Infernal

Polská vývojářská škola dosud nepatřila ve světě mezi ty nejznámější, tamní vývojáři se však tento nepříznivý stav snaží zuby nehty změnit. Vedle největšího studia Techland, které chystá hned několik vysokorozpočtových her, tu je o něco menší, o to ale talentovanější skupinka lidí, sdružených pod názvem Metropolis Software. Ti největší pamětníci si jistě budou dobře pamatovat pionýrskou dobu tuzemského hraní, do níž zcela určitě patřil i Agent Mlíčňák. Mnozí si dodnes myslí, že tento kousek vznikl u nás – je na čase tento mýtus vyvrátit. O Agenta se postaral právě Metropolis, u nás ho pouze, byť geniálně, přeložil Andrej Anastasov. Tak daleko sahá historie této firmičky. Dlouhá léta se zaobírala svou poměrně úspěšnou sérií Gorky, aby jí nyní dala vale a vykročila dobývat žánr akčních her. Řekněme si rovnou, že za Infernal se vůbec nemusí stydět.

Už příběh dokáže zaujmout. Ryan Lennox není obyčejným hrdinou, je totiž andělem. Tedy ne že by tak vypadal – je to týpek s tetováním přes půlku obličeje – ale zkrátka plní úkoly pro nebeskou organizaci EtherLight, která se jednoho krásného dne rozhodla definitivně vymýtit všechen hřích z povrchu zemského. Ryan sice nikdy nebyl žádný svatoušek, ale stejně si klade otázku, proč se ho EtherLight potřebuje zbavit. To mu totiž dojde hned poté, co se na něj v nočním klubu vrhnou dřívější kolegové. Ty, už s vaší pomocí, bez problémů postřílí, přičemž hned poté na jeho mobilu objevuje zajímavé číslo. Volá Lucius Black, jehož jméno dává tušit, kam patří. Ano, jde o předáka samotných pekel, konkrétně pekelné agentury Abyss. Prý si všiml, že už Ryana na nebesích nechtějí, proto se ho rád ujme, jelikož sám má nedostatek mužů. Zároveň lehce poodhaluje dějovou roušku, když naznačí, že plány EtherLight vlastně nejsou tak dobré, jak by se od andělů asi čekalo. Lennoxovi nezbývá než přijmout a tím se tato third person akce doopravdy rozjíždí.

Přijmutím pekelných hodnot se totiž hráč může spolehnout na nové schopnosti, které sice nejsou úplně košer, ale rozhodně se hodí. Lucius Black vám rovnou zadá prvním úkolem, kterým je infiltrace do monumentálního kláštera, kde je zapotřebí získat informace o speciálním stroji, který EtherLight staví, aby mohl svůj nastíněný záměr efektivně provést. Úkoly jsou vůbec docela zajímavé, byť na samotnou hru nemají valný vliv. Příběh, ač místy klišovitý, však dokáže motivovat k dalšímu hraní, a to i humornými rozhovory Ryana a Luciuse, které spolu oba pánové vedou rádiem. Již v první regulérní misi zjistíte, že není vůbec krátká, což platí i pro další – zřídkakdy se dostanete pod jednu hodinu. I to je důvodem, proč dohrání trvá solidních 15-20 hodin, podle zvolené obtížnosti. Zmíněný pakt s peklem se projevuje pozvolna. Lennox je stále odkázán na plejádu střelných zbraní, ovšem už může použít pekelnou energii, aby jejich účinek znásobil. Z pistole tak místo kulky na požádání vyletí fireball apod. K tomu je ale zapotřebí mana. Té je povětšinou dostatek, jelikož se dobíjí procházkami potemnělými kouty, případně zabíjením nepřátel. Vstoupíte-li ovšem na svatou půdu, jako je například kostel, připravte se, že vám začne rychle ubývat.

Inferna často a rád využívá hry světla a stínu. Například při soubojích s bossy. Jedním z nich je i klášterní opat, který je obklopen štítem, jenž nelze bez pekelné energie prorazit. Jakmile se mu přiblížíme, rozsvítí otec lampy – mohutné světlo nám ovšem vysává manu, tudíž se nemůžeme protivníkovi dostat pod kůži. Nejprve tak musíme chvíli pobíhat a ničit lampičky. Teprve poté začne opravdový boj, který je ale zase až příliš jednoduchý. Souboje s bossy vypadají zajímavě a několikrát si je vážně užijete, jenže při tom všem opakování si časem začnete říkat, že by to přeci jen chtělo něco jiného – ne jen mačkat desítky tlačítek a odstřelovat světlo. Jenže to by hra musela obsahovat kvalitní umělou inteligenci, ne pouze průměrnou. Nepřátelé sice nejsou tupí, dokáží se normálně krýt, ale prakticky nikdy vás nepřekvapí jako ve F.E.A.R. či Far Cry.

Později ve hře dá Abyss našemu hrdinovi k dispozici dvě opravdu vypečené schopnosti. Jednou může Lennox telekineticky pohybovat předměty. Za tímto účelem odloží svou zbraň, zaměří věc a zvolí její cílovou destinaci. Tuto vychytávku využijete ale asi jen dvakrát třikrát, a to za účelem vyřešení jednodušších hádanek. Sice si s ní můžete hrát i nadále, ale vzhledem k poměrně krkolomnému využívání proti rychlým a početným nepřátelům, na ní asi rychle zapomenete. Druhá ďábelská serepetička je o řád užitečnější. Jedná se o teleport, kdy je možné navolit až tři po sobě jdoucí místa, na nichž se Ryan v rámci několika sekund objeví, vystřelí párkrát po protivnících, a než se tito stačí otočit, už je zase někde jinde. S trochou cviku je to vážně zábava a zároveň i prostředek k tomu, jak se rychle zbavit většího počtu nepřátel.

Nehledejte žádné lékárničky, Lennox se s vaší pomocí obslouží rovnou z padlých padouchů. V dramatické animaci z nich vysaje jak energii, tak munici. Bohužel, animace trvá až příliš dlouho na to, aby nebyla otravná. Kdyby z nepřátel vše potřebné vypadlo a stačilo po tom přeběhnout, šlo by o mnohem rychlejší, byť možná ne tak originální řešení. Grafické zpracování nelze nepochválit. Vše působí uvěřitelným a zároveň stylovým dojmem, efekty se rozhodně nešetřilo, postavy se pohybují plynule, navíc to vůbec nejde na úkor hardwarových nároků, ba právě naopak – málokdy se vidí tak výborně optimalizovaná hra, která se sníženými detaily, ale pořád pěkně, běží i na starých vykopávkách.

Přes všechny malé výtky máme z Infernal velkou radost. Důvodem je i to, že se hráč v Ryanově kůži cítí vskutku mocně. Jednou se ohání plameny, jindy zase pálí z kulometu jako by se nechumelilo, pak se pro změnu teleportuje do hloučku nepřátel. Po celou dobu hraní se příjemně bavíte, což je velká poklona, byť je snadné si představit, o kolik lepší by hra byla, pokud by si autoři dali více práce s designem občas trochu chudších levelů a zbavili se určitých přešlapů. To bychom ale už chtěli moc. Sice těsně, ale na 80% to stále stačí.