostatně. I zvukový doprovod zní, jakoby autoři přesně věděli, kdy je zapotřebí co spustit. Hra přitom vůbec není náročná na HW požadavky. Kholat je navíc kompletně česky, ačkoliv některé záležitosti, jako třeba úvodní krátký úvodní návod se překladu vyhly.

Abychom hodnocení nějakým způsobem shrnuli, je v první řadě třeba vyzdvihnout neskutečnou atmosféru, na kterou je celá hra zaměřena. Zpracování už bohužel tak dokonalé není – hráč se může často ztrácet a je otázka, kolik lidí ocení dosti obtížnou orientaci ve hře. Koncept je to ale naprosto originální a hra zprostředkovává neopakovatelný zážitek, u kterého je škoda jen jeho krátké trvání. Hry si ceníme na krásných 78 % a doporučujeme každému dobrodruhovi, který má kuráž vydat se hororu napospas.